NĚMECKÁ DETEKTIVNÍ LITERATURA HODNĚ MASY, ALE TAKÉ ROSTOUCÍ ÚROVEŇ

Úspěšné, ale ne vždy velká literatura: německé detektivky
Úspěšné, ale ne vždy velká literatura: německé detektivky | Foto (výřez): © Paulista/Fotolia

„Kdo byl vrahem“ – o to jde v mnohých detektivkách. V Německu jsou detektivní romány sice velmi oblíbené, ale jen málu z nich se povede skok do té nejvyšší literární třídy.

Detektivní romány mají v Německu dlouhou a slušnou tradici. Od začátku, tedy od 19. století, se do němčiny překládali velcí francouzští, angličtí a američtí autoři. A také němečtí autoři brzy přispěli k rozvoji mezinárodní detektivní literatury. Předchůdci byli například Friedrich Schiller s Verbrecher aus verlorener Ehre (1786) a E.T.A. Hoffmann s Das Fräulein von Scuderi (1819). Jako epochálně významná se ukázala filmová tvorba v prvních desetiletích 20. století: Friedrich Wilhelm Murnau a Fritz Lang (M – eine Stadt sucht einen Mörder) rozhodujícím způsobem ovlivnili moderní estetiku noir ve filmu a literatuře.

V CENTRU ZÁJMU STOJÍ PÁTRÁNÍ PO PACHATELI

Kolektivní vědomí o „detektivce“ dodnes určuje model „Whodunnit“ („Kdo to byl?“) neboli detektivní hádanka, tak jak vznikala především v anglické detektivní literatuře ve dvacátých letech 20. století - jednou z významných autorů je Agatha Christie. Realističtější model „nelítostné“ (hard-boiled) detektivní literatury, který vznikal současně v USA, třeba od Raymonda Chandlera a Dashielle Hammetta – se oproti tomu dokázal prosadit méně, zejména proto, že američtí autoři platili až do šedesátých let 20. století jako mládeži škodliví.
 
Americký policejní román („Police Procedural“) Newyorčana Eda McBaina, kterému dala švédská autorská dvojice Maj Sjöwall a Per Wahlöö ve svých deseti románech o komisaři Beckovi sociálně kritický ráz, dal pak v šedesátých letech dvacátého století rozhodující impulzy nové sociálně kritické západoněmecké detektivní literatuře. V následujících dekádách došlo v Německu k širokému přijetí mezinárodní detektivní literatury, které trvá až dodnes. Německo je vstřícné vůči překladům a má také angažované nakladatele, kteří se pokoušejí o to, aby domácímu publiku představili dílo z celého dalekého světa. Jako mimořádné příklady německých překladů lze jmenovat řadu Metro curyšského nakladatelství Unionsverlag a v poslední době nakladatelství Liebeskind-Verlag, které představilo Německu americké autory noir, jež i v jejich vlasti oceňuje jen literárně zkušené publikum.

„REGIONÁLNÍ DETEKTIVKY“ JSOU OBZVLÁŠŤ OBLÍBENÉ

Dnes se německojazyčná detektivní literatura i nadšené přijímání „detektivky“ publikem ve všech mediálních formách nijak zásadně neodlišuje od vývoje v dalších západních zemích. S jednou výjimkou: jak v literatuře, tak i v televizní produkci je obzvlášť silně výrazný fenomén regionalizace. Nejzřetelnější je toto u televizního seriálu Tatort (Místo činu), který se od roku 1971 vysílá každý týden v neděli večer: zde pátrají početné týmy vyšetřovatelů v řadě německých velkoměst. V knižní produkci je „regionální detektivka“, která se stala mezinárodním heslem, tak všudypřítomná, že snad už neexistuje žádné město s více než 10 000 obyvateli bez vlastního týmu vyšetřovatelů. Turisticky atraktivní místa jako Berchtesgaden disponují hned několika seriálovými vyšetřovateli. Kolínské nakladatelství Emons-Verlag, které v roce 1984 zveřejnilo první regionální detektivku, má jen v Bavorsku seznam 31 měst nebo okresů, v nichž publikuje detektivky; po Allgäu se prohání devět Emonsových autorů s 15 tituly. „Regionální detektivka“ ale není žádnou literární kategorií, nýbrž marketinkovou nálepkou. Pod touto etiketou vychází mnoho detektivek většinou nízké kvality.

ZÁVISLOST NA KOMERCI

Sám tento příklad ukazuje zřetelně, že není smysluplné hovořit o tom německém detektivním románu. Stejně jako v beletrii, i zde existuje jen několik málo autorů, které je možné brát z pohledu literatury vážně. Jelikož je detektivka žánrem, který je téměř úplně závislý na komerci – stipendia nebo jiné formy podpory skoro neexistují – rozevírají se nůžky doširoka mezi autory bestsellerů a těmi, kteří jsou literárně relevantní. Nakladatelství jen výjimečně investují do autorů, kteří platí jako „těžko srozumitelní“, „komplikovaní“ nebo „příliš političtí“. 
 
V německém literárním světě ale existuje i řada instancí, které oddělují zrno od plev. Detektivní rubriky seriózních fejetonů, čím dál více také literární věda stejně jako několik literárních ocenění přispívají k tomu, že dochází k posunu hodnotících norem a šablon. Stále častěji jsou za detektivní literaturu uznané i takové romány, které za sebou nechávají formuli „Whodunnit“, jsou zaměřené intertextuálně a komplexně a do zločinu se pouštějí všemi moderními literárními vypravěčskými formami.
 
Zatímco německé publikum vypadá dobře zásobené mezinárodním dovozem, s vývozem relevantní německé detektivní literatury to vypadá spíše špatně. Andrea Maria Schenkel (Tannöd) je jediná literárně zdatná autorka bestsellerů známá v anglofonní cizině. Dokonce i například z více než 20 titulů feministicky levičácké autorky Doris Gercke, která je velice známá svojí postavou Belly Block, je do angličtiny přeložený jen jeden. I když to s jinými jazykovými oblastmi vypadá lépe – třeba v Koreji jsou německé detektivní romány velice oblíbené: například od jednoho z literárně nejvíc fascinujících spisovatelů detektivek Friedricha Aniho neexistuje na konci roku 2016 ještě žádný anglický překlad. Přitom by právě jeho styl psaní, který dává zvláštní hlas chudým, vyloučeným a sociálně slabým, byl obohacením také mezinárodní detektivní literatury.