Lyrika Jana Wagnera „Magie druhého řádu“

Jan Wagner
Foto: © Lesekreis CC0 1.0

Básník a nositel Ceny Georga Büchnera Jan Wagner je často terčem posměchu a kritiky puristů kvůli pozornosti, jíž věnuje minulosti. Neprávem, myslí si znalec lyriky Michael Braun.

Miláčci bohů to nemají v soudobé literatuře jednoduché. Touto bolestnou zkušeností si v roce 1995 musel projít básník Durs Grünbein, když se mu coby čerstvému třiatřicátníkovi dostalo nejvyššího německého ocenění v oblasti literatury, Ceny Georga Büchnera. O slovo se přihlásila řada posměváčků diskvalifikujících laureáta coby lehkou literární váhu.
 
V létě roku 2017 se tento rituál zopakoval. Po oznámení, že Cenu Georga Büchnera získal berlínský básník a překladatel Jan Wagner (ročník 1971), byly mezi jeho kolegy obecně znát rozpaky. Nikdo se nenechal strhnout ke spontánním projevům nadšení, namísto toho byla mezi básníky patrná značná nevole – případ trvalé poruchy pozornosti. Zatímco literní kritika oceňovala laureátův smysl pro tradici a formu, ozvala se na sociálních sítích řada hlasů, které Wagnerovu tvorbu ocejchovaly jako inkarnaci reakcionářského pojetí lyriky a údajný comeback biedermeieru.  

básník přírodní idyly z nepochopení

Básník dbalý formy s „dokonalým vystupováním“ (literární kritik Denis Scheck), který mimoto skvěle překládá britskou a skotskou lyriku. Příslušníci jeho vlastního cechu však ve Wagnerově tvorbě větří zadumanou retro poezii, neboť s oblibou používá historické rekvizity. Kromě toho v něm mylně spatřují básníka přírodní idyly, který se do svých veršů snaží vměstnat celou faunu a flóru – od vrbových kočiček až po fíkovník zelenavý, od macaráta jeskynního až po vydru.
 
Proti jeho básni weidenkätzchen (vrbové kočičky) již před časem vytáhl do boje autor sloupků magazínu Spiegel Georg Diez. Ten hřímal proti „zálibě ve venkovu“, „kýčovitému zobrazování přírody“, všudypřítomným líbeznostem. Báseň přitom není ničím jiným než příběhem strašlivé smrti udušením. Křehké přírodní fenomény nevyužívá Wagner nikdy k samoúčelné virtuozitě, vždy jsou konfrontovány s drsnou skutečností vražedné životní reality.     

tajemný disput

V jediném řádku nenajdeme stopu krotkého tradicionalisty – nálepky, jež je mu tu a tam s despektem přisuzována. Naopak, jeho básně jsou virtuózním dokladem smyslu pro formu umně prozkoumávajícího vedle bohatství tradice i podněty, jež našemu vědomí nabízí současnost. „Pokrokem se rozumí to, jak naložíme s dědictvím minulosti“, pronesl kdysi Jan Wagner a uvedené motto otestoval na všech formách, které poezie kdy nabídla.  
 
To lze doložit i na básni z jeho sbírky Australien (Austrálie, 2010), v níž Wagner cituje autora církevních písní Paula Gerhardta a dovolává se ho „útěšným zpěvem“, který má zoufalým manželům přispěchat na pomoc s apelem na hlubokou zbožnost. Wagner přetváří Gerhardtovu církevní píseň v tajemný disput, příběh proměny jednoho já, jež – stejně jako kdysi v Ovidiových Metamorfózách – nabývá podoby stromu.  
 
paul gerhardt:
»muž se mění ve strom«
 
předtím než vyraší, šum listí se mu již
uchem nese. překvapi-
vé zapraskání, když mluví; to křupá-
ní kloubů, když kráčí: každý krok
touží po zemi. v noci pod lucernami
se přistihne, jak jeho ruce tvarují
ze stínů písmena a čarují
s nimi na stěnách spících. hejna vran,
jejich temné kroužení nad jeho hlavou, děti,
které bez dovolení šplhají na jeho ramena
a kradou jablka. v saku z kůry
stojí vprostřed pole, když mu podzimní
déšť leští poslední zelené
listy. své bouři tak roste vstříc.
 
Muž měnící se ve strom zde ztrácí svoji autonomii. Díky básni jsme svědky půvabného paradoxu: kořeny já vrůstající do země v biologické rovině jsou ekvivalentem subjektu zbavujícího se kořenů. Je to fascinující obraz metamorfózy dodávající muži nové kvality přímo úměrně moci, jež nad sebou ztrácí. Zároveň je to obraz formy zbavující se kořenů. 
 
Ve 14 řádcích své básně ukryl Jan Wagner sonet: dva kvartety a dva tercety, jež se vymkly řádu a které odkazují na svůj původ v sonetu už jen na jediném místě, v párovém rýmu „tvarují – čarují“. Poezie, jak Jan Wagner na okraj poznamenal ve své nejnovější sbírce esejů Der verschlossene Raum (Uzavřený prostor, 2017), je „magií druhého řádu“. Jako málokterému z básníků naší doby se Janu Wagnerovi dostalo pozoruhodného nadání tuto magii druhého řádu trvale vytvářet.   
 
 

JAN wAGNER

se narodil roku 1971 v Hamburku, žije v Berlíně. Jeho první sbírka básní „Probebohrung im Himmel“ (Zkušební vrt do nebe) vyšla v roce 2001. Za svou tvorbu získal řadu ocenění. Roku 2005 obdržel Cenu Anny Seghersové, v roce 2015 mu sbírka „Regentonnenvariationen“ (Variace na sudy s dešťovou vodu) vynesla Cenu Lipského knižního veletrhu. Roku 2017 získává Cenu Georga Büchnera. Jan Wagner působí rovněž jako literární kritik a překladatel z angličtiny. Je členem PEN klubu v Darmstadtu.

Video wird geladen
Rozhovor s Janem Wagnerem