Německý les Můj přítel strom

Víc než je stromy
Foto (výřez): © Smileus - Fotolia.com

Německý les byl opěvován, popisován, procházen. Po staletí je vytouženým místem, lidovým mýtem a symbolem identity. Změnilo se to do dnešních dob?
 

„U velkého lesa bydlel chudý dřevorubec se svou ženou a svými dvěma dětmi...“ Tak začíná oblíbená německá lidová pohádka Hänsel und Gretel, v češtině známá pod názvem Jeníček a Mařenka. Les hraje v tomto příběhu hlavní roli. Děti jsou ponechány samy v lese a musejí zdolat jeho nástrahy, aby se zachránily.

Německé lidové pohádky se v 19. století staly předmětem zájmu bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových, kteří je sbírali a zapisovali – zcela v duchu vrcholného romantismu, který podporoval zejména lidovou poezii s jejími pověstmi a pohádkami. Romantismus byl také umělecký směr, který společensky a umělecky naplnil les národním významem. V 19. století se totiž Němci v důsledku osvobozeneckých válek proti Napoleonovi (1813-1815) začali definovat jako národ. Mýtus lesa, nefalšovaná příroda jako protiklad proti městské civilizaci Francie se stal německým ideálem. Krystalizačními jádry nového národního pocitu se staly dvě události, které se údajně odehrály v německých lesích. Za prvé to byla bitva v Teutoburském lese pod velením vojevůdce Arminia (Hermanna) v roce 9 našeho letopočtu. Za druhé to bylo zavraždění Siegfrieda jeho protivníkem Hagenem při loveckém výletu v lesích, zachycené ve středověkém hrdinském eposu Píseň Nibelungů (Das Nibelungenlied) z 13. století.

VÝRAZ NÁRODNÍ IDENTITY

V 19. století se vyvíjely snahy o to, aby se tyto příběhy – a s nimi „německý les“ jako symbol národní identity – vtiskly do kulturního povědomí. Heinrich von Kleist napsal v roce 1809 drama Arminiova bitva (Die Hermannschlacht). V Teutoburském lese byl v roce 1875 postaven obří Arminiův pomník (Hermannsdenkmal). Friedrich Hebbel pracoval od roku 1850 do roku 1860 na desetihodinovém dramatu Nibelungové (Die Nibelungen). A v roce 1876 uvedl Richard Wagner v Bayreuthu svou téměř šestnáctihodinovou operní tetralogii Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen). Kulisu kulturních produkcí tvořil vždy les.

LES JAKO MÍSTO IRACIONÁLNÍ TOUHY

Už v roce 1821 učinil hudební skladatel Carl Maria von Weber ve své opeře Čarostřelec (Der Freischütz) z lesa démonické a zároveň posvátné dějiště milostného příběhu. Už zde se ukazuje, kolik iracionality se vloudilo do vzývání lesa. V době, kdy tato díla vznikala, byly totiž lesy v Německu už dávno užitnými plochami a byly v rozsáhlé míře oloupeny o svá „tajemství“ ve prospěch ekonomického užitku. Děj povídky Vysoký les (Der Hochwald) z roku 1842, kterou lze vnímat jako další stavební kámen k budování německého „povědomí o lese“, přemístil její autor Adalbert Stifter o téměř 200 let do minulosti, do období třicetileté války, možná právě proto, aby uchránil idylu před realitou.

„POCHODUJÍCÍ LES“ V ÉŘE NÁRODNÍHO SOCIALISMU

Mýtus o německém lese, vnímaný jako součást identity, byl v éře národního socialismu nesmírně zveličován. Typickým příkladem je populárně naučný film Věčný les (Ewiger Wald) z roku 1936. Režiséři Hanns Springer a Rolf von Sonjewski-Jamrowski v něm zpívají patetický hymnus, založený na kombinaci snímků přírody a hraných scén. K tomu hřímá patetický komentář: „Věčný les – věčný lid. Strom žije jako ty a já. Dychtí po prostoru jako ty a já...“

Ve filmu Věčný les se objevuje perfidní prolínání vzrostlých stromořadí s vojáky z armády pruského krále Fridricha Velikého. Elias Canetti, nositel Nobelovy ceny za literaturu, pojal s kritickým odstupem tuto metaforičnost do svého stěžejního díla Masa a moc (Masse und Macht) z roku 1960: „Masovým symbolem Němců bylo vojsko. Ale vojsko bylo něčím víc než jen vojskem: Byl to pochodující les. V žádné moderní zemi světa nezůstalo vnímání lesa tak živé jako v Německu. Rigidnost a souběžnost vzpřímeně stojících stromů, jejich hustota a jejich počet naplňuje srdce Němců hlubokou a tajuplnou radostí.“

NĚMECKÝ LES JAKO MEDIÁLNÍ REKREAČNÍ SFÉRA

Zda je tomu skutečně tak, není podstatné. V této pasáži je však obzvlášť dobře patrné, že „německý les“ není ryze přírodním jevem ani rostlinným útvarem, ale sociální emocí. Na emocionální úrovni dokázal německý les po svém reálném zpustošení za druhé světové války kulturně přispět ke zvládnutí historických traumat. Především v západním Německu dominoval ve vlasteneckém filmu jako žánru, který zpětně ujišťoval o neporušeném světě a utěšující přírodě. Názvy jako Dívka z Černého lesa (Das Schwarzwaldmädel, režie: Hans Deppe, 1950), Lesník ze Stříbrného lesa (Der Förster vom Silberwald, režie: Alfons Stummer, 1954) nebo Věčně zpívají lesy (Und ewig singen die Wälder, režie: Paul May, 1959) dokládají, že les sloužil na filmovém plátně jako mediální rekreační sféra.

MEZI REALITOU A MÝTEM

Od začátku rozvoje kritického myšlení po éře národního socialismu, tedy od přelomového roku 1968, je však mýtus lesa podrobován kritickému zkoumání. Mnoho Němců sice svou silnou náklonnost k lesu potvrdilo v 80. letech ještě prostřednictvím hlasitě artikulovaných obav z vymírání lesa, které možná zazněly už v roce 1968 v písni německé popové zpěvačky Alexandry s předvídavým názvem Můj přítel strom je mrtvý (Mein Freund der Baum ist tot). Ale umělci jako Joseph Beuys se svou akcí 7000 dubů – městské zalesnění místo městské správy (7000 Eichen – Stadtverwaldung statt Stadtverwaltung) na výstavě documenta v roce 1982 nebo Anselm Kiefer se svými ranými malbami jako Parsifal nebo Notung (oba z roku 1973), které ukazují dřevěná prkna jako stavební materiál pro úložiště německých vzpomínek, zbavili motiv lesa někdejší romantiky – přinejmenším umělecky.

JAK DNES ŠUMÍ LESY

Láska mnoha Němců k „jejich“ lesu tím však zůstává dodnes nedotčena. Podle národopisce Albrechta Lehmanna čerpá národní sebepojetí Němců stále ještě z lesa. „Němci jsou bez jakýchkoli pochyb národem lesa,“ tvrdil v roce 2001 ve svém eseji Waldbewusstsein und Waldwissen in Deutschland (Vědomí lesa a vědomosti o lese v Německu). Patrně ne všichni Němci by s tím souhlasili. Nicméně například naučná kniha Das geheime Leben der Bäume (Tajný život stromů), jejímž autorem je lesník Peter Wohlleben, se v roce 2015 umístila v žebříčcích bestsellerů na předních příčkách. Takzvané lesní školy, naučné lesní stezky nebo lesní hřbitovy mají konjunkturu. Procházky po lese jsou považovány za zdravou volnočasovou zábavu, která podněcuje k rozjímání. Tu a tam je s požitkem prováděna esoterická kulturní technika objímání stromů, globálně známá jako „tree hugging“. A německá verze mobilní hry Pokémon Go z žánru takzvané rozšířené reality současnosti zavádí uživatele samozřejmě také do lesa. Jako svébytné vytoužené místo existuje tedy prastarý německý les dál i v digitální éře.

DISKUTUJTE S NÁMI

Les je součástí německé národní identity. Vnímáte to také tak? Existuje podobný vztah mezi národem a přírodou také ve vaší zemi? Která je vaše oblíbená krajina?