100 LET DADAISMU
NESMYSLEM PROTI NESMYSLŮM

Cílená provokace a antiumění – hnutí dada se bránilo proti měšťácké omezenosti a nacionalismu tím, že šokovalo. Jakou aktuálnost má dadaismus dnes, 100 let po svém vzniku? Zapátrejme po jeho stopách mezi Výmarem a Hannoverem.

Jarní Výmar. V klubu C-Keller, kde se v dobách Německé demokratické republiky scházeli disidenti, se koná slavnostním zakončení výmarské jubilejní výstavy dadaistického umění. Zpívá Der Absurde Chor (absurdní sbor). „Am Anfang war der Ort, dann kam das Wort, jetzt sind wir dort“ (Na počátku bylo místo, pak přišlo slovo, teď jsme tam), intonují zpěvačky do taktu svého dirigenta Michaela von Hintzensterna. Tento vystudovaný hudebník se specializací na chrámovou hudbu se začal o dadaismus zajímat na začátku 80. let a uvedením slavné zvukové básně Kurta Schwitterse Ursonate (Prasonáta) způsobil značný rozruch v socialistickém kulturním dění Výmaru jako města klasiků. To, že Výmar hrál důležitou roli už v počátcích hnutí dada, připomíná vitrína s různým harampádím, které údajně pochází z osobního vlastnictví historických velikánů dadaismu – nádobka se zásypem na nohy, která patřila experimentálnímu básníkovi Kurtu Schwittersovi, miska na mýdlo z majetku Hannah Höch, považované za spoluvynálezkyni koláže, a elegantní dámská rukavička, která údajně patřila umělkyni Nelly van Doesburg. Ona a její muž, architekt Theo von Doesburg, přišli do Výmaru v roce 1921.

JED NOVÉHO DUCHA

Doesburg měl vlastně vyučovat na Bauhausu o reformním hnutí de Stijl, ale jeho zájem patřil nespoutaným dadaistům, kteří několik let předtím, uprostřed první světové války, vyhlásili v neutrálním Švýcarsku uměleckou revoluci. „Otrávil jsem vše jedem nového ducha,“ napsal Doesburg jednomu příteli. Doesburg však nezůstal ve Výmaru jediným dadaistickým „travičem“ – na první společný kongres konstruktivistů a dadaistů přicestoval Tristan Tzara z Curychu a Kurt Schwitters z Hannoveru. Přes den se opíjeli a večer se scházeli na soaré v hotelu Fürstenhof. Uměnímilovné výmarské publikum však na texty sestavené ze zdánlivě libovolně uskupených slabik a na atonální zvukové sekvence reagovalo s neskrývanými rozpaky.

Pro dadaisty se podle výmarského kunsthistorika Michaela Lütthiho mohlo stát uměním všechno – novinový ústřižek, figurína z výlohy obchodu nebo keramický pisoár. Výmar je však pouze jedním z míst, na kterých bylo vyhlášeno a prožíváno „nové umění“.
 

Absurdní sbor (Der Absurde Chor) ve Výmaru po taktovkou Michaela von Hintzensterna při přednesu textu Am Anfang war der Ort (Na začátku bylo místo) k dadaistickým relikviím ve Výmaru – k zásypu na nohy, který údajně patřil Kurtu Schwittersovi, nebo k misce na mýdlo z majetku Hannah Höch. (Foto: M. Schuck).

TROJROZMĚRNÁ zelená KOLÁŽ

Po první světové válce se dada rozšířilo z Curychu do celého světa. V Německu se po Výmaru stal jeho centrem Berlín. Nejen proto, že tu v roce 1920 ve dvou zapadlých pokojích konala první výstava organizovaná dadaisty („Dada-Messe“), ale také proto, že v Berlíně pracovala jedna z mála dadaistek – Hannah Höch. Když nacisté její umění zakázali jako „zvrhlé“, stáhla se Hannah Höch do svého zahradního domku na okraji města. Zde žila v ústraní a téměř v zapomenutí, než ji v 60. letech minulého století znovu objevil jeden redaktor lokálního tisku. Ve více než 70 letech byla Hannah Höch přizvána ke spolupráci na Berlínské akademii umění. Její koláže jsou vystaveny v Muzeu moderního umění v New Yorku. „Pozdní sláva pro ni znamenala cosi jako pasování na rytíře,“ říká malíř Johannes Bauersachs. Bauersachs dnes žije se svou rodinou v zahradním domku, který dříve obývala Hannah Höch, a stará se o začarovanou zahradu, která působí jako trojrozměrná zelená dadaistická koláž – šikmo zastřižené zimostrázy, zeleninové záhony ve tvaru kruhu, loubí jako bludiště.

POSTOJ KE SVĚTU

Nejen Hannah Höch upadla na dlouhou dobu v zapomnění. Tento svůj osud sdílela s mnoha dalšími dadaisty – například s Kurtem Schwittersem. Tento umělec se však postupem času stal ve svém rodném městě Hannoveru jakýmsi moderním patronem. Nejcennější relikvie – replika jeho proslulé stavby označované jako Merzbau – stojí v hannoverském Sprengelově muzeu. Originál postavil Schwitters ze dřeva a papírmaše v ložnici svých rodičů, než musel v roce 1937 emigrovat – nejdřív do Norska, později do Anglie. Merzbau byla pochozí instalace – napůl expresionistická filmová kulisa, napůl trojrozměrná futuristická malba. Název Merzbau vznikl vlastně náhodně, jak vysvětluje Isabel Schulz, která je v muzeu odpovědná za Schwittersovu pozůstalost: „Na koláž rozstříhal Schwitters reklamu komerční banky (německy „Commerzbank“) a nalezl tak vlastní název pro své dadaistické umění. Pro Isabel Schulz neznamená dada v žádném případě uzavřenou uměleckohistorickou epochu, ale „postoj ke světu – postoj, který všechno zpochybňuje“.

NONSENS

© Berliner Sparkasse, © VG Bild-Kunst, Bonn 2016 O několik stanic tramvají dál patří dadaistický pohled na svět k učivu pro maturanty. Každý žák hannoverského Gymnázia Kurta Schwitterse dostane do ruky sešit se Schwittersovým životopisem a jeho slavnou nonsensovou lyrikou. Jedenáctileté Claře se nejvíc líbí Schwittersova báseň s názvem i-Gedicht: „Lies: rauf, runter, rauf, Pünktchen drauf,“ recituje pyšně. A jak ona sama vysvětluje dadaismus? „Myslím, že při svých setkáních nadělali spoustu nesmyslů, aby ukázali, kolik zlých nesmyslů na světě existuje – například takové nesmysly, jako jsou války...“ A dnes? „Dnes existuje taky spousta nesmyslů,“ říká Clara. Nesmyslem proti nesmyslům – přesvědčivěji a aktuálněji snad nedokáže dadaismus vysvětlit ani kunsthistorik.