46 let konceptuálního umění Nápad je vším

V roce 1969 uspořádalo muzeum na zámku Morsbroich v Leverkusenu první smělou výstavu německého konceptuálního umění. O 46 let později se nová výstava konceptuálního umění v leverkusenském muzeu snaží vystopovat umělecké strategie tohoto směru moderního umění.

Na podzim roku 1969 se v barokním loveckém zámeku Morsbroich po celý měsíc představovaly objekty nového uměleckého proudu, který radikálně skoncoval s tradičním pojetím umění. Leverkusenská výstava Konzeption Conception byla jednou z prvních na světě, která se novému hnutí věnovala, a zároveň byla i první muzejní výstavou svého druhu v Německu. Na základě výběru provedeného galeristou Konradem Fischerem představil tehdejší ředitel muzea Rolf Wedewer práce více než 40 umělkyň a umělců, kteří namísto dokončených, viditelných uměleckých děl dodali pouze skici, návrhy, popisy, fotografie, fotokopie, poznámky nebo dokonce jen dopisy.

Tato převážně papírová, obtížně stravitelná výstava narazila na značné nepochopení a odpor. Otevřená, nedokončená forma prací vyžadovala od pozorovatele vlastní domýšlení. Výstavy se zúčastnili umělci, kteří jsou dnes považováni už za klasiky, z nich jako vůdčí osobnost především Sol LeWitt, dále Robert Barry, ale také Gilbert & George a Němci Bernd a Hilla Becherovi, Hanne Darboven, Sigmar Polke a Timm Ulrichs. Umělci zámek Morsbroich propočítali, popsali, polepili lístky a konfrontovali ho s akcemi, které měly zčásti společensko kritický charakter.

Široké umělecké spektrum

Konceptuální umění se nestará ani tak o obrazové pojetí jako spíše o zpřítomnění dobově relevantních problémů a filozofických úvah. Kromě toho zaujímají rozsáhlý prostor imanentní otázky umění. Rozhodující je vždy nápad, který však nemusí být nutně realizován. Tím také dochází k odsunutí a demystifikaci významu originálu.
 
Díla evropských umělců jsou méně abstraktní a méně důsledně teoretická než díla amerických představitelů konceptuálního umění. Předvádějí svůj únik z tradičního uměleckého dění poněkud názorněji. Například Ulrichs dává svým místy tautologickým názorům skulpturální podobu, Darboven rozprostírá kunsthistorická témata v deníkových záznamech, vyplňujících prostor a obohacených o předměty, a konečně Polke stojí na vrcholu kriticky experimentujícího uměleckého směru. Už samotný seznam jmen a příslušných děl ukazuje, jak je toto umělecké spektrum široké. To se odráží i v podproudech konceptuálního umění. Konceptuální umění je úzce propojeno s minimalismem, ze kterého koneckonců vzešlo, a se soudobými uměleckými proudy, jako je land art, antiforma, procesuální a kontextové umění.

Postkonceptuální generace

V roce 2015 muzeum na zámku Morsbroich předvedlo, že konceptuální umění 60. let významně a inspirativně ovlivnilo příští generaci. Příspěvky dvaceti vystavujících umělců přitom nejsou ani zdaleka suchopárné, ale vyzařují především smyslnost. Závažnost a lehkost se tu spojují do obrazů se silnou výpovědní hodnotou. Na radikální dematerializaci první generace odpovídají názorným zpřítomněním aktuálních otázek.

Willem de Rooij: Bouquet VI (2010), more Konzeption Conception now, Museum Morsbroich Foto: Achim Kukulies

Navzdory tomu, že každé umění by mělo být konceptuální, odlišuje se generace postkonceptuálních umělců tím, že v jejich pracích má konceptuální přístup formující charakter. To se v souladu s většími mediálními možnostmi projevuje nejrůznější formou, například performancemi, které se odehrávají v těsné blízkosti publika (Studio for Propositional Cinema), nebo demonstrativními videy (Christian Falsnaes). Konceptuálnost je zřejmá i v odkazujícím charakteru práce. Svou roli stále hraje nepřítomnost, negace a prázdnota, avšak nová generace je pouze nepojmenovává, ale umožňuje je prožít. Například Sven Johne ve své sérii sociálně kritických fotografií hledá autentičnost míst ve východním Německu, na kterých stával cirkus a která osiřela, když cirkus zboural plachty svého stanu a odjel.

Převážná většina umělců dnes reaguje na lokální, sociální, politické a dokonce i etnické problémy. Jazyk už není tak teoretizující, ale používá se spíše jako vysvětlující nebo poetický prvek. Například barevné kresby Jorinde Voigt, inspirované texty sociologa a společenského teoretika Niklase Luhmanna, se dají číst jako partitury. Juergen Staack pozvedá jazyk na téma v díle Silent Talk (2012) téměř existenciálně, když v performanci mezi neslyšícími a návštěvníky matoucím způsobem zprostředkovává komunikaci s časovým posunem.

Ideu vyměřování prostoru, se kterou kdysi přišel Mel Bochner, dovádí Ceal Floyer ad absurdum ve svém Title Variable pomocí pružné pásky, napnuté přes stěny. Zde se navíc ukazuje podstatný aspekt postkonceptuálního umění – humorné zacházení s nápady a materiály, sebeironie a skepse vůči všem poučkám. V tom také tkví příčina rozporuplnosti obsahu a obtížnosti jednoznačné interpretace děl. Copak to není indicie pro dlouhou životnost konceptuálního umění?

K výstavě vyšel dvousvazkový katalog s názvem more Konzeption Conception now (2015), který vydala Stefanie Kreuzer. První svazek je reprint faksimile rozebraného katalogu Konzeption Conception z roku 1969. Druhý svazek dokumentuje nejen výstavu z roku 2015, ale publikuje doposud nezveřejněné dokumenty, které se vztahují k výstavě z roku 1969. Oba katalogy jsou zároveň uměleckými publikacemi, protože umělci a umělkyně mohli své stránky sami umělecky ztvárnit.