Science-Fiction
Žehlička a ořezávátko na tužky

„Příliv jsme my“ (2016) Sebastian Hilger
„Příliv jsme my“ (2016) Sebastian Hilger | Foto (detail): © derzian pictures

Navzdory filmové klasice Metropolis se filmový žánr science fiction v Německu nikdy neprosadil. Přesto docházelo na východě i na západě k zajímavým pokusům, jak držet krok s dobou.
 

Epos éry němého filmu Metropolis (1927) Fritze Langa je už dlouho považován za milník žánru – citují ho i pozdější klasici jako Star Wars (George Lucas, USA 1977) a Blade Runner (Ridley Scott, USA, GB, HK 1982). Obavy vzbuzující svět mrakodrapů přísně dvoutřídní společnosti dodnes neztratil svou sílu ikony. Kromě této sociální distopie se ale často zapomíná, kolik dalších elementů dnešních sci-fi snímků Metropolis předjímá: prehistorické telefony slouží totálnímu dohledu; uprostřed třídního boje je vytvořen „umělý člověk“, ve kterém poznáváme pozdější roboty a kyborgy.
 



Ačkoliv je často popisován jako solitér, nebyla utopie Metropolis naprosto jedinečná. I další filmy Výmarské republiky (1918 až 1933) experimentovaly s myšlenkou umělého života, například filmy o Golemovi Paula Wegenera nebo raná série Homunculus Otto Ripperta. Vyjadřují rozervaný obraz člověka průmyslového věku – se směsicí děsu a zábavy („Angstlust“), která je  pro expresionistické filmy tak tipická.

Nicméně pionýrská role německého vědeckofantastického filmu se vyčerpala nejpozději s jedním z mnoha technicko-utopických dobrodružných filmů Frau im Mond (Žena na měsíci, 1929) Fritze Langa. Národní socialismus a válka zahnaly do exilu celou řadu filmařů. Po konci druhé světové války, která přinesla kolektivní totalitní zkušenost, byla touha po technologických vizích zítřka jen malá – stejně jako po experimentech s cílem vytvořit „nového člověka“.

Východoněmecké utopie: Socialismus ve vesmíru

 „Mlčící hvězda“(Kurt Maetzig, 1960) Foto (detail): © DEFA-Stiftung/Waltraut Pathenheimer V rozděleném Německu zůstal prostor pro mírný optimismus pouze ve vesmíru. Východoněmecká studia DEFA tak od konce 50. let vyprodukovala hrstku vesmírných dobrodružství. Ve filmech jako Mlčící hvězda (Der schweigende Stern, Kurt Maetzig, 1960, německo-polská koprodukce) se odráží nadšení tehdejšího východního bloku ze Sputniku, stejně jako nový německý strach ze zneužití techniky. Na Venuši narazí mezinárodní posádka kosmonautů na zbytky nukleární katastrofy, která půvoně měla postihnout Zemi: „Agresoři zničili sami sebe!“. Příběh a set design ukazují zábavné paralely s hollywoodskou klasikou Zakázaná planeta (Fred M. Wilcox, 1956), ovšem v pozměněných politických kulisách: internacionalismus a pacifismus jsou nesporným ideálem socialistického vesmírného týmu, součástí expedice je dokonce občan USA.

Zřetelně skeptičtěji vyznívá později Eolomea (1972) Herrmanna Zschocheho. Vyhořelý kapitán vesmírné lodi pochybuje o smyslu vesmírných dobrodružství. Kritika neproduktivních diskuzí a neprůhledných rozhodovacích procesů se dá číst i jako kritika systému. Hvězda Eolomea, vizualizovaná v psychedelických snových sekvencích, se tak stává vzdálenou utopií. Navzdory značně ezoterickému ději je dnes film nostalgickým potěšením, kterému kromě exotických lokací svědčí i nečekaně vzletná hudba.


„Eolomea“ (Herrmann Zschoche, 1972) Foto (detail): © DEFA-Stiftung/Alexander Kühn

Do televize rychlostí světla

V nemnoha vědeckofantastických filmech ze Spolkové republiky Německo – většinou jde o televizní produkce – je zobrazován podobný vývoj. V případě legendární „vesmírné opery“ Raumpatrouille Orion (Theo Mezger, Michael Braun, 1965) se jednalo o do té doby nejdražší německou televizní sérii. Dobrodružství mazaného komandanta McLanea se stala kultem i díky směsici avantgardního šedesátkového designu a nejlevnějšího materiálu - kapitánský můstek lodi krášlila i obrácená žehlička nebo ořezáváto na tužky. Dobové komentáře hovoří o „pseudovědeckém blábolu“, seriál se ale stal diváckým úspěchem. Dnes cenný příklad fenoménu retrofuturismu začal téměř paralelně k svému americkému protějšku Star Trek (1966–69).

Návrat „German Angst“

O pár let později pominula i tato krátkodobá sci-fi euforie. Operace Ganymeda (Operation Ganymed, 1977) je jedním z mnoha sci-fi snímků Rainera Erlerse, které se extrémně kriticky zabývají nereflektovanou vírou v pokrok. Existenciální drama o ztroskotané vesmírné expedici se dá srovnat spíše s východoevropskými filmy např. Andreje Tarkovského (Solaris, 1972), než s vysokonákladovými produkcemi Hollywoodu. V halucinačních obrazech nukleárního konce času se projevují, téměř zrcadlově k Eolomee, obavy rodícího se ekologického a mírového hnutí.

Fassbinderovy vize a tvrdá realita

O krok napřed byl už tehdy Rainer Werner Fassbinder. Ve své dvoudílné televizní produkci Svět na drátě (Welt am Draht, 1973) podle románu Simulacron-3 Daniela F. Galouye se zabývá otázkou vědomí měnících účinků budoucích technologií. V přepjatých interiérech 70. let ukazuje režijní génius tíživě sterilní svět, který vědec Fred Stiller poznává jako simulaci. Svět na drátě předznamenal myšlenky kyberprostoru a virtuální reality, které byly později zpracovány ve filmech jako Matrix (Larry und Andy Wachowski, USA 1999). To byl prozatím poslední moment, kdy německé sci-fi určovalo směr žánru.
 


Roland Emmerich, švábský „Master of Desaster“, začal po svých německých začátcích s Principem Noemovy archy (Das Arche Noah Prinzip, 1984) brzy tvořit v Hollywoodu. Novější, veskrze inovativní produkce jako například postapokalyptická Výheň (Hell, 2011) Tima Fehlbauma nebo mysteriózní drama Sebastiana Hilgerse Příliv jsme my (Wir sind die Flut, 2016) na sebe upozorňují mimo jiné skromnými finančními prostředky, za které byly natočeny. Nekonečné možnosti žánru, ekonomické možnosti německého fimového financování a vystupňované divácké očekávání jsou si příliš vzdálená.

Politická distopie Larse Kraumeho Die kommenden Tage (2010) nicméně působí dnes poměrně aktuálně. Jeho obraz roku 2020 ukazuje nedostatek zdrojů, terorismus a proudy uprchlíků zavalenou Evropu, která staví v Alpách zeď, aby zastavila z jihu se valící proud. Někdy se vize sci-fi filmů přiblíží realitě rychleji, než by se čekalo.