Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Dějiny a lékařství
Goethe ve stínu nemoci a smrti

Lékárenská nádoba na laudanum (Německo, 18. století)
Lékárenská nádoba na laudanum (Německo, 18. století) | Foto: Radek Chalupa, Karel Nesměrák

Opium, pouštění žilou ani pijavice byste dnes u lékaře nejspíše nehledali. Goethe se však s nimi setkával zcela běžně. Časté nemoci ho opakovaně přiváděly na pokraj smrti a zásadně ovlivnily jeho život i dílo.

Od: Radek Chalupa a Karel Nesměrák

Pomsta kritikovi

„Teď do kaluže půjde posadit se, / neb v tuhle kúru věří jen; / jak pijavky ho kousnou do zadnice, / hned z duchů je i z ducha vyhojen." Verše, kterými Goethe ve Faustovi podrobuje posměchu literárního kritika Christopha F. Nicolaie (1733–1811), představují jeden z četných ohlasů tématu nemoci v básníkově tvorbě. Nicolai se vždy stylizoval do role protivníka pověr a přepjatostí a svého času dokonce parodoval Werthera. Během jedné přednášky však Nicolai přiznal, že se mu u rodiny Humboldtových na zámku Tegel několik dnů zjevovali duchové. Vidiny polevily až poté, co mu lékař aplikoval pijavice v oblasti konečníku. Svůj kritický šleh Goethe zpečeťuje názvem postavy. Spojením starořeckých výrazů pro konečník (proktos) a vyděšení vizemi či duchy (fantazo) přivádí na svět Nicolaieho alter ego: proktofantazmistu. (Novější český překlad Fausta používá označení osvícenec, Vrchlického přebásnění setrvává u originálu.)
 
Proktofantazmista však není jediným spojením mezi Faustem a světem nemoci. Goethe jazykem poezie, ale farmakologicky přesně popisuje uklidňující účinky tehdy běžně používané opiové tinktury, laudana: „sotva tě vidím, bolest má je tišší, / beru tě v dlaň a smírněj prsa dýší, / jek příboje již zkrot a šumí jen." A ve scéně Za branou modeluje postavy lékařů Fausta-syna a Fausta-otce podle zakladatele makrobiotiky Christopha Wilhelma Hufelanda (1762–1836) a jeho otce Johanna Friedricha. Oba byli Goethovými ošetřujícími lékaři a poskytovali básníkovi odborné rady při psaní jeho vrcholného díla.
 
  • Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) Foto: Karl Ragnar Gjertsen, (CC BY 2.5)
    Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis)
  • Dóza na pijavice. Anglie, 1830-1870. Foto: Wellcome Collection gallery, CC-BY-4.0
    Dóza na pijavice. Anglie, 1830-1870.

Nemoci ve stínu smrti

Goethe bývá vnímán především jako geniální básník a spisovatel. Zapomíná se však na něj jako na člověka, kterého formovaly časté nemoci a s nimi spojená opakovaná blízkost smrti. Postačí jen připomenout tuberkulózní infekci z doby studia v Lipsku, kdy podle autobiografie Z mého života. Báseň i pravda se musel „skoro jako ztroskotanec“ vrátit domů, silné zažívací obtíže vyvolené otravou olověnými výpary během následného léčení ve Frankfurtu, onemocnění bolestivou růží na hlavě ohrožující zrak a mozek, ledvinové koliky a záchvaty dny, nebo chrlení krve, které v roce 1830 postihlo jednaosmdesátiletého Goetha a bylo považováno za předzvěst jeho konce.
 
Snaha zlepšit špatný zdravotní stav přivádí Goetha opakovaně do českých lázní, kde stráví dohromady tři a půl roku. Například v roce 1806 píše z Karlových Varů budoucí manželce Christiane: „Od té chvíle, co piji Vřídlo, neužívám kapky a zažívání se už začíná dostávat do chodu.“ V dopise z 9. července 1820 lékaři Heidlerovi zase skládá poklonu mariánskolázeňskému Křížovém pramenu: „Pověst této vody se rozšířila až k nám, je v našich končinách k mání, užívám ji jako ,Nachcurʼ, k následnému doléčení a povzbudil jsem k tomu vícero přátel.“

„Vlastní bolest nás učí sdílet bolest druhých“

Básník však nebyl jen pasívním účastníkem nemocí, ale promýšlel utrpení, kterému byl vystaven. To vyústilo ve vytvoření osobitého pohledu na nemoc. Jestliže probíhající tuberkulózní infekci v roce 1768 glosuje v dopise lipské lásce Kätchen Schönkopfové slovy „nemoc mě naučila mnohému, co by život nedovedl“, pak o sedmnáct let později do památníku Fritzovi von Stein zaznamenává: „Utrpení skýtá mysli dvojitou dávku úsilí a síly. Vlastní bolest nás učí sdílet bolest druhých.“ A manželce Christiane píše 16. července 1813 z Teplic: „Nemoci, když šťastně pominou, přinesou spíše užitek než škodu.“ To odpovídá Goethovu náhledu na nemoc: být nemocný znamená moci být zdravý, chtíti být zdravý. Ostatně již v románu Viléma Meistera léta učednická, z přelomu let 1795–1796, uvádí myšlenku „příroda, která nechtěla záhuby svého oblíbence, na něho seslala nemoc, aby mu ulevila aspoň z jedné strany“.
 
Podobně intenzivně jako otázku nemoci vnímal Goethe i téma smrti. Otázka jak se vypořádat s úmrtím blízkých patřila k nejdůležitějším tématům Goethova života. Ať již to bylo následkem úmrtí sestry Cornelie („s mojí sestrou mi byl utnut silný kořen, který mne držel na zemi“ píše v dopise matce v roce 1777), jeho dětí (z pěti se jich dospělého věku dožil pouze syn August), či blízkých přátel, například vévody Carla Augusta. Goethe v dopise Schillerovi v listopadu 1795 řeší jaký postup je lepší, tedy zda je lépe „když se přirozeně poddá bolesti“, nebo když „se usebere díky pomoci, kterou nám nabízí kultura“. Dochází však k závěru, že když se rozhodne pro druhou z možností, dočká se zlepšení pouze na okamžik, protože „příroda uhájí své právo dalšími krizemi“.
Goethe während seiner Tuberkuloseinfektion in Leipzig (Radierung nach Kaspar Kögler) Goethe během tuberkulózní infekce v Lipsku (rytina podle Kaspara Köglera) | Obrázek: Radek Chalupa, Karel Nesměrák

Lanceta a nástrahy lásky

Básnická sbírka Římské elegie představuje nejenom nejvýraznější literární otisk Goethova italského pobytu, ale zároveň obsahuje jedno z vůbec prvních vylíčení syfilis v krásné literatuře: „Velmi mne mrzí, když noc trávit mám na lůžku sám. / Odporný je však hnus, když na cestě lásky je nutno hadů se bát..." Básníkovo postesknutí nad nebezpečím pohlavní nemoci zaznívá ještě silněji v elegiích, které byly z prvního vydání vypuštěny z ohledu na tehdejší veřejné mínění a v českých vydáních zcela chybí: „Však, jaký to nepřátelský bůh nám v hněvu / strašlivé zrození seslal jedovatého šlemu? / Všude se vplíží, i v zahrádkách nejrozkošnějších / číhá zlovolně červ na ty rozkoše hledající."
 
V již zmíněném románu Viléma Meistera léta učednická se Goethe osvědčuje jako vnímavý pozorovatel tělesných jevů, opakovaně oceňovaný i lékaři. Otce hrdinky Terezie náhle „ranila … mrtvice, která ho ochromila po pravé straně a zbavila ho zřetelné řeči. Bylo třeba uhodnout, čeho si žádá, neboť nikdy ze sebe nevypravil slovo, které měl na mysli.“ Goethe se zde inspiroval nemocí svého dědečka Johanna Wolfganga Textora. Proto vyznívá Terezino líčení tak přesvědčivě, když slovy básníkovy zkušenosti vypráví: „Tolik však bylo zřejmé, že se mi chce s něčím svěřit … Dříve jsem mu všechno čtla na očích, ale nyní bylo všechno marné, ani jeho oči už nemluvily.“ Zatímco Terezin otec nakonec umírá, nechává Goethe v navazujícím románu Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání hlavní postavu zachránit synovi život puštěním žilou: „Vilém sáhl hned po lancetě, aby otevřel žílu na paži, krev bohatě vytryskla, a mísíc se s plazivou hravou vlnkou, odplývala k zčeřelému proudu.“ Právě v práci ranhojiče, tedy praktického chirurga, totiž nachází hlavní hrdina smysl života. Jejím prostřednictvím se syn z bohaté kupecké rodiny, který se toužil stát hercem, nakonec ve svých vlastních očích stává „prospěšným a nezbytným členem společnosti."
Vilém Meister ukládá syna ke spánku (rytina podle Erdmanna Wagnera) Vilém Meister ukládá syna ke spánku (rytina podle Erdmanna Wagnera) | Obrázek: Radek Chalupa, Karel Nesměrák