Labská filharmonie Symbol s posláním

Labská filharmonie v Hamburku
Foto ⓒ Iwan Baan

Labská filharmonie (Elbphilharmonie) v Hamburku se otevírá – a její někdejší kritikové už téměř nejsou slyšet. Působivost této stavby je přece jen příliš velká. Ale teprve se ukáže, jestli tento koncertní dům dokáže splnit to, co jeho zastánci po celá léta slibovali.

Dramaturgie se podařila. Dlouhé měsíce před otevřením Labské filharmonie v Hamburku se odpovědné osoby snažily držet všechno v tajnosti a vypouštěly na veřejnost jen ty nejnutnější informace. Konala se například tisková konference (v garážích budovy) nebo multimediální instalace (v zóně pro výchovné hudební pořady). V listopadu bylo zpřístupněno veřejné prostranství, ze kterého se vstupuje do koncertního domu, a na začátku ledna 2017 si budovu prohlédli tanečníci z taneční skupiny Sasha Waltz & Guests. Oba dva koncertní sály však zůstávají zavřené, první tón určený pro veřejnost zde smí zaznít až 11. ledna 2017. To je doslova ukázkové stupňování vzrušení.

EUFORIE VE MĚSTĚ

Pokud by měl někdo popsat náladu, která momentálně ve městě převládá, pak by se asi nemohl vyhnout slovu „euforie“. O Labské filharmonii v hamburském přístavu se mluví prostě všude. Každý se tam chce dostat, a když už ne přímo na koncert – zahajovací sezóna je už totiž vyprodaná –, tak alespoň co nejblíž. Například dostat se na prostranství zvané Plaza, ze kterého se v 37metrové výšce naskýtá impozantní pohled na přístav, řeku Labe a panorama města, znamená vystát si o víkendech frontu před vchodem ke konvexně zakřivenému eskalátoru („Tube“), kterým se lze na toto prostranství vyvézt.

  • Querschnittsgrafik Elbphilharmonie © Herzog & de Meuron/ bloomimages
  • Elbphilharmonie Hamburg Foto: © Thies Rätzke
  • Elbphilharmonie in der Hamburger Hafen City. Foto: © Maxim Schulz
  • Elbphilharmonie Hamburg Foto: © Iwan Baan
  • Großer Saal Elbphilharmonie Hamburg Foto: © Michael Zapf
  • Großer Saal Elbphilharmonie Hamburg Foto: © Michael Zapf
  • Wandverkleidung Weiße Haut im Großen Saal Foto: © Johannes Arlt
  • Luftaufnahme Elbphilharmonie Foto: © Michael Zapf

Zní to jako pohádka – včetně dobrého konce. Pohádkově to ale vždycky nevypadalo. Příběh Labské filharmonie pojednává o nenasytnosti a velikášství, o naivitě a přemrštěných požadavcích. Při zpětném pohledu je až k neuvěření, s jakým nadšením se představitelé města v roce 2003 vrhli na futuristický návrh basilejských architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona. Cože? Chrám múz pro Hamburk, který je dodnes známý spíše jako město hanzovních obchodníků? Ale samozřejmě! Jako nový symbol! Bude to jeden z nejlepších koncertních sálů světa! Architektura století! A vůbec nejlepší na tom bylo, že to všechno mělo být v podstatě zadarmo.

PŘÍBĚH PLNÝ ZVRATŮ

Město mělo přispět pouze poskytnutím pozemku a náklady měly být refinancovány prostřednictvím soukromého stavebního sektoru – tak zněl plán. Avšak ambice rostly, a tak když městská rada projekt v roce 2007 schválila, vykazoval už veřejný podíl na nákladech nárůst zhruba 114 milionů eur. Koncem roku 2008 město oznámilo navýšení nákladů na 323 milionů eur – a nový termín otevření. A tak to šlo dál a dál. Náklady stoupaly, termín otevření se posouval a generální dodavatel Hochtief stavební práce rovnou úplně zastavil. Srovnání s jinými obřími rozestavěnými projekty jako Stuttgart 21 nebo Berlínské letiště si nenechal ujít žádný komentátor. A dokonce i utrápený intendant koncertního domu, Christoph Lieben-Seutter, označil celou záležitost za frašku.

Přijetí projektu ve městě nebylo místy právě optimální. Odpor proti projektu přicházel i z uměleckých kruhů. Zatímco městská rada schvalovala jedno zvýšení rozpočtu za druhým, obávala se nezávislá scéna o své nevelké dotace a kritizovala Labskou filharmonii jako ryze prestižní záležitost. Teprve senátorce pro kulturu, Barbaře Kisseler, která do Hamburku v roce 2011 přivedla Olafa Scholze jako starostu, se podařilo nepříznivý vývoj zvrátit. Barbara Kisseler prosadila nové smluvní uspořádání, které vydrželo. Při „globální paušální fixní ceně“ 789 milionů eur, která byla stanovena, už zůstalo. O autoritě senátorky Barbary Kisseler, která v říjnu 2016 zemřela, svědčí to, že výsměch a spekulace ohledně dodržitelnosti termínu otevření nakonec utichly.

KOOPERACE MÍSTO DOMINANCE

Někdejší kritikové projektu jsou dnes slyšet už jen málo. Budova Labské filharmonie je přece jen až příliš impozantní. Atraktivnost této architektury je přitom šancí i prokletím zároveň. Teprve se ukáže, zda Labská filharmonie bude schopna i obsahově splnit to, co její zastánci po celá léta slibovali – zda zásadním způsobem změní význam klasické hudby ve veřejném životě. Zda bude – vyjádřeno slovy intendanta Lieben-Seuttera – skutečně „domem pro všechny“. Tedy domem, který všichni (obyvatelé Hamburku) nejen zaplatili, ale také užívají.

Intendant Lieben-Seutter prokázal, že ve vztahu k místním pořadatelům nechce nikoho vytěsňovat, ale že sází na dohodu s ostatními. Spory se soukromými konkurenty kvůli cenové struktuře vstupenek jsou už dávno urovnané. Kouzelným slůvkem je „kooperace“, ať už se za ním skrývá cokoli. Jestli bylo váznutí stavby a čekání k něčemu dobré, pak k tomu, že Lieben-Seutter a jeho tým ho dokázali kreativně využít. Pro své krátké festivaly otevřeli nejednu originální scénu a právě tím oslovili nové, jiné publikum.
Program Labské filharmonie dává naději, že z tohoto průkopnického ducha zůstane něco zachováno i do budoucna. Budou zde koncertovat nejen světové hvězdy klasické hudby. Ještě v lednu 2017 vystoupí ve Velkém sále avantgardní popová kapela Einstürzende Neubauten. Hudební kulturní setkání jako například festival Salam Syria, plánovaný na březen 2017, svědčí o ambici koncipovat programovou nabídku se zřetelem k aktuálnímu dění. Vlastní příběh Labské filharmonie začíná až 11. ledna 2017. Happyend musí teprve přijít.