Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Poezie
Poezie je všežravec

Hans Magnus Enzensberger
Hans Magnus Enzensberger | Foto: Marco Verh, CC BY 2.0

Hans Magnus Enzensberger (*1929) patří k nejvýznamnějším německým básníkům dvacátého století. Portrét od jeho překladatele.

Od: Pavel Novotný

„Poezie je, v každém případě v mém nazírání, něco jako všežravec. To znamená, že neexistuje nic, co se nás týká, co zažíváme, všechny naše zkušenosti, neexistuje nic, co by v poezii nemohlo mít svoje místo,“ řekl kdysi Hans Magnus Enzensberger na pražském Festivalu spisovatelů. V souladu s tímto estetickým pojetím spojuje tento autor na první pohled nespojitelné: inspirační linie jeho tvorby sahají k Bertoltu Brechtovi a Gottfriedu Bennovi, mistrovsky využívá techniky literární montáže, jeho poezie bývá označována za „anti-poezii“.

Pro Enzensbergerovu poezii je typické organické propojení literatury a vědy, filozofie či také politiky. Enzensberger přitom není pouze významným básníkem, je to též břitký esejista, prozaik, autor dětských knížek a rozhlasových her či také dramatik; s oblibou provokuje a nasazuje různé literární masky. V souladu s tím mnohé z jeho textů vyšly pod různými pseudonymy, mj. Andreas Thalmayr, Elisabeth Ambras, Linda Quilt nebo Giorgio Pellizzi. Enzensberger je dále známý jako překladatel, redaktor a nakladatel.

Od „mladého rozhněvaného muže“ a revolucionáře ke skeptikovi

Zejména v padesátých letech a na začátku šedesátých let dvacátého století platil Enzensberger za „rozhněvaného mladého muže“ německé poezie, jenž cynickým způsobem kritizoval tzv. „hospodářský zázrak“, novodobý konzum a nevyřešenou temnou minulost Německa (viz k tomu především jeho první sbírky Obrana vlků a Zeměmluva). Ve druhé polovině šedesátých let rezignoval na poetickou tvorbu a krajně věcným jazykem se začal zaobírat politickými tématy; v jeho legendárním levicovém časopise Kursbuch takto zcela programově „přiváděl literaturu do hrobu“ a později pěstoval čistý dokumentarismus (viz především jeho román Krátké léto anarchie / Der kurze Sommer der Anarchie). Mezi léty 1968 a 1969 pobýval Enzensberger na Kubě, což mělo pro jeho tvorbu zásadní význam: kubánský pobyt představoval pro levicového autora skutečnou šokovou terapii, která vedla k jeho ideologickému vystřízlivění, a nakonec také skeptickému postoji.

V sedmdesátých letech autorovi vyšly rozsáhlé básnické cykly Mauzoleum. Sedmatřicet balad z dějin pokroku (Mausoleum. Siebenunddreissig Balladen aus der Geschichte des Fortschritts, 1975) a Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978), jež patří k jeho nejdůležitějším dílům, neboť nebývale koncentrovanou, multiperspektivní formou reflektují kulturní dějiny novověku. Podobně jako ve své pozdější sbírce Furie mizení (Die Furie des Verschwindens, 1980) zabývá se zde Enzensberger odvrácenými stránkami lidského pokroku a dovádí postupy literární montáže k dokonalosti. Také ve svých pozdějších textech si básník ponechává svůj skeptický a kritický tón – viz např. sbírku Trafika (Kiosk, 1995), eseje Vyhlídky na občanskou válku (Aussichten auf den Bürgekrieg, 1993) nebo Muži hrůzy (Schreckens Männer, 2006). Enzensbergerovo pozdní dílo se vyznačuje světu otevřeným a dobromyslným charakterem – viz například jeho textové a obrazové Album (2011) nebo Revue expertů (Experten-Revue, 2019). K jeho nejnovějším lyrickým dílům patří sbírky Za modrou (Blauwärts, 2014) nebo Zmatek (Wirrwarr, 2020).
Hans Magnus Enzensberger: Mausoleum Hans Magnus Enzensberger: Mausoleum | Foto: Suhrkamp

Mauzoleum jako jedno z nejvýznamnějších Enzensbergerových děl

Jestliže mladý Enzensberger je objevitelem a průkopníkem nové poetické řeči, pak je pro jeho pozdější tvorbu typické programové opuštění lingvistické virtuozity. V jeho poezii sedmdesátých let, příkladně v Mauzoleu, je umění poetického výrazu nahrazeno uměním rešerše a zdánlivě chladné, dokumentárně směrované montáže. Jak Mauzoleum, tak Zánik Titaniku v tomto smyslu představují otevřené struktury, jejichž básnický účinek spočívá v dynamickém propojení jednotlivých faktů a informací. Takto nabízí Mauzoleum třicet sedm portrétů různých vynálezců, filozofů, světanápravců – od Giovanni de Dondiho přes Johannesse Guttenberga, Lazzara Spallanzaniho až po Wilhelma Reicha nebo Che Guevaru; jednotlivé balady jsou spolu motivicky úzce propojeny, a tvoří se tak vytváří hustá intertextová síť. Lidský pokrok se zde ukazuje jako mnohovrstevnatý společný proces, jako šílená globální obsese, jejíž aktéři, stejně jako žížaly „semílají svým svalnatým žaludkem zem na humus, po tunách, bez hlesu a nezadržitelně“ (viz báseň o Charlesu Darwinovi).

V Mauzoleu Enzensberger ukazuje především stinnou stránku osvícenského nahlížení světa: chladný ‚rozum‘, který chce učinit svět sice lepším, rychlejším a efektivnějším, který se ovšem v konečném efektu dostává do přímého konfliktu s humanitou a lidskou svobodou. Tento temný obraz světa líčí Enzensberger z perspektivy učeného, bádajícího, zároveň ovšem volného a světu otevřeného lidského ducha: skutečného, humanisticky smýšlejícího osvícence. Už tímto tvůrčím zaměřením, které je pro Enzensbergera typické dodnes, představuje Mauzoleum opravdovou esenci jeho životního díla a společně s Titanikem je lze považovat za autorův ústřední text.
Hans Magnus Enzensberger na univerzitě v Tübingenu, 2013 Hans Magnus Enzensberger | Foto: Alex König, CC BY 3.0