Člověk a virus
Homo Erraticus

Příroda chyby nedělá. Ona „nedělá nic“, prostě se děje. Oproti tomu můžeme člověka, který svým záměrným jednáním chyby dělá, podle tohoto talentu prakticky definovat – „Homo erraticus“.

Od: Berthold Franke

Samozřejmě, že za to může globalizace! Nebo ještě lépe: kapitalismus, jenž za ní vězí. Anebo ještě lépe – lidská touha po zisku, za kterou vděčíme globálním dodavatelským řetězcům. Nebo možná přeci jen spíše konzumace masa, respektive chov zvířat, který způsobil, že virus přeskočil z netopýra na luskouna, z luskouna na psíka mývalovitého a z něj na člověka. Nebo chyba v laboratoři: No jasně, mohou za to Číňané, nebo Bill Gates, případně Židé. Každopádně je to spiknutí. Mnoho pěkných zdrojů chyb - můžete si vybrat.

Pravděpodobně to však bylo mnohem jednodušší – může za to příroda. Například mutace, tedy „chybná“ kopie genomu, což je svým způsobem prapříčina všech chyb. Té nevděčíme za nic menšího, než je evoluce. Tedy za vše „nové“, co kdy biosféra spatřila. V užším slova smyslu však příroda žádné chyby nedělá, ona „nedělá nic“, prostě se děje. Oproti tomu můžeme člověka, který svým záměrným jednáním dělá chyby, tímto talentem prakticky definovat – „Homo erraticus“.

Přitom je třeba rozlišovat mezi dvěma klasickými kategoriemi chyb: Chyby vznikají na základě vědomého jednání, nebo z nedbalosti. V našem případě, pokud budeme považovat globalizaci za základní zdroj chyb pro vznik pandemie, se nejspíše jedná o chybu z nedbalosti, neboť „globalizace“ nikdy nebyla operativně zavedena jako celkový stav. Spíše vznikla z důvodu mnoha jednotlivých rozhodnutí a operací, které byly poháněny různými zájmy. Tím se také vysvětluje, že ačkoliv byla vytvořena lidmi (a lze ji tím pádem kdykoliv revidovat), připadala neoliberálním ideologům vždy jako přirozený fenomén.

Chyba číslo jedna – nechali jsme proběhnout globalizaci a musíme nyní očekávat nezamýšlená „rizika a vedlejší účinky“ ve formě pandemie. To celé se přitom projevuje jako řetězec chyb: Chyba číslo dvě – pokud se ti, kteří z globalizace profitují, dosud domnívali, že lze trvale outsourcovat nepříjemné následky globalizace jako nové formy sociální nerovnosti nebo ekologické katastrofy, které již dávno vypluly na povrch, poučuje nás virus svou nivelizující všudypřítomností o zvláštní kvalitě globálního sousedství, tedy o vzájemné závislosti ekonomických a sociálních systémů.

To, že pandemie jako vedlejší účinek globalizace brutálně odkrývá některé její záporné stránky, se ukazuje na mnoha fenoménech chybějící odolnosti ve společnosti silně zaměřené na dělbu práce. Nejzřetelněji se to patrně projevuje tak, že když pouze po omezenou dobu nesmíme dělat a kupovat vše nadbytečné, zhroutí se celé naše hospodářství. Čímž se opět dostáváme ke zdroji chyb, kterým je chamtivost. Někteří z neoliberálních ideologů ji odvozují od „věčně lidského“ egoistického hlavního motivu osamělého bojovníka - „Homo oeconomicus“. Ještě nebezpečnější je však za časů viru jiná vlastnost.

„Homo erraticus“ je totiž nejen chamtivá, ale i v zásadě sociální, spolupracující bytost, která hledá blízkou osobu, a to dokonce ve vzdálenosti menší než jeden a půl metru. Lidé se potkávají, jsou si blízcí, jinak by nebyli schopni přežít. A od určitého vývojového stupně civilizace se potkávají také ve velkých skupinách, vyměňují si viry a zboží, slova a myšlenky, nadechují se a vydechují ve sdílených, aerosolem nasycených místnostech. Není náhodou, že historie globalizace je také historií epidemií. Syfilis zavlekli z Ameriky do Evropy Kolumbovi námořníci, cholera přišla v 19. století z údolí Gangy v Indii, kam se už mnohem dříve dostaly neštovice. Pravděpodobně je tam zanesli obchodníci ze starého Egypta. Přenašeči nevěděli o lidských chybách, které byly základem těchto infekcí. Pohromy, které z toho vznikly, brali jako boží trest, nikoliv jako vedlejší účinky vlastního jednání.

Další vedlejší událostí globálních obchodních proudů jsou od dob antiky setkávání a konfrontace kultur. Také kultury mohou být „virální“, mohou být „nakažlivé“. A to v pozitivním slova smyslu: Fascinace něčím cizím! Učení se od ostatních! Ale také v tom negativním: koloniální vykořisťování importovanou kulturou! A právě tímto způsobem se do světa dostávají nové věci, neboť to nové je v základním smyslu kultura. Ta však nikdy není nevinná a v žádném případě není vždy součástí řešení, nezřídka je dokonce problémem. To nám ukazují aktuální vlny globální „infodemie“, ve kterých se prosazuje prastará lidská touha po hlouposti ve formě spikleneckých teorií o koronaviru.

Co nového pozitivního nám dosud koronavirová krize přinesla? Mnozí tvrdí, že nový software pro online konference „Zoom“ nebo home office; já osobně bych spíše jmenoval čas na dobré knihy a seznámení s báječným televizním seriálem The Marvelous Mrs. Maisel. Ale nakonec by toho mohlo být více; ocenění státu, který myslí na budoucnost, nebo nové hodnocení globálních dodavatelských řetězců a rizik „štíhlého řízení“, které šetří náklady. V nejlepším případě nové, kritické vědomí, zkrátka: více pokory. A to i v éře nedostatečnosti lidské existence, jež je vždy daná vědou a technikou.

Pokud se na to podíváme pečlivěji, zjistíme, že inovativní síla viru sotva spočívá v tom, že vytváří něco opravdu nového, ale v tom, že mnoho „starého nového“, jehož pochybné výhody nám vlastně byly zřejmé již dlouho, zpochybní a opět sprovodí ze světa: levné lety, výletní plavby, ropný průmysl od Perského zálivu po Aljašku a miliardovými příjmy zkorumpovaný profesionální fotbal jako první, prosím.