Německý animovaný film Podivní ptáci, velké sny

Revolucionář Vladimír Majakovskij ve filmu „1917 - Der wahre Oktober “ (1917 - pravý říjen) od Katrin Rothe
Foto (výřez): © Katrin Rothe Filmproduktion

Animovaný film to má v Německu těžké - i přes vynikající možnosti vzdělávání. Dlouhou dobu byl tento žánr považován za hřiště pro exoty. Díky povzbudivým impulsům se to možná změní.

Richard nemá šanci, ale přesto ji chytí. Nechce se spokojit s tím, že je vrabec. Od té doby, co ho adoptovala čapí rodina, si připadá jako tažný pták. Není nic, co by mu mohlo zabránit v tom, aby na podzim odletěl do Afriky. Vtipně a procítěně vypráví režiséři Toby Genkel a Reza Memari v německé koprodukci Überflieger - Kleine Vögel, großes Geklapper (Letíme) o outsiderovi, který roztáhne křídla a zruší zákony přírody.

v mezinárodním měřítku dobrý zvuk

Není těžké nalézt v malém hrdinovi metaforu pro domácí animovaný film, který statečně vyzývá nesmírně mocnou konkurenci z USA. Animátoři jsou optimisté. Jejich médium věří v proměnlivost reality: Všechno je možné, nic nemusí zůstat takové, jaké to bylo. Ale musejí být také realisté.

„Celosvětové prodeje nám říkají, že německý animovaný film má ve světě dobrý zvuk. Ale ve vlastní zemi je to jiné“ informuje Genkel. Ve skutečnosti dosáhly velkého exportního úspěchu posledních let kreslené filmy. Ooops! Die Arche is weg (Uuups! Noe zdrhnul...) z roku 2015 je předcházejícím filmem režisérského dua. Film se prodal do 51 zemí a vydělal v roce 2016 více než 23 milionů Euro. Loňský leader, Die Biene Maja (Včelka Mája) od Alexse Stadermanna z roku 2014 dosáhl 49 zemí a vydělal kolem 20 milionů.

simulátoři německého animovaného filmu

Ale ve vlastní zemi byl tento žánr dlouhou dobu považován za hřiště pro exoty. Autorský filmař Jochen Kuhn bojoval dlouhá léta osamoceně, ačkoliv s malebnými snovými příběhy plnými narážek jako Sonntag 3 (Neděle 3) z roku 2012 vyhrál mnoho cen. Situace se mírně změnila, když v 90. letech 20. století Gerhard Hahn a Michael Schaack vyvinuli obchodní model, který se uplatnil jak při produkci filmů pro dospělé publikum (adaptace komiksů o Wernerovi) tak při práci na televizních seriálech pro děti (Benjamin Blümchen, Bibi Blocksberg). Dalším průkopníkem byl Thilo Graf Rothkirch (Lauras Stern/Laura a její hvězdička, 2004), jenž poskytl rozhodující služby, když uskutečnil svoji vizi: natáčet dětské filmy s rozpočty, které jsou sice jen zlomkem srovnatelných produkcí Hollywoodu, ale jsou konkurenceschopné.

vynikající vzdělání s velkým renomé

Porovnání s evropskými standardy, které představují především Anglie, Francie, Irsko a Lucembursko, se německý animovaný film již nemusí bát. Navíc vzdělání se těší vynikající pověsti. Vysoká umělecká škola v Kasselu zřídila již v roce 1979 vlastní studijní obor. Studovali zde bratři Christoph a Wolfgang Lauensteinové, jejichž loutkový film Balance (1989) přinesl zdejší branži prvního Oskara v kategorii animovaného krátkého filmu. Filmová univerzita Konrada Wolfa v Babelsbergu založila tento studijní program v roce 1984; vysoké umělecké školy v Darmstadtu a Kolíně nad Rýnem vsadily na interdisciplinární výměnu. K bádensko-würtemberské filmové akademii v Ludwigsburgu patřilo již od jejího založení v roce 1991 oddělení animace, které je zaměřené silně mezinárodně.

Vysokoškolské filmy jsou sice excelentními vizitkami, ale v zemi, která produkuje dva, tři animované dlouhé filmy ročně, negarantují zářnou budoucnost. V USA a ve Francii jsou naopak německé talenty velmi žádané, jelikož ovládají velký počet technik: Spektrum sahá od počítačové animace přes filmy se siluetami či vystřihovanými postavami až po animaci sypkých materiálů. Existuje dokonce vlastní festival pro brickfilm, který pracuje s kostkami ze stavebnice Lego.

relativní monokultura

Kdo chce v Německu dělat animované filmy, potřebuje nejen fantazii, nýbrž také vytrvalost a spolehlivé partnery. Televize již téměř nenabízí prostor k vysílání. Dokonce i na veřejnoprávním dětském kanále KIKA je podíl domácích filmů a seriálů nízký. Kvóta, která by stejně jako ve Francii stanovovala, jak velký musí být podíl německých animovaných filmů v televizi, by pomohla přitáhnout domácí talenty a vybudovat solidnější infrastrukturu. Profesní svaz „AG Animationsfilm“ musí vykonávat náročnou lobbistickou práci. Centrální funkcí televize bylo ještě před pár lety vytváření značek, které se poté dokázaly posadit na velké filmové plátno.

Pozůstatkem tohoto systému je relativní monokultura. „Natočit v Německu animovaný film pro dospělé je pravděpodobně stále ještě cesta k jistému krachu,“ myslí si filmový kritik Lars Penning. „Klasický vzor probíhá v následujícím pořadí: úspěšná kniha pro děti, televizní seriál nebo klipy, hraný film, pokračování.“ Takto to funguje u mnohých filmů od Rothkircha, dalšími příklady jsou Ritter Trenk/Malý rytíř Trenk (Anthony Power, 2015) a Der kleine Rabe Socke/Havran nezbeda (Ute von Münchow-Pohl, 2012). Skepse vůči originálním látkám je u mecenášů a produkčních společností velká, ačkoliv filmy jako Überflieger mají dětem co nabídnout: Nejen že oslavují ctnosti jako jsou přátelství a tolerance, ale neuzavírají se ani před drsnou stránkou života. „Když jsme rozvíjeli látku, dívali se na nás všichni, jako kdybychom se zbláznili,“ vypráví režisér Reza Memari. „Mnozí z těch, kteří nás odmítli, nám doporučili, abychom z toho nejprve udělali knihu pro děti.“

internacionalizace jako šance

Avšak budoucnost německého animovaného filmu nemůže dlouhodobě spočívat ve formálnosti. Šancí je internacionalizace. Důležité umělecké impulzy získal v posledních letech od migrantů jako je Ali Samadi Ahadi, jehož The Green Wave z roku 2011 spojuje animované pasáže s dokumentárními záběry ze zelené revoluce v Íránu. Právě slavil film v Berlíně žijícího Íránce Ali Soozandeha Teheran Tabu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes velký úspěch. Jeho film by se nikdy nemohl natáčet v reálných lokacích, protože zobrazuje sex, korupci a prostituci způsobem, který islám zakazuje. Budoucnost tkví také v umožnění individuálních rukopisů. 1917 - Der wahre Oktober/1917 - Pravý říjen od Katrin Rothe by se mohl stát zlomovým bodem. Přibližuje se pomocí staromódních, tehdejší éře blízkých technik pěti umělcům, kteří se stali kronikáři říjnové revoluce. Kromě toho překonává obrazovou nouzi dokumentárního filmu a vypráví historii zcela nově. Není toto jádro popisované umělecké formy - ukázat nám svět jinak a subjektivně?