„Já, Olga Hepnarová“
I bezútěšnost může zářit

Letošní Berlinale je festival důležitých témat. Pro mě však po zhlédnutí českého filmu, uvedeného na zahájení sekce Panorama, existuje vlastně jen jedna otázka: Co znamená černobílé pojetí filmu Já, Olga Hepnarová?
 

Filmoví tvůrci Petr Kazda a Tomáš Weinreb vyprávějí ve filmu Já, Olga Hepnarová příběh mladé ženy, která 10. července 1973 přejela náklaďákem a usmrtila osm lidí a která za to byla popravena – jako poslední žena v Československu.
 
Psychologická studie šílené vražedkyně
 
Olga je zoufalý člověk, cítí se nepochopená a přehlížená – i ve svých lesbických touhách. Před soudem označí sama sebe za týrané dítě, ale většina agrese vychází jednoznačně z ní. Olga nenávidí lidi a ráda s nimi jedná bezohledně. Olgu famózně ztvárnila Michalina Olszanska, s pohledem trvale upřeným k zemi a téměř v každé scéně kouřící. Psychologickou studii završují monologické pasáže, které byly převzaty z rozsáhlých záznamů a dopisů Hepnarové. „Vím, že jsem psychopat, ale směrem nahoru,“ říká Olga do kamery. „Jednoho dne zaplatíte za mou krev a slzy!“ Ale také: „Mně nemůže pomoct nic.“
 
Černobílá není šedá
 
Olga uvádí mnoho důvodů pro své činy, ale film, který je vyprávěn striktně lineárně, odpírá jí – i nám – jakoukoli kauzalitu. Jasně rozpoznatelná je porucha osobnosti, která však u soudu nepochopitelně nehrála žádnou roli. Její psychologové jsou milí a rodina bezmocná. Žádný motiv není dostatečně relevantní k tomu, aby posloužil jako vysvětlení. A zde pro mě vstupuje do hry černobílá koncepce filmu – ukazuje snad „šedý“ život v socialistickém Československu? Ne, černobílá ve filmu Já, Olga Hepnarová není totéž co šedá. Černobílá zde září jako v nejkrásnějších klasických filmech francouzské nové vlny. Kdyby byl smutek tehdejších poměrů opravdu podstatným bodem, bylo by se muselo natáčet barevně. Černobílá, která není pouze nostalgická, propůjčuje naopak tomuto příběhu o nešťastném člověku, který existuje v každé době a v každé společnosti, jeho univerzální význam. Možná, že se u mě jedná už o vážnou profesionální deformaci, ale pro mě to určitě byl ne nejlepší, ale nejkrásnější film festivalu.