Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Goethovi stopaři
Velký nudlový příběh

Těstoviny Riesa
Těstoviny Riesa | © Teigwaren Riesa

Sépiově černé nudle, „vousoroušky“ a dopravníky, kam se jen podíváte. Reportáž české gurmánky a kulinární žurnalistky Jany Vlkové ze saské Riesy, kde už více než sto let vznikají jedny z nejznámějších německých těstovin.
 

Od: Jana Vlková

Vystoupit na nádraží v Riese ve všední den dopoledne, to je jako přistát na Marsu. Nikde nikdo jen na štaflu taxík a za úpravně rekonstruovanou budovou nádraží jakési barabizny, před nimiž trčí rezivá pumpa z doby, kdy lokomotivy jezdily ještě na uhlí. Odtud jsem se vydala zkoumat Nudelzentrum. Říkejme mu nadále prostě jen hezky počeštěně Nudlárna.

Jak jsem se s těmi německými nudlemi vypořádala? Moc dobře rozumím jídlu a jsem náročná gurmánka. Neumím německy. Vlastně ani nevím, jak kloudně pozdravit, protože necítím žádný rozdíl mezi „háló, grysgot, gutntag a čůs“. S touto cestovatelkou výbavou jsem opustila nádraží. Šla jsem pěšky. Je to asi tři kilometry a moc hezká procházka to není.

Riesa bývala vesnice kolem kláštera a v 19. století se z ní stalo průmyslové město. Byly tu ocelárny, mlýny a velikánský přístav. Po válce připadlo NDR. Za posledních sto let tedy mnoho krásy nepobralo.

Cesta k Nudlárně vede průmyslovým předměstím. Liduprázdný prostor ruší poměrně hustý automobilový provoz. Ale tuto trochu drásavou turistickou vsuvku jsem si zvolila dobrovolně, protože jedině při chůzi má člověk šanci nasát i ty nejhlubší energie místa. Normální návštěvník si může počkat před nádražím na autobus, který ho doveze přímo na místo. Stanice linky D se jmenuje prostě Nudelzentrum.
 

  • Nádraží v Riese Foto: Jana Vlková
    Nádraží v Riese
  • Továrna na těstoviny v Riese Foto: Jana Vlková
    Továrna na těstoviny v Riese

Historie je třeba

Konečně jsem na místě. Továrna na těstoviny tu stojí od roku 1914. Je to překrásná festovní stavba, typická pro svou dobu. Masivní zdi z červených spárovaných cihel vystavěné řemeslně okouzlujícím způsobem – skládané do složitých stavebních vazeb, jejich přidanou hodnotou je oku lahodící ornamentálnost. Viděla jsem i jinde v Německu podobné v podstatě opuštěné továrny a průvodci vždy vysvětlovali, jak je strašně složité je zbourat.

Interiér je k nepoznání zmodernizovaný. Než se pustíme do prohlídky výrobny, ještě pár slov o minulosti továrny. K tomu slouží krátký film. Ale současní majitelé se do historie moc nehrnou. Jak se asi původní pan továrník potýkal s podnikáním, které rozběhl před první světovou válkou, v následující meziválečné inflační krizi až do znárodnění po nastoupení komunistické vlády? Asi jako jemu podobní úspěšní mužové, kteří zvládli všechno, ale na komunismus byli krátcí. Film se zmiňuje i o socialistických vymoženostech, jako je ordinace a kadeřnictví v závodě. Především však mluvící hlavy vysvětlují budování značky po převzetí chátrající továrny po sjednocení Německa. Za vstupné 4 eura by mi mohli poskytnout něco zábavnějšího, rozumějte objektivnějšího. Ale doba je taková, marketing tryská z každého slova zcela nestydatě.

Hurá do provozu

Jsme poměrně nesourodá skupina složená z aktivních seniorů i skupiny dítek školkového věku. Všichni musíme napřed projevit souhlas s tím, že budeme více než půl hodiny chodit v teplotě od 22 do 35 stupňů. Pak se oblékáme do hygienických plášťů a čepiček a pánové s pěstěnými plnovousy dostávají dokonce „vousoroušky“. Tahle část vždycky návštěvníky potravinářských provozů rozesměje. Děti jsou do velkých plášťů různě zauzlovány, takže vypadají jako ve svěracích kazajkách.

Ještě než nás pustí na prohlídku provozu, musíme strpět další marketingovou nálož v podobě výstavky všech asi dvaceti druhů nudlí, které si pak budeme moci koupit v obchodě. Namátkou nějaké, které mne oslovily – černé sepiové, se čtyřmi vejci na kilo mouky, z kukuřičné mouky (nedovedu si představit, jak to drží po hromadě), edice velikonoční, hallowenské, s dinosaury, tříbarevné a mnohé další, které mne už neoslovily.
 
  • Sépiové nudle z Riesy © Teigwaren Riesa
    Sépiové nudle z Riesy
  • Z muzea těstovin v Riese Foto: Jana Vlková
    Z muzea těstovin v Riese
  • Z muzea těstovin v Riese Foto: Jana Vlková
    Z muzea těstovin v Riese

Dopravníky, násypky, čidla

Z fotografií na webu jsem si představovala, že budeme chodit nějakými koridory, a zážitek bude jako v zoologické zahradě. Je to mnohem lepší. Je to průmyslové safari.

Pokud trpíte stejnou fascinací výrobními linkami jako já, tak si to opravdu užijete! Jsou tady dopravníky válečkové, pásové, korečkové, které se navzájem proplétají. Baličky rovnající pytlíky do krabic. Z násypek se hrnou nudličky do nekonečné nohavice. Vypadá to, že to neumím ani kloudně popsat a mluvím páté přes deváté. Ale takhle to tam ve skutečnosti vypadá. Prohlídka začíná u finálního balení. Harmonizace jednotlivých kroků výrobního postupu mi vždycky bere dech. Továrna je na prohlídky vybavena různě rozmístěnými mikrofony, které pomáhají průvodkyni překřičet hluk v halách. Nerozumím jedinému slovu, jen se kochám. Prohlídku končíme v místech, kde se těsto zadělává.

Komerční nadstavby

Součástí Nudlárny je restaurace. Je příjemná tak akorát, aby se tam člověk normálně najedl za rozumnou cenu. Jídelní lístek obsahuje převážně těstovinová jídla.

Na konec jsem si nechala muzeum. Zážitek je slabší než živá výrobna. Exponátů samozřejmě není mnoho a jedná se spíš o takovou výstavku zapomenutých veteší. Je tu pár plakátů ještě z doby mezi dvěma válkami a první účetní kniha, což je sešit formátu asi tak A3, který je ve vitríně otevřen na krasopisně vypsané uzávěrce z roku 1916. Trochu prapodivně působí koutek, kde je rádoby dobová „spižírna“ a lékařské vyšetřovací lůžko. To prý pochází z ordinace závodního lékaře z období NDR. Závodní jídelnu v expozici zastupuje obří hliníkový hrnec a naběračky z téhož dnes již diskvalifikovaného materiálu. Tak to je muzeum.

Obchodem jsem jen proběhla, takže nejsem schopna ani podat kvalifikovanou zprávu o tom, zda tam jsou všechny ty nudle dražší nebo levnější než v samoobsluze naproti.

Tam kde to žije

Zpátky do města Riesa jsem jela autobusem. Jezdí každou půl hodinu do centra. To tvoří parčík Alexandra Puškina, který je sevřen mezi dvěma ulicemi, jedna je pojmenovaná po Engelsovi a druhá po Goethovi. Hlavní a jediný život klokotá na hlavní třídě. To si nespletete, jmenuje se Hauptstrasse. Má milou maloměstskou atmosféru.

V Nudlárně jsem se dozvěděla, že toto místo patří mezi top ten destinace pro jednodenní výlety. Nevím, nevím. Já to ale doporučuji, pokud chcete vidět něco neobvyklého, morbidně autentického. Klidně se to může hodit i pro děti přesycené syntetickými zážitkovými parky se skákacími hrady. Ty dopravníky jsou fakt bezva.

Těstoviny Riesa Těstoviny Riesa | © Teigwaren Riesa