NEOKLASSIKA NEVZRUŠIVÝ MIX

Hauschka zkouší s členkami Mnichovských filharmoniků.
Hauschka zkouší s členkami Mnichovských filharmoniků. | Foto (detail): © Ralf Dombrowski

Jmenují se Max Richter, Hauschka nebo Nils Frahm a jsou průkopníky trendu, který smazává staré hranice. Neoklasika totiž oslovuje publikum, které jinak o koncertní tradice často nejeví  velký zájem. Neoklasika stále více potvrzuje svou uměleckou svébytnost.

Mnichov koncem dubna 2016: V klubu Rote Sonne už několik hodin probíhá párty, když na scénu vstoupí nenápadný mladík s kudrnatou hlavou. Jeho svět, který se pro tento večer smrskl na pouhé dva metry čtvereční, je instalovaný na okraji taneční plochy. Na stole leží syntezátor, laptop a bicí automat. Francesco Tristano spouští svou produkci. Jen pár týdnů předtím odehrál tento lucemburský klavírista na koncertech s Orchestre National de Lille program s hudbou George Gershwina pro velký koncertní sál. Teď stojí ve tři ráno na pódiu v klubu před rozjásaným klubovým publikem. Že je Tristano v odborných kruzích a v tisku veden pod etiketou „neoklasika“, tam skoro nikdo neví.

Noví umělci, jiná místa

Max Richter, Hauschka, Federico Albanese, Nils Frahm, Ólafur Arnalds a právě Francesco Tristano – tak se jmenují protagonisté takzvané neoklasické scény, hudebníci a hudební skladatelé, kteří v současné době úspěšně experimentují s mixem vážné a zábavné hudby, často u piana a nezřídka se značnou podporou techniky. Ne všichni mají klasické vzdělání. Ale všichni kombinují klasické kompoziční vzory s moderními způsoby myšlení a produkce a strefují se tím do nervu doby. Přes streamingovou službu Spotify oslovují svou produkcí několik milionů posluchačů měsíčně.
 
A jejich fanouškové pravidelně zaplňují i klasické koncertní síně. Vystoupení Berlíňana Nilse Frahma v březnu 2014 v Berlínské filharmonii bylo vyprodané už několik dní po oznámení o jeho konání. Za hudbu k anglickému detektivnímu seriálu Broadchurch dostal Islanďan Ólafur Arnalds – rovněž v roce 2014 – cenu BAFTA (Britské akademie filmového a televizního umění). Společně s Nilsem Frahmem vystoupil v květnu 2016 v pařížském Louvru. Je tedy neoklasika – navzdory nebo snad kvůli svému názvu – v podstatě určitý trend v oblasti popu? Nebo je to snad jakási obchodní nálepka, která garantuje tržní úspěšnost?

Uprostřed stylů

Zajímavé je především to, kdo v posledních letech obzvlášť výrazně usiloval o diskusi ohledně pojmu neoklasika. Byla to totiž média, která se zabývají popem. Například dnes už nevycházející berlínský časopis De:Bug, který se prezentoval jako magazín „pro život s elektronickou hudbou“, zveřejnil už v roce 2005 podrobný speciál o neoklasice. Spex, magazín pro popkulturu, představil ve svém vydání pro březen a duben 2016 přehled o současném stavu „nové klasiky“.
 
Autoři byli a jsou zajedno v tom, že balancování mezi hudebními světy a křížení klasických stylových prostředků s popovým inventářem není úplně nové. Na konci 70. let skládal Philip Glass jednoduché soundtracky pro uši svých vstřícných vrstevníků. Jako průkopník křížení stylů vydala britská rocková superskupina Emerson, Lake and Palmer už v roce 1971 koncertní album Pictures At An Exhibition (Obrázky z výstavy) jako přímý odkaz na stejnojmennou skladbu Modesta Petroviče Musorgského. Jako křížení stylů se však později označovalo také to, když se spojil hip-hop a metal, jazz a funk. Pojem neoklasika se teď proto používá pro spojení mezi elektronickou a klasicko hudbou. Ale jak vlastně takový typický neoklasický sound zní?

Například Bruckner

Mäßig bewegt se jmenuje skladba, se kterou François Larini alias S/QU/NC/R, Francouz žijící v Londýně, vyhrál v březnu 2016 první cenu v mezinárodní remixové soutěži Romantic Revolution – bruckner unlimited. Německý symfonický orchestr v Berlíně (DSO) vyzval remixéry a rearanžéry, aby „dodali svou vlastní notu“ finále Brucknerovy 4. symfonie Es dur, která je lépe známá pod názvem Romantická. Jako pracovní materiál poskytl DSO ke stažení dvacet pasáží z Brucknerovy skladby, rozčleněných na jednotlivé hlasy.
 
Soutěž, která se konala už podruhé, měla výslovně podpořit sloučení žánrů klasika a elektro. François Larini přesvědčil porotu velmi sférickým mixem, se spoustou ruchů a trochou praskání – tedy tím, co by se dalo označit za odpadní šum mezi notami. A jeho mix se velmi podobá tomu, co produkuje Ólafur Arnalds na svém počítači nebo Nils Frahm na své preparovaném klavíru.
Nils Frahm na jazzovém festivalu v Montreux v roce 2015, zdroj: Montreux Jazz Festival / Nils Frahm / Youtube

Osvobození - I pro hudebníky

Tato hudba zní neproblematicky a nevzrušivě. Tep neoklasiky tepe pro melodičnost a jednoduchost – a to i s vysokým podílem basů, typickým pro klubový svět. Proč to má u převážně mladého publika takový úspěch? Někteří autoři vysvětlují úspěch jakousi možností úniku do těchto zvukových světů. Stresu je dnes všude ažaž, venku, tam, kde rámusí krize. Možná, že ručně hrané interpretace vycházejí také vstříc stoupající potřebě autentičnosti v dobách digitalizace.
 
Toto široké přijetí však představuje i osvobození pro samotné hudebníky. „Není to tak náročné pro posluchače,“ říká Francesco Tristano o své vlastní skladbě A Soft Shell Groove, která se objevila na jeho CD vedle děl Igora Stravinského a Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. A rozhodně to nemyslí nijak hanlivě. Pro jeho posluchače je to prý po všech těch fortissimech a crescendech „prostě tak trochu jako vykoupení“.
 
To však také znamená, že se umělci a hudební skladatelé nevnímají jako promotéři historického systému, kterému posluchačský dorost s malým zájmem o tradiční hodnoty uměleckého zprostředkování dává zabrat. Uchylují se spíše ke strategiím hudební tvorby, které mají své kořeny ve zvukové tradici vyrostlé v Evropě. Nechávají přitom bez povšimnutí dogma avantgardy, že se musí všechno dělat nově. Klasické formy jsou pro ně inventářem skladatelské stavebnice, ze které vyplývají příjemně náročné změny významu osvědčeného s možností otevřít se směrem k impulzům popu a world music.
 
Je to „vykoupení“ z intelektuálního nátlaku dosahovat stále větší komplexnosti, který s sebou nese hudební historie, jež chronologicky staví na stále vyšších vývojových stupních. Úspěch u publika a možný efekt vyvolaný zvědavostí vůči provozování klasické hudby se dají jen obtížně kvantifikovat. Jedno je však jisté: Neoklasika má úspěch. Přitahuje jiné, často mladší posluchače, kterým jsou koncertní zvyklosti dřívějších generací dnes už cizí. Třeba se neoklasice podaří dosáhnout toho, že někdo, kdo začne poslouchat Nilse Frahma, Maxe Richtera nebo Hauschku, se časem dostane třeba i k Pierru Boulezovi, Helmutu Lachenmannovi nebo Jörgu Widmannovi. Jisté to však není.