Nekrolog Ten nejlepší

Bruno Ganz. Foto: Wikimedia Commons. Loui der Colli [CC BY-SA 3.0]
Bruno Ganz. | Foto: Wikimedia Commons. Loui der Colli [CC BY-SA 3.0]

Exceloval jako nebeská bytost a Hitler, jako Faust a Hamlet, udělal kariéru u filmu a psal dějiny divadla: u příležitosti úmrtí velkého herce Bruna Ganze
 

Nyní je polobožský herec Bruno Ganz definitivně na Olympu, kde byl již během svého života. Zpráva o jeho smrti byla v sobotu jednou z nejdůležitějších. Zastínila i konec Berlinale, kde byl Ganz často hostem. Při předávání cen všichni v sále povstali a aplaudovali, když moderátorka Anke Engelke vzpomínala na zemřelého, na „Bruna Ganze v Nebi nad Berlínem“. Také mimo Berlín měli lidé v tento smutný den před očima, jak se ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (Himmel über Berlin) zapsal do povědomí diváků: jako anděl Damiel pozoroval černošedé, rozdělené město moudrým, laskavým a odpouštějícím pohledem. V této ikonické roli nadpozemské bytosti, která se chce stát pozemskou a tím pádem smrtelnou, chápal vše lidské. Tím se Bruno Ganz jako anděl Damiel stal již tehdy, v roce 1987, nesmrtelným.

Samozřejmě je Nebe nad Berlínem příliš malé pro tak velkého herce, jakým byl on, jemuž patří čestné místo na divadelním Olympu. Tam se znovu potká s Otto Sanderem, druhým mírumilovným Wendersovým andělem a kolegou z dob hraní na berlínské divadelní scéně „Schaubühne“, který šel napřed již v roce 2013. Představa, jak se na nás tito dva nadaní znalci lidských duší dívají seshora, naslouchají nám a pokyvují, je potěšující.   

Když zemře někdo jako Bruno Ganz, projede zemí škubnutí, které mnoha lidmi otřese, protože byl jedním z nejgeniálnějších německy mluvících herců, které 20. století přineslo. Někdo, kdo tolika lidem něco dal, dotkl se jich, rozjitřil je, oduševnil je, a navíc psal dějiny divadla. Naprosto přesně to zformuloval spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier: někdo, kdo „rozhodujícím způsobem spoluutvářel naši kulturu“. Podle něj Bruno Ganz vlastnil onen „magický klíč“, který „odemyká velké umění“.

Že byl excelentním hercem, měl Bruno Ganz prakticky stvrzeno pečetí: jako nositel Ifflandova prstenu pro „nejvýznamnějšího“ německy mluvícího divadelního umělce. Rakouský herec Josef Meinrad určil v závěti Ganze v roce 1996 svým nástupcem. Ganz jednou prohlásil, že ho prsten „psychicky stabilizoval“. Ti nejlepší neustále pochybují – o sobě a o světě.

"Taková princ proletářů“

Bruno Ganz, narozen 22. března 1941 v Curychu, pocítil velmi brzy „bezstarostnou vůli vyjadřovat se“, která ho přitahovala k divadlu, i když jeho rodinné pozadí to nenaznačovalo. Jeho otec byl dělníkem v továrně, matka, Italka, přišla pěšky přes Alpy do Curychu, aby tam pracovala v domácnosti. Syn opustil gymnázium před maturitou a nedokončil také herecké vzdělání. Po prvních malých filmových rolích ve Švýcarsku se přestěhoval do Německa, první angažmá získal v divadle Junges Theater Göttingen, poté se ucházel o místo v Brémách. Tam zrovna přísný jevištní generál Kurt Hübner s mladým souborem znovu vynalezl divadlo – byla to doba začínajících studentských hnutí – a způsobil velké pozdvižení. Později to vstoupilo do análů jako „brémský styl“.

Ganz nejprve předříkával u Petera Zadeka, jemuž připadal zajímavý: „takový proletářský princ“. Poté musel ještě obstát před intendantem Hübnerem, který byl nemocný, proto zkoušel mladého aspiranta z postele v ložnici. Předříkával prince Bedřicha Homburského. Typický Ganz, chtělo by se říci zpětně. Později o tom Hübner hovořil následovně: „Jeho celkové chování bylo neobvyklé, stejně jako jeho odolnost. Spíše mumlal, než mluvil. Byl otočený napůl k nám, napůl ke zdi, až mě to fascinovalo.“ To byl začátek jeho herecké kariéry. O něco později nechal Hübner 24letého Ganze již hrát Hamleta a v roce 1967 Macbetha. U nekonvenčního režiséra Zadeka hrál Moritze Stiefela ve Wedekindově Probuzení jara (Frühlingserwachen) a kuriózně znetvořeného Franze Moora v Schillerových Loupežnících (Die Räuber).

To vše tehdy znamenalo nový začátek, útok na zažité způsoby vnímání a vidění, vynález moderního režijního divadla. A přímo uprostřed byl Bruno Ganz, společně s Edith Clever, Juttou Lampe, Michaelem Königem, Wernerem Rehmem – všemi známými herci, kteří šli v roce 1970 s Peterem Steinem do Berlína a znovu tam založili divadlo Schaubühne.

Skok do Berlína

Rozhodující byla předtím Steinova brémská inscenace Goethova dramatu Torquato Tasso s Brunem Ganzem v hlavní roli. V roce 1969 toto dílo ansámbl politizovalo a stalo se milníkem. Herci předváděli reflexi o vztahu moci a umění, o kterém dílo pojednávalo. Ganz představoval vnitřně rozervaného „emočního klauna“ (Stein) mezi servilitou a rozčílením vůči autoritám. Umělce, kterého dvůr ve Ferraře držel ve výběhu z plexiskla. Se sádrovou bustou Goetheho na umělém trávníku. Steinův soubor poté opustil Brémy a působil jednu sezónu v divadle Schauspielhaus Curych, než uskutečnil skok do Berlína, který znamenal změnu epoch.

V Schaubühne pod vedením Petera Steina se v kolektivu o divadle přemýšlelo, provozovalo se s velkou vážností a přesností. Švýcarovi Brunu Ganzovi tato důkladnost obzvláště seděla a držel se jí. Celý svůj herecký život, i ve filmu, si role osvojoval přes literaturu a intelektuální odstup. Četl, pozoroval, méně využíval vcítění a identifikační procesy. Nepoužíval Strasbergovu hereckou metodu. Byl vynikajícím řemeslníkem, nadaným emoční inteligencí, který svým postavám dodával něco velmi lidského, často něžného, melancholického, a vždy jim ponechával tajemství. Neopakovatelný byl jeho výrazný hlas: melodická, jemná barva hlasu, vřelý švýcarský přízvuk, kterého se zaplaťpánbůh nikdy nedokázal zcela zbavit. Vůbec jeho rétorika – dokázal rozeznít texty jako hudebník slova, byl brilantním interpretem Kleista a Hölderlina. Dokázal poté zase být pronikavě skřehotavý jako ve svém roztřeseném Hitlerovi ve filmu Pád třetí říše (Der Untergang). Otto Sander jednou prohlásil, že Ganzovým mateřským jazykem není spisovná němčina, a tak si neustále bere jazyk znovu do úst. Občas ho samotného rozčiloval jeho „didaktický přednes“ a myslel tím svou touhu, aby se texty daly poslouchat a vnímat až po smysl. Kdo viděl záznam horlivé inscenace Fausta od Petera Steina z roku 2000, okamžitě pochopí, co tím Ganz myslí – a ihned opět podlehne jeho mistrovství.

Legendární je také jeho princ Bedřich Homburský ve Steinově režii z roku 1972 v Schaubühne. Kleistův hrdina je pruský a zároveň zasněný vznětlivec z dob třicetileté války. Tuto postavu ztvárnil ve verzi od Botha Strauße, který Ganze preferoval. Jednou ho velebil jako „posledního přeživšího představitele hrdinských rolí“ a chválil jeho „mužný půvab“.

Ještě důležitější než Peter Stein byl pro Bruna Ganze režisér Klaus Michael Grüber, který zemřel v roce 2008. V divadle měl pověst poeticky zastřeného (a zastírajícího) mistra pomalosti. Grüber poslal citlivého Ganze v roce 1977 na Zimní cestu (Winterreise) po stopách Hölderlina na Olympijském stadionu v Berlíně, inscenoval s ním Empedokla a Hamleta. V roce 1986 na Salcburském festivalu hrál ve Spoutaném Prometheovi (Prometheus, gefesselt). Jedná se o jazykově náročné zpracování Aischyla od Petera Handkeho s Ganzem jako triumfálním trpitelem, připoutaným řetězem pouze fyzicky, jazykově se musel zcela odpoutat. Na Salcburském festivalu debutoval již v roce 1972, jako doktor – dalo by se také říci: jazykový artista v sekci mrtvol – při prvním uvedení hry Thomase Bernharda Ignorant a šílenec (Der Ignorant und der Wahnsinnige), kterou inscenoval Claus Peymann. Za tuto roli získal titul „Herec roku“. Bernhard mu v roce 1974 věnoval svoji hru Lovecká společnost (Die Jagdgesellschaft) s připsaným textem: „Pro Bruna Ganze, koho jiného?“

Koho jiného než Bruna Ganze by měl Eric Rohmer obsadit vedle velmi citlivé Edith Clever do role hraběte ve svém filmu Markýza z O… (Die Marquise von O., 1976)? A kdo jiný by měl propůjčit režisérům nového německého filmu svůj vtipně zmuchlaný obličej a měl zároveň tento éterický půvab? Ganz dlouhou dobu dělal obojí, film i divadlo, teprve v posledních 15 letech se stáhl z pódia. Naposledy vystupoval v roce 2012 u Luca Bondyho v Paříží ve hře Návrat domů (Le Retour). Současné divadlo samozvaných režijních autorů mu „uklouzlo“, jak říkával.

Filmografie

Naproti tomu byl v kinematografii po svém senzačně autentickém Hitlerovi ve filmu Olivera Hirschbiegela Pád třetí říše (Der Untergang) z roku 2004 stále více žádán jako herec také v mezinárodním měřítku. Točil s režiséry jako Jonathan Demme, Francis Ford Coppola, Stephen Daldry, naposledy také s Larsem von Trierem. Role Hitlera mu však také přinesla kritiku za jeho „velké mimství“. Smí se Hitler vůbec hrát lidsky? Nehraničí radikální naturalismus s parodií?  

Tato role na Ganzovi ulpěla na dlouhou dobu. Při tom není vůbec typická pro jeho filmografii, která zahrnuje mnohem více. Od role Rahmenbauera ve Wendersově Americkém příteli (Der amerikanische Freund, 1977) přes šéfa Spolkového kriminálního úřadu Horsta Herolda ve snímku Baader Meinhof Komplex (2008) až po roli dědečka ve filmu Heidi (2015) nebo starce Sigmunda Freuda ve zfilmování Roberta Seethalera Trafikant (2018). V kinematografii měl ze začátku Ganz dlouho předplacené přemýšlivé hledače smyslu, podivné, trochu náměsíčné postavy, protože je uměl tak dobře: muže z jiných sfér, vrtošivě šaramantní a trochu smutné, jako byl jeho číšník v krásném filmu Silvia Soldiniho Chléb a tulipány (Panne e tulipani, 2000).

Znovu a znovu tichý Švýcar dojemně hrál umírající, ať už na smrt nemocného spisovatele v dramatu Thea Angelopoulose Věčnost a den (Mia aioniotita kai mia mera), bělovousého životního guru Tiziana Terzaniho ve filmu Konec je můj začátek (Das Ende ist mein Anfang) nebo rakovinou trpícího manžela Senty Berger ve filmu Barvy ve tmě (Satte Farben vor Schwarz). V sobotu v brzkých ranních hodinách podlehl v Curychu rakovině. Bylo mu 77 let.