Durs Grünbein Básník bez lyrických ambicí

Durs Grünbein patří mezi nejvýznamnější lyriky a esejisty německého jazyka, sám o sobě hovoří jako o „básníkovi bez lyrických ambicí“.
Durs Grünbein patří mezi nejvýznamnější lyriky a esejisty německého jazyka, sám o sobě hovoří jako o „básníkovi bez lyrických ambicí“. | Foto: © picture alliance / Erwin Elsner

Durs Grünbein patří mezi nejvýznamnější lyriky a esejisty německého jazyka. Jednoznačné kategorizaci se však díla nositele Ceny Georga Büchnera vzpírají.  
 

Pokud bychom chtěli Durse Grünbeina zařadit do některé z literárních kategorií na základě jeho tvorby, museli bychom zvolit označení multimediální umělec: je esejistou, překladatelem, spolupracuje s výtvarníky na intermediálních projektech a své vlastní texty namlouvá do podoby audioknih. Nejspíš i s ohledem na takto široký záběr označuje sám sebe jako „básníka bez lyrických ambicí“ a brání se tak vměstnání do škatulky jediného média či žánru. Zeširoka se však vyhýbá románu. „Lyrika pro mě dlouho byla možností, jak bojkotovat román. Získání času díky stručnosti. Dávalo mi to pocit zcela jiné svrchovanosti ve vztahu k realitě.“ Básníka bez lyrických ambicí Grünbeina je prostě třeba chápat jako umělce popisujícího svůj svět, který přitom – mimo jiné – rád využívá lyrických prostředků. 
 
Grünbein se narodil roku 1962 v Drážďanech, rok po stavbě Berlínské zdi, která definitivně zpečetila rozdělení Německa. Po jejím pádu 9. listopadu 1989 a otevření hranic mezi SRN a NDR navštívil Grünbein řadu zemí – fáze, kterou popisuje jako „období, kdy cestování doháněl takřka hystericky“. Pozdější delší pobyty v zahraničí zavedly básníka a esejistu, v té době již laureáta řady ocenění, do Spojených států, kam zavítal na pozvání fakulty germanistiky Univerzity New York a díky stipendiu umělecké rezidence Villa Aurora v Los Angeles. Rovněž v kulturním zařízení Villa Massimo měl Grünbein během svého desetiměsíčního pobytu v Římě příležitost diskutovat s umělci z řad architektů, výtvarníků, literátů a hudebníků. Stipendium opravňující k rezidenčnímu pobytu ve Villa Massimo patří mezi nejvýznamnější ocenění, které Německo uděluje umělcům mimořádných kvalit.

JISKRA ZAPALUJE Motor

Zündkerzen, (Zapalovací svíčky), takový je název Grünbeinovy sbírky 83 básní, která vyšla roku 2017. Co se stane v okamžiku, kdy jiskra vzešlá ze zapalovací svíčky uvede do chodu spalovací proces motoru? Co je tato jiskra? V Grünbeinově básnické sbírce nejde o teoretické myšlenky, návrhy koncepcí: zapalovací svíčky jsou věci – věci, které je třeba popsat.
 
Metrum básní v této sbírce i podoba jejich slok přitom osvědčují značnou tvárnost: jde o sekvence, básně v próze, sonety. Básník celkově sází na tradiční formu a zříká se avantgardních hrátek. Díky tomu není čtenář tváří v tvář neprostupnosti řádků bezradný, naopak – je schopen pochopit, co se za Grünbeinovými úvahami skrývá: minulost, pomíjivost, v konečném důsledku realita. Ve svém díle „Dekolleté“ (Dekolt) připomíná pomíjivost, když názorně varuje: „Někdy postačí klíční kost,/ Pád do páru očí –/ A bolest se rozhoří/ Nad vším odříkáním a ztrátou/ V životě lidském./ A tu se ukazuje: Nemá dlouhého trvání, / Hlavní sezóna je záhy pryč.“
 
Poznání, že se pomíjivost spolu se vzpomínkou na minulost snoubí s čerstvě probuzenou bolestí, je také ústředním tématem Grünbeinovy knihy Die Jahre im Zoo. Ein Kaleidoskop. (Léta v ZOO. Kaleidoskop).

POCIT SVRCHOVANOSTI VE VZTAHU K REALITĚ

Zdůvodnil-li Grünbein svou zálibu v poezii oproti románu pocitem svrchovanosti ve vztahu k realitě, pak ve svém co do atmosféry působivém díle Die Jahre im Zoo z roku 2015 předložil esejistickou autobiografii s lyrickými intermezzy. Popisuje v ní své dětství a mládí v obytné čtvrti zahradního města Hellerau u Drážďan. Začátkem 20. století přitahovalo zahradní město lidi otevřené reformám, kteří toužili zažít v praxi soulad bydlení a práce, kultury a vzdělávání. Grünbein má však ve svém díle čítajícím 400 stran na Hellerau ambivalentní vzpomínky: Své dětství popisuje jako „Pandořinu skříňku“, jako „starou plechovku plnou žížal:/ Člověk ji otevře a dýchne na něho dětství, ten žalostný čas“.
 
Ať už však bylo jeho dětství jakkoliv banální a léta dospívání sebevíce nezáživná, Grünbein kolísá mezi pocity odporu k minulosti a harmonie vycházející z oázy vzpomínek. Tu má často spojenou s nostalgií: „Štěstí, to je, když vzpomínka ti jako tráva/ přejede po spáncích.“ A vzpomínka dnes přejíždí po spáncích autorovi a možná i čtenáři, a štěstí se tak alespoň v danou chvíli zdá být nezpochybnitelné.  
Memoárová literatura typu knih Die Jahre im Zoo se v dobách, kdy o řadě jistot panují pochybnosti, těší velkému zájmu. Sytíme hlad po realitě, když se vracíme k autentickým prožitkům, jež nám stojí za vzpomínku. Multimediální umělec Grünbein své vzpomínky přitom rozšiřuje o další rovinu. Stejně jako v případě básnické sbírky Koloss im Nebel (Kolos v mlze) doprovází Grünbein své texty také v knize Die Jahre im Zoo starými fotografiemi. Tento intermediální trik mu napomáhá zmrazit jeho Hellerau v čase: daří se mu vykreslit monumentální obraz obce, podobně, jako by popisoval plátno. 
 
Stejným způsobem koncipuje Grünbein také výstavy. Například v rámci akcí propojujících různá média kombinuje ve spolupráci s umělcem Via Lewandowskym výtvarné umění s popisným: Lewandowsky dodává obrazy, Grünbein texty.

Durs Grünbein žije v Římě jako nezávislý spisovatel. V roce 1995 mu byla propůjčena Cena Georga Büchnera. Od roku 2005 působí jako profesor poetiky na Akademii umění v Düsseldorfu. V roce 2009 získal Grünbein Velký kříž za zásluhy s hvězdou Spolkové republiky Německo.