Renesance panelových staveb Ošklivé, ale užitečné

Bývalá administrativní budova někdejší východoněmecké železniční společnosti Deutsche Reichsbahn v Berlíně-Lichtenbergu byla opravena a přestavěna na bytový dům.
Bývalá administrativní budova někdejší východoněmecké železniční společnosti Deutsche Reichsbahn v Berlíně-Lichtenbergu byla opravena a přestavěna na bytový dům. | Foto (detail): © GPU

Šedé obytné bloky byly v bývalé Německé demokratické republice považovány dlouhou dobu za ostudu. Dnes slaví paneláky návrat jako výhodný prostor k bydlení – v neposlední řadě díky obchodně zdatným podnikatelům s nemovitostmi.
 

Označit ho za krásný by asi bylo příliš nadnesené – k tomu ostatně ani nebyl určen. Panelák, jak se panelovému domu běžně říká, byl zpočátku ryze funkční stavbou, až později se stal výrazem určitého smýšlení. Stal se symbolem systému a svědkem jeho zhroucení. V uplynulých letech byl vystaven zesměšňování, urážkám a posměchu. Mnoho lidí si přálo, aby byly staré paneláky zbourány. Ale tyto domy přežily – v Berlíně, Lipsku nebo ve městech jako Postupim či Erfurt. Panelové domy jsou i nadále viditelným pozůstatkem německého socialismu.

Šedé obytné bloky se stavěly především v 70. letech kvůli nedostatku bytů v tehdejší NDR, aby co nejvíce lidí co nejrychleji získalo bydlení. Někdy se z betonových panelů stavěla celá městská sídliště, často s obytným prostorem pro 100.000 lidí. Postupem času se panelová sídliště stala symbolem socialistické rovnostářské ideologie. Dnes působí anonymní betonové hrady podivně. Často bývají neobydlené a jsou považovány za skvrny na kráse. Pokud už se najde nějaký investor, tak domy většinou zbourá a místo nich postaví drahé novostavby. Ceny na trhu s byty ve velkých městech sice téměř všude výrazně stouply, ale lidé přesto nechtějí žít v nevzhledných betonových panelácích z dob NDR. Chtějí většinou krásně koncipované apartmány s dřevěnou podlahou, balkonem a vysokými stropy.

DISCOUNT NEMOVITOSTÍ

Ti, kteří si nákladné bydlení nemohou dovolit, jsou stále častěji vytěsňováni na periférii. Movitější lidi láká stále více bydlení v městských čtvrtích poblíž centra. Kolo gentrifikace se roztáčí, prostor k bydlení se zmenšuje, a je proto stále dražší. A přesně v tomto momentu se podle Lutze Lakomského dostávají do hry paneláky. Lakomski je jeden z jednatelů Společnosti pro vývoj projektů v oblasti nemovitostí a pro podnikové poradenství (Gesellschaft für Immobilien-Projektentwicklung und Unternehmensberatung, GPU). Společně s partnerem Arndtem Ulrichem investují už celá léta do oblasti, do které nikdo jiný investovat nechce: Oba skupují v Berlíně panelové domy, kterým hrozí zbourání, sanují je a budují v nich malometrážní byty. Potom tyto byty pronajímají – za dostupné ceny.


Panelák nabízí při hledání cenově výhodného bydlení především jednu výhodu – už existuje. To šetří čas, byrokracii i náklady. A také energetická sanace je cenově poměrně příznivá. Cílovou skupinou jsou studenti, učňové a důchodci – tedy ti, kteří v gentrifikaci prohrávají. „Zaměřujeme se na nájemce, jejichž příjem je 800 až 1.000 eur měsíčně,“ říká Lakomski. Na trhu s byty jsou tito lidé často opomíjeni. „Všichni chtějí krásně stavět a seberealizovat se. To není levné. Ale existuje spousta lidí, kteří nevydělávají moc peněz a na které je nutné také brát ohled.“ Jako podnikatel to vidí střízlivě: Poskytuji pouze odpovídající nabídku na vzniklou poptávku.

VÝHODNÉ BYDLENÍ

Panelový dům se tak v určitém smyslu vrací ke svému původnímu určení. Stavění z prefabrikátů, což původně nebyl socialistický nápad, zahájilo své vítězné tažení Německem už během Výmarské republiky. Stát tehdy hledal možnosti, jak vytvořit výhodné bydlení. Racionalizovaná masová výstavba bytů byla protinávrhem k umělecky motivované architektuře a jejím cílem bylo poskytnout přiměřené bydlení také lidem ze sociálně slabších vrstev.

Nyní se tento princip dostal na soukromě financovaný trh s byty. V bývalé administrativní budově východoněmeckého Ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi) v berlínské čtvrti Lichtenberg vybudovali Lakomski a Ulrich malometrážní byty a školní družinu. Strohá devítipatrová budova v ulici Frankfurter Allee je dnes natřená světlou barvou. Většina bytů v objektu má rozlohu mezi 25 m2 a 35 m2, nejnižší nájemné včetně vedlejších nákladů činí 299 eur. V konečném důsledku však není rozhodující ani tak cena za metr čtvereční, jako spíše malá rozloha bytu. Ve městě, které přitahuje stále více mladých lidí, ale ve kterém také přibývá lidí, kteří žijí v bytě sami, jsou cenově dostupné byty pro jednotlivce spíše raritou.
 
Také jiné podniky se znovu začaly zabývat panelovými stavbami. Investoři získali například zchátralou bývalou ubytovnu pro východoněmecké smluvní pracovníky ve Wartenberger Straße. Po renovaci zde má vzniknout 625 bytů.

ZHUŠTĚNOST NAMÍSTO KRÁSY

Je to malá renesance paneláku a zároveň další proměna jeho významu. Jestliže v prvních letech po převratu byl ještě odmítán jako symbol scestné rovnostářské ideologie, pak dnes se – podle architekta Davida Chipperfielda – stává znakem společenské heterogenity. V interview s deníkem Die Welt řekl tento Brit, že panelové obytné kolosy jsou možná ošklivé, ale zato užitečné, protože zajišťují sociální promíšenost města. Podle Chipperfielda si lze jen stěží představit, že by se panelové domy daly gentrifikovat, tedy že by mohly být zrenovovány a upraveny pro bohatší klientelu. Právě kvůli vzhledu těchto domů a jejich stigmatu z minulosti nejsou podle něj vhodné k přeměně na luxusní byty.
 
To, co Chipperfield vnímá spíše ze sociologického hlediska, vnímají podnikatelé pragmaticky. Příliv nových obyvatel do měst bude sílit. Firma Lutze Lakomského už v panelovém domě vybudovala mimoškolní zařízení pro děti. „Mohly by tu vzniknout i školy,“ říká Lakomski. „A také otázka, jak ubytujeme uprchlíky, bude stále důležitější.“ Podnik plánuje dokonce novou budovu, vysokou až 100 metrů. Ani v tomto případě nejde o krásu, ale o zhuštěnost. Lakomski má na mysli jakýsi nový panelák – postavený kvůli tomu, aby byl účelný – jako vždycky.