Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Literatura
Paranoia a skutečnost

Hermann Unger před rokem 1926
Hermann Unger před rokem1926 | Foto: neznámý autor, CC0

Thomase Manna a Stefana Zweiga jeho um uchvátil. I přesto, že měl tyto prominentní obdivovatele, je dnes spíše zapomenutý, což však nic nemění na významu jeho díla. Ku příležitosti 90. výročí úmrtí spisovatele Hermanna Ungara.

Od: Behrang Samsami

„Nelze popřít, že existuje publikum, (…) které mohu definovat pouze jako skupinu lidí, k nimž je těžké se ‚dostat‘. S knihami je to vůbec těžké, velmi těžké, obzvlášť těžké je to pak údajně s mými knihami.“ Slova, jimiž Hermann Ungar odpověděl na anketu deníku Berliner Börsen-Courier, nepostrádají jistou ironii. Ukazují, že svoji situaci dokázal dobře odhadnout – i s výhledem do budoucnosti. Neboť v současnosti je Ungar v Německu téměř neznámý. Jeho jméno – pokud vůbec – znají jen ti, co se zajímají o pražskou německojazyčnou literaturu, která vznikala koncem 19. století až do německé okupace Československa.
 
Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel: to jsou nejslavnější spisovatelé této epochy, kteří jsou rodilí Pražané píšící německy. To, že Ungar je naproti tomu téměř zapomenutý, má různé důvody, které popsal germanista Dieter Sudhoff (1955-2007): kupříkladu tématická radikálnost, malý ohlas během života, předčasné úmrtí a historický vývoj ve střední Evropě včetně všech tehdejších katastrof. Přesto dílo Hermanna Ungara, který se znal s Kafkou i Brodem, patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejvýznamnějšímu, co německojazyčná literatura 20. století nabízí.
 
Ungar se přitom, stejně jako mnoho dalších spisovatelů Pražského kruhu, pohyboval mezi různými literárními, pracovními a jazykovými kruhy, respektive v nich: narodil se roku 1893 jako syn židovského majitele lihovaru a šenku v moravských Boskovicích. Po maturitě v Brně studoval nejdříve orientalistiku a filosofii v Berlíně a poté práva v Mnichově a Praze. Během první světové války částečně bojoval na frontě. Po válce pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři v Praze, jako dramaturg v Městském divadle v Chebu a poté opět v Praze jako úředník v německé bance.
 
Na přelomu let 1920/21 Ungar odešel jako československý úředník do Berlína, pracoval však v obchodním oddělení, stal se obchodním atašé a legačním tajemníkem. Roku 1928 se vrátil do Prahy a pracoval v diplomatických službách. 10. října 1929 s prací skončil a rozhodl se plně věnovat literární činnosti. 29. října 1929 ovšem nečekaně zemřel na akutní zánět slepého střeva. Byl ženatý a měl dva syny.

Romány, které čtenáře vtáhnou

Ungar žil dvojí život: život úředníka a život literáta. Posledních deset let svého života se věnoval publicistické činnosti. Roku 1920 mu pak vyšel soubor povídek Chlapci a vrazi, který tolik obdivoval Thomas Mann a Stefan Zweig. Jeho nejvýznamnější díla jsou pak romány Zmrzačení (1922) a Třída (1927). Otevřenost, s níž Ungar ve Zmrzačených líčí osudy bankovního úředníka Franze Polzera, může být důvodem, proč tehdejší čtenáři byli tolik šokovaní. Zweig Ungarův prozaický debut označil za „znamenitý a děsivý, lákavý a odporný“. Ungar vypráví koncentrovaně a věcně, seznamujeme se tak s člověkem, jehož dětství a dospívání, všechna ta bezcitnost, týrání a úzkost, natolik poznamenaly, že svoji dospělou existenci nedokáže vést jinak než neustále pedantsky dbát na pořádek. Když se později sblíží s Klarou Porges, svojí ovdovělou bytnou, a ta na něj klade sexuální nároky, začne Polzer trpět stihomamem a narušenou sexualitou. S touto jím nevratně chápanou záhubou v chaosu je spojené také „mrzačení“ jeho kamaráda Karla Fanty. Ten má bezejmennou, nevyléčitelnou nemoc, která vyžaduje, aby se mu amputovala jedna část těla za druhou. Další děs a hrůzu nahání Fantův šílený pečovatel Sonntag, někdejší řezník a nyní fanatický křesťan.
 
Jazyk románu Zmrzačení čtenáře intenzivně vtahuje do děje. Stejně je tomu v Ungarově druhém románu Třída, který vyšel roku 1929 také v českém překladu. Josef Blau, maloměstský učitel, se Polzerovi podobá komplexy méněcennosti: i Blau všude větří zlo, které jej chce zahubit. Žáci jsou proti němu a chtějí ho zostudit. Na rozdíl od Polzera je Blau ženatý, ale i svoji ženu Selmu podezřívá z toho, že jedná proti němu. Když na jeviště vstoupí jeho kolega Leopold, podezřívá Blau Selmu z toho, že s ní má poměr. Zatímco paranoidní učitel nasadí všechny síly, aby zachoval „pořádek“, žák Laub umírá. Karpel, jiný jeho žák, je zoufalý, evidentně z homosexuálního vztahu, a tak vyhledá pomoc svého učitele. Ten ovšem Karpelovo chování špatně pochopí a sám vyhledá svého někdejšího kamaráda ze školy, sluhu Modlického, jenž ovšem v pozadí tropí zlo.
 
Romány Hermanna Ungara jsou precizně a poutavě vyprávěné příběhy, takříkajíc chorobopisy, přesahující líčené osudy. Zobrazují osamělé a bezradné, psychicky a fyzicky „zmrzačené“ lidi, kteří nároky, které na ně život tehdejší moderny klade, nezvládají a nenacházejí žádnou pomoc. To, že často nevíme, zda se něco skutečně stalo nebo se jednalo o přelud postav, – tato „poslední neurčitost“, jak se Ungar jednou vyjádřil o psaní Thomase Manna –, dodává jeho románům zvláštní kouzlo. Lze tedy jen doufat, že tento spisovatel a jeho dílo přece jen jednou získají pozornost, jež jim náleží.