Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Interview
25 let na recepci Goethe-Institutu

Richard Frýbort
Richard Frýbort | © Goethe-Institut / Pavlína Jáchimová

Ten pán je svým způsobem poznávacím znamením pražského Goethe-Institutu. Když od pondělí do pátku překročíte práh domu, máte velkou šanci, že na recepci spatříte právě jeho. Richarda Frýborta, recepčního, který už pětadvacet let odemyká dům, zvedá telefony, vítá návštěvy. Pamatují si jej generace kurzistů, zdraví jej stovky návštěvníků. Kdo je ale člověk, který v německém kulturním institutu na břehu Vltavy „hlídá bránu“?

Od: Tomáš Moravec

Richarde, jak vlastně začala tvoje cesta do Goethe-Institutu, která ani po 25 letech nekončí?

Ta cesta začala dávno, vlastně už v roce 1979. To mi bylo patnáct a můj otec emigroval do západního Německa. Často se mě pak ptal, jestli bych nechtěl utéct za ním.

A chtěl jsi?

Chtěl. Protože na Západě bylo samozřejmě všechno lepší (směje se). Už tehdy tam byla svoboda, v Československu ne. Navíc jsem se tak vyhnul dvouleté vojenské službě v komunistické armádě, kam jsem nechtěl nastoupit. A tak jsem v osmnácti opravdu utekl.

Jaká byla tvoje cesta do emigrace?

Překvapivě snadná. Přes Cestovní kancelář mládeže jsem odjel do Jugoslávie. Odtud už to není daleko do Rakouska… Tam jsem se sešel s tátou, který mě převedl přes hory. Jugoslávsko-rakouská hranice nebyla tak hlídaná jako československo-německá. Žádní pohraničníci, žádné dráty, žádní psi… Prostě jsme přešli po turistické cestě z chorvatského hřebenu do rakouského údolí a byli jsme „na západě“.

Dobrodružnější byla paradoxně cesta z Rakouska do Německa. Já jsem samozřejmě neměl pas, nic, jen takovou šedou komunistickou knížku, kterou Československo vydávalo pro cesty do Jugoslávie. Legálně jsem do Německa nesměl, správně jsem měl požádat o azyl v Rakousku. Jenže co v Rakousku, když jsem měl tátu v Hannoveru, že jo? A tak táta ukázal na hranicích svůj pas, a zatímco já se hrabal v tašce a dělal, jako že hledám ten svůj, šlápnul táta na plyn. No a než se ten rakouskej pohraničník rozkoukal, byli jsme v Německu.

Co jsi pak v Německu dělal?

Hned druhý den jsem požádal o azyl. Nemusel jsem do žádného lágru pro uprchlíky, bydlet jsem mohl u táty, což byla samozřejmě obrovská výhoda. Ale začátky byly těžký. Německy jsem tehdy trochu mluvil, ale bylo to zoufalý. Rok jsem se učil sám, pak mi místní samospráva zaplatila jazykový kurz, to hodně pomohlo.

Co práce, vzdělání a tak?

Práci jsem našel brzy, v Kreiskrankenhaus Großburgwedel hledali sanitáře. Tak jsem rozvážel doktorům hábity a lékařský pomůcky. Německy se tomu říkalo „Hol- und Bringedienst“, zkrátka takový „přines a podrž.“ Neplatili nic moc, ale i tak jsem tam vydržel dva roky. Pak jsem až do roku 1994 pracoval pro jednu drogerii.

Jinak z Československa, kde jsem se učil na pošťáka, jsem utekl těsně před zkouškami, takže jsem do Německa přišel úplně bez kvalifikace. V Hannoveru jsem si ale po práci našel večerní gymnázium, dodělal si maturitu a zlepšil si němčinu.

Jaké to bylo, odejít v osmnácti z domova do cizí země?

Pro mě dobrý. Ale pro mámu to byl šok. Netušila, co chci udělat – kdyby to věděla, jen by se o mě bála. Tak jsem jí jen řekl, že jedu do Jugoslávie k moři a pak se jí ozval až z Německa. No a jinak jsem tu nechal kamarády. Měl jsem tu svojí partu, s částí z ní jsem se pak zase dal dohromady, ale vracejte se někam po dvanácti letech… lidi jsou jinde, když jim je 18 a jinde, když jim je 30.

Proč ses vlastně vracel?

Po Sametové revoluci v roce 1989 padly důvody, kvůli kterým jsem do Německa šel. Přijel jsem domů na návštěvu o rok později a líbilo se mi tu. Samozřejmě jsem to zvažoval, ale nakonec jsem se v roce 1994 vrátil. Bylo mi třicet, na vojnu už mě nechtěli. V Německu jsem si něco našetřil, nezačínal jsem tedy v Praze od nuly.

Tvoje téměř první kroky po návratu z emigrace vedly do pražského Goethe-Institutu. Proč?

To už jsem uměl dobře německy. Tak jsem si říkal, že si zajdu na Goethe-Institut, jestli bych si tu nemohl udělat nějaký zkoušky. Protože mluvit jsem uměl, ale papír jsem na to neměl vlastně zase žádnej. Přišel jsem a první, koho jsem uviděl, byl vrátný. Nějakej pan Urban. Ptal jsem se ho, co a jak. Poslal mě do jazykové kanceláře, já se informoval o těch zkouškách, a když jsem pak odcházel, tak na mě pan Urban zavolal: „Poslyšte, nesháníte náhodou práci?“

Takhle spontánně jsi dostal pracovní nabídku?

Jo, takhle. On pan Urban odcházel do jiné práce a hledal za sebe nástupce. Tak mu říkám „Jo, sháním“. A on na to: „A nechtěl byste tohleto místo?“ A já říkám „Ale jo, chtěl“. No a už jsem tady 25 let.
Vstupní hala Goethe-Institutu v Praze Vstupní hala Goethe-Institutu v Praze | Foto: Tomáš Gerber, Google Věděl jsi ale, jakou práci vlastně bereš?

Nevěděl, ale docela rychle jsem to zjistil (smích). Tehdy v devadesátých letech byl obrovský zájem o kurzy němčiny. Taky ale byla kratší pracovní doba a v sobotu se nedělalo. Všechno bylo tak nějak koncentrovanější, než dnes. No a nástupní plat jsem měl vyšší, než moje matka, která dělala vrchní pokladní na obvodní poště v Praze 5.

Co je tedy tvým úkolem v Goethe-Institutu?

Ty hlavní úkoly jsou pořád stejný. Ráno otevřít dům, večer ho zase zavřít, vítat lidi, informovat je a samozřejmě hlídat, aby k nám nechodily žádné živly. Dvakrát jsem se tu už i pral. Jednou to bylo s nějakým tulákem, který v kavárně nezaplatil a utekl. Příští den to zkoušel znovu. To už jsme se do sebe pustili. Jednu jsem chytil, ale vyhodil jsem ho.

A ten druhý konflikt?

To bylo s takovou šílenou paní. Chodila na recepce Goethe-Institutu a dělala nepříjemnosti, asi jí šlo hlavně o pozornost a o chlebíčky (smích). Tehdejší pan ředitel řekl „Richarde, tuhle dámu už sem příště nepouštějte“. Jenže ona si to nechtěla nechat vysvětlit, cpala se k výtahu, co to šlo. Nakonec jsem jí vystrkal ze dveří, ale moc se jí to nelíbilo…

Kdybys měl říct, co tě na práci v Goethe-Institutu nejvíc baví – co by to bylo?

Tohle je dobrá, stabilní práce. Člověk se vidí s lidma, většina z nich je moc sympatická. Někdy mě mrzí, že s nimi nepřijdu do kontaktu víc, řadu kurzistů si za ta léta dobře pamatuju. Celkově mě to pořád baví. Nejsem z těch, kteří se ráno budí a říkají si „Ježíši Kriste, zase musím do práce“ (smích).

Tvojí prací je říkat lidem, co kde v institutu je a co se tu děje. Chodíš ale ty sám na akce, které Goethe-Institut pořádá?

To se přiznám, že moc ne. Po celém dnu v institutu jsem rád, když si můžu doma v klidu číst. Jsem takovej bláznivej čtenář, doma mě čeká ještě tak 150 knížek, které chci přečíst.

Kolik knížek celkem máš?

No, dobře 2000.

Asi to nebudou všechno němečtí autoři, viď?

To ne, i když německý knížky doma samozřejmě taky mám. Spíš mě zajímá třeba Čapek nebo Steinbeck. Čtu beletrii, literaturu faktu, vlastně všechno. Jenom na básničky moc nejsem.

No a jaký je tvůj vztah k Německu, teď, 25 let po návratu z něj?

Dobrý, samozřejmě. Německo mi tady v Čechách dává práci. A za tátou do Hannoveru se každý rok vracím alespoň na týden. Dodneška tam mám oblíbená místa, která si pokaždé rád projdu. Do Německa se vždycky rád vrátím, o tom žádná.
Goethe-Institut v Praze Goethe-Institut v Praze | © Goethe-Institut / Pavlína Jáchimová