Ikonografie těla
Nahota a blízkost

Ukazování nahých těl se stalo víceméně obvyklou záležitostí, a to i na jevišti. Pokud však  nejde o nějaký mravnostní delikt nebo o pornografii, je namístě otázka: Co může nahé tělo vlastně znamenat? Soudobý tanec se tomuto tématu věnuje a poskytuje příklady, jak se lze s obnaženým tělem a jeho účinkem vypořádat.
 

Tělesný ideál v takzvaném západním kulturním prostoru je přirozeně normativní. Domněle všudypřítomná prezentace nahých těl v reklamě, umění a médiích se tak často stává pouze fikcí nahoty. Reálně existující tělesné tvary – tloušťka, zavalitost, slabost, stáří – zůstávají tabuizované. To platí i v tanci. Ve velké většině jevištních performancí účinkuje mladý a trénovaný personál. Zájem o nahotu však zaznamenal určitý posun. Vzhledem k tomu, že nahota už není automaticky vnímána jako něco skandálního, nabízí se otázka, co obnažené tělo vlastně znamená. Navzdory tomu, že ukazování nahoty se stalo běžnou záležitostí, samozřejmé ani zdaleka není.

Funkční hodnota nahoty

Dánská choreografka a tanečnice Mette Ingvartsen vytvořila v poslední době větší počet prací, které pátrají hodnotě nahoty z hlediska její společenské a estetické funkce. Ve skupinovém představení 7 Pleasures lze sledovat dvanáct tanečnic a tanečníků, jak se zvedají z publika, svlékají si šaty a pak na jevišti absolvují jakýsi obrazný parkúr – tu extaticky, tu meditativně, vždy však kolektivně. Jednotlivé tělo vstupuje do pohyblivé skulptury celku, tu a tam zatančí svůj sólový part a pak zase zmizí v obecném celku. V představení 7 Pleasures však nejde o nahotu jako obnažení intimního. Neoblečené tělo se mnohem spíše jeví jako maska, jako subtilní kostýmování toho, co dělá tělo tělem – svazku žádosti, individuality a sociální interakce. Tento osobitě experimentální obraz neobsahuje nic pornografického. Těla aktérů se zcela rozpouštějí ve svém hemžení; jejich nahota není vůbec dráždivá, představuje spíš jakési zapomenutí sebe sama. V tom spočívá velký rozdíl oproti pornografii. Celá staletí trvající strach z nahoty je patrně podstatou strachu z pornografie, tedy ze zcizení prožité rozkoše ve prospěch podívané. Dnes je ukazování těla ve vlastní nebo civilizační kůži něčím, o co se víc než kdy dřív bojuje – stačí pomyslet jen na debaty o zahalování celého těla, o nošení šátku nebo o růstu vousů.

Nahota je přechodná

Na souvislost mezi pornografií a nahotou v tanci poukazuje dánská tanečnice Mette Ingvartsen ve své sólové výukové performanci 69 Positions (2014). V kontextu reprodukcí několika ilustrací ke skandálnímu románu markýze de Sade Justina čili Prokletí ctnosti je bezprostředně zřejmé, jak bujně se představivost zmocňuje těl jako nástrojů rozkoše. Mette Ingvartsen řadí tuto ranou konkretizaci do historie performancí 20. století, která s divadelní společností The Living Theatre, s americkým divadelním autorem Richardem Foremanem nebo rovněž americkou umělkyní Carolee Schneemann vybojovala srdnatý boj proti zákazu nahoty.

Ale s jakým úspěchem? Pokud se vystavená nahota ve jménu umění staví na obranu proti pornografickému zneužití, zůstává otázka hledající jiné způsoby čtení nezodpovězená. Performance Carolee Schneeman Meat Joy z roku 1964 pojednávala o válce ve Vietnamu, ale stejnou měrou také o ženských právech a o puritánství. S obnovení této performance na popud Mette Ingvartsen však umělkyně nesouhlasila – také s poukazem na věk aktérů, kteří se performance svého času zúčastnili. – Čímž bychom se opět dostali k normám. A přitom je podnětné právě to, že tělo nezůstává nikdy stejné. Ať už v rozkoši, v představení nebo ve stárnutí – nahota je vždy pouze přechodná, možná i matoucí, ale vždycky křehká. A nestačí jako zbraň, bez ohledu na to, ve kterém boji by ji člověk chtěl použít.

Such stuff as we are made of byl projekt, který v roce 2000 vytvořila brazilská choreografka Lia Rodrigues, která svou uměleckou práci chápe v zásadě jako aktivismus. Nazí tanečníci se tehdy pohybovali mezi obecenstvem, které se neustále muselo samo vypořádávat se studem. Jaký odstup zachovat? Kam se dívat? Na co dávat pozor? Také v představení Pindorama z roku 2013 se choreografka Rodrigues vrací k motivu nahoty a blízkosti. Neoblečená těla se stávají metaforou proměnlivosti, tělem jako prostorovým jevem, který lze rozmanitým způsobem pozorovat a interpretovat.

Čirá náhoda

Meg Stuart „UNTIL OUR HEARTS STOP“ (2015); | © Iris Janke U Meg Stuart nejsou velká společenská panoramata prvořadá. Spíše se zajímá o zkoumání tělesných a energetických stavů. V jejím projektu UNTIL OUR HEARTS STOP, vzniklém v roce 2015 pro uměleckou scénu Münchner Kammerspiele, se nahota vyskytuje jakoby náhodou. Tanečníci a tanečnice tančí chvíli v šatech, chvíli bez šatů. Jejich kontakty, oscilující mezi naivní nahodilostí a živočišnou touhou prozkoumat svět, jejich ohmatávání, očichávání a slídění nemají téměř žádnou spojitost s uspořádáním oblečení. Tanec sám se stává obnažováním, aktem, který se rozproudí při setkání. Jako by nešlo ani tak o obraz těla, jako spíš o jeho energii. A té je otázka oblečení podle všeho úplně lhostejná.