Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Evropa
Vesnice na konci světa, ze které pocházím

Když se poprvé vydal na cestu, byl mu sotva rok. Náš autor Artur Weigandt.
Když se poprvé vydal na cestu, byl mu sotva rok. Náš autor Artur Weigandt. | © Archiv autora

5 873 kilometrů v autě, pach energeťáků, prostitutky a gangsteři – cesta do vesnice v Kazachstánu, kde máme rodinné kořeny, vyžaduje hodně odhodlání. A přece na ni vzpomínám s bolestí a touhou.

Od: Artur Weigandt

Píše se rok 2010, je léto v malé německé vesničce v regionu Emsland. Německý tým právě na Mistrovství světa ve fotbale prohrál se Španělskem, miliony Němců tráví svou dovolenou hlava na hlavě na Mallorce. Naše zelené auto, stojící před bílým domkem, právě do svých útrob polyká hromady tašek, jídla, instantních nudlí a celá balení energetických nápojů. Plní se nejen zavazadlový prostor, ale i podlaha a zadní sedačky – až po střechu.

Jako každý rok, i letos vyrážíme navštívit mé prarodiče do Kazachstánu. Jede se k nim pět dnů, přes Polsko, Ukrajinu a Rusko je to rovných 5873 kilometrů. Pořád se nám ale to vyplatí, letenky a víza by nás staly celé jmění.

Večer před odjezdem ke mně přijde otec a říká: „Protože máma bude sedět s tvým bratrem vzadu a bude se o něj muset starat, sedneš si ke mně dopředu. Budeš navigovat, však už jsi v šestnácti skoro chlap.“ Položí na stůl atlas světa, zalistuje v něm, zakleje a přeměří vzdálenosti mezi jednotlivými místy: „To musíš během jízdy dělat taky. Na východě nejsou cesty značené tak, jak jsme na to zvyklí z Německa,“ říká a posouvá pravítko mezi Chotěbuzí, Krakovem, Lvovem, Charkovem, Voroněží, Samarou, Ufou, Pavlodarem – vypadá to na cestu přes půl světa. 

Osamělý jako dálkový řidič

Otec to valí po dálnici, jako by nás chtěl houpáním auta ukolébat ke spánku. Někdy přitom překročí povolenou rychlost. Nikdo z nás není připoutaný. „Z Pavlodaru je to k naší vesnici už jenom 70 kilometrů, tam odtud už mapu nepotřebujeme, cestu najdu i po slepu,“ povídá a usrkává energeťák. Navigaci samozřejmě nemáme.

V celém autě to zavání, jako by v něm někdo energeťáky rozlil. Zvedá se mi z toho pachu žaludek. A tak se raději dívám na dálnici, abych se rozptýlil. Vratislavi (něm. Breslau) zde říkají Wroclaw, Krakov (něm. Krakau) tu píší jako Krakow. Radujeme se, když auto překoná německo-polskou hranici. Otec zajede k benzínové pumpě, kde matka vystoupí a zmizí v obchodě, aby se o chvilku později, celá rozzářená, zase vrátila s čajem a houskami: „Rozumějí mi tu! Polština je ruštině tak podobná.“ Na krátký okamžik se zde cítíme doma.

V Německu se moje matka za svůj ruský přízvuk stydí. Německo, ve kterém jsme já a můj bratr vyrostli, je pro ni jen místem, kde se jejím dětem dobře daří. Není to země, ve které by měla pocit, že může bez zábran mluvit. Zatímco v Polsku může mluvit, jak chce, i když polština je od ruštiny vzdálená asi tak stejně jako nizozemština od němčiny. Zapínám rádio. A nerozumím ničemu. Kvůli téhle cestě jsem vyměnil svou pohodlnou postel za tvrdou sedačku spolujezdce; představuji si, že tak nějak jako já se musí cítit dálkoví řidiči – jen ještě osaměleji.

Jazyk jako politikum

Na ukrajinské hranici stojíme ve frontě celých šest hodin. Vzduch je vydýchaný, lidé nadávají v nejrůznějších jazycích, výfukové výpary se nám neodbytně derou do nosů. Všude na směrovkách jsou bílá písmena, psaná cyrilicí. Na okénko nám klepe celník: „Přejeďte si dozadu, jste ve špatné frontě.“ Jenže poslechnout ho by znamenalo ještě jednou šest hodin čekání. To už matka nevydrží, hlasitě se rozpláče: „To snad není možné. Jak si to představujete? Jsme na cestě už celé dny! Můj syn má astma. Jestli mu tady ty výpary způsobí záchvat, je to vaše vina!“ křičí na celníka. Celník nakonec kapituluje a nechá nás pokračovat. Na astma netrpím.

Při průjezdu Ukrajinou se zdá, že zde jazyk není politické téma. Rybáři u jezer si povídají ukrajinsky, staří lidé v hostincích a malých vesnicích s námi hovoří rusky. Jazyky se tu zkrátka míchají, jako by neznaly státní hranice. Tehdy, před deseti lety, pro mě bylo ještě nepředstavitelné, že by se z jazyka politické téma stát mohlo.

Hotovost a německé pivo

Jasnou řečí ovšem mluví policisté na silnicích. Čím hlouběji do země vjíždíme, tím častěji nás zastavují. Každou chvíli se z rukou mého otce do těch jejich přesune nějaké to německé pivo nebo peníze. Podplácení se zdá být samozřejmou součástí běžného dne. Než jsme dojeli do Charkova, rozdali takhle moji rodiče místním úředníkům dobrých 400 euro. Ve zdejších kavárnách nicméně panuje uvolněná nálada. Zdá se, že myšlenkami na Rusko nebo na Evropskou unii se tu nikdo netrápí. Dnes se sám sebe ptám, jestli takovéhle kavárny stále existují, teď, po letech války.

O 50 kilometrů severněji, na ukrajinsko-ruské hranici, vypadají úřadovny celníků jako toitoiky. Jeden z tamních celníků nahlédne do našich pasů: „Němci z Uspenky. Uspenka, to nezní vůbec německy. Kde to leží?“ „V Kazachstánu,“ odpoví matka. „Ale vlastně nejsme Němci. Já jsem Ukrajinka a můj muž je ruský Němec.“ „Vždycky jsem myslel, že jsi Běloruska,“ vmísí se do debaty otec. Celník se směje: „Člověk má přece vždycky tu národnost, která se mu zrovna nejvíc hodí.“
Ruské město Saratov s mostem přes Volhu Ruské město Saratov s mostem přes Volhu | Foto: Colourbox

O identitě si rozhoduji sám

To je poprvé, kdy různé národnosti mých rodičů vnímám pozitivně. Při dřívějších cestách na východ jsme vždycky byli Němci, zatímco v Německu do dneška platíme za Rusy. V tenhle moment jsem ale pochopil, že si mohu sám vybírat z různých identit – a od té doby to taky dělám. O své identitě si rozhoduji sám.

Už od Vratislavi držím na kolenou atlas světa. S pomocí tužky a pravítka označuji místa, kterými jsme projeli. Na krajích ruských silnic posedávají za malými plastovými stolečky zaprášení sedláci a rybáři. Prodávají ovoce, zeleninu a sušené ryby z Volhy. Jsme zrovna v bývalé autonomní sovětské socialistické republice Povolžských Němců, někde mezi Saratovem a Samarou. Nedaleko od nás by měla být vesnice Schöntal.

V Schöntalu žili moji ruskoněmečtí prarodiče, a to až do své deportace v roce 1941. Otec se na mě podívá: „Velkou část našich příbuzných odsud tehdy vyhnali a deportovali do Kazachstánu nebo na Sibiř. I moji strýcové a tety skončili v pracovních táborech. Už jsme je nikdy neviděli.“ Dívám se z okénka auta a vidím Volhu, vodní melouny a ruiny. „Odsud tedy pocházíme?“ ptám se sám sebe. Zdá se mi to tu cizí. Vezmu si opět pravítko a měřím vzdálenost k Uralu: k horám, které dělí Evropu od Asie, zbývá ještě 480 kilometrů.
Das ehemalige deutsche Dorf Schöntal, nun Dolina, in der Nähe von Saratow Bývalá německá vesnice Schöntal, dnes Dolina, nedaleko ruského města Saratov | © Mapy Google

Ruská verze Šreka

Otec zařadí třetí rychlost. Zdejší serpentýny nelemují žádné zábrany a cesty jsou tu úzké. Jede proti nám Kamaz, starý sovětský náklaďák. Když ho míjíme, je mezi ním a námi prostor jen několik centimetrů, k okraji srázu zbývá sotva půl metru. Můj malý bratr nic z toho nevnímá. Je příliš fascinovaný ruskou verzí Šreka, kterou mu pro jeho přenosný DVD přehrávač koupili rodiče na bleším trhu. Blešáky tu mají hned u silnic, dají se na nich koupit suvenýry stejně dobře, jako zbraně. Však už jsme také přede dveřmi Sibiře, místa turismu a násilí…
 
Stejně jako každý den, i dnes přespáváme v autě. Je moc nebezpečné nechat tu auto s německou poznávací značkou jen tak stát. Až k Sibiři se cesta Ruskem jevila jako dobrodružná dovolená, ale jakmile jsme opustili Ural, něco se změnilo: byli jsme pronásledováni. Podívám se do zpětného zrcátka a vidím Ladu, která nás předjíždí, jeden z jejich pasažérů přitom signalizuje, že k němu máme najet zprava. Otec šlápne na plyn: „To jsou piráti, chtějí naše peníze. Ale nedostanou je!“ Můj malý bratr spí, matka začíná panikařit. Z boční cesty se přiřítí další auto a vybrzdí nás. Hledím otci do tváře a vidím, jak se mu zvětšují zorničky. Tohle musí být pro rodiče déjà vu: po rozpadu Sovětského svazu to byly bandy jako tahle, kdo v tomhle kraji převzal vládu.

Čeljabinsk, hlavní město zločinu

Z druhého auta vystupuje muž v černé kožené bundě. Můj tep se zvyšuje s každým krokem, kterým se k nám blíží. Nahlédne do auta, spatří nás a začne na otce křičet: „Jak může být člověk tak blbej, aby takhle vystavoval svojí rodinu nebezpečí? Jestli chcete projet, bude vás to stát 300 euro.“ Otec se snaží vyjednávat, ale na piráta to nepůsobí: „Vypadám jako někdo, s kým se dá smlouvat? Naval peníze, nebo sem zavolám svý kamarády.“

Otec tedy odevzdá část našich úspor, za což se muž odvděčí lístkem, na němž stojí nečitelná slova a záhadná kombinace čísel: „S tímhle máte volnou cestu Ruskem, už vás nebudeme otravovat.“ Na nejbližší policejní stanici se můj otec snaží podat udání, ale marně: „Nic takového se tady už 20 let neděje,“ kroutí hlavou policisté. Další hodiny jedeme mlčky.

Před námi je Čeljabinsk, takzvané hlavní město ruského zločinu. Náhle to v autě zarachotí a ukazatel rychlosti začne pomalu klesat. Otec stočí auto mimo jízdní dráhu. Trčíme uprostřed temné sibiřské tundry. Jen díky záři parkovacích světel vidíme, která divoká zvířata se schovávají v temnotě kolem nás. Do Čeljabinsku je to ještě 150 kilometrů, do nejbližší autodílny je to kilometrů možná pět, možná ale taky 400. Začínám mít strach, že zůstaneme vězet mezi piráty a divokými zvířaty. Celá situace se až moc podobá hororům, ve kterých masoví vrazi zabíjejí přesně takové lidi, jako jsme my.
 Čeljabinsk je město v Ruské federaci, na východním úpatí pohoří Ural. Žije zde přibližně 1,20 milionu obyvatel. Čeljabinsk je město v Ruské federaci, na východním úpatí pohoří Ural. Žije zde přibližně 1,20 milionu obyvatel. | © Jevgenij Konarev, Colourbox

Prostitutky a náklaďáky

Ale dobří lidé ještě existují. V dálce se objevuje kužel světla: auto Lada, které zpomaluje a nakonec zastaví. Vystoupí z něj usmívající se muž: „Copak, uvízli jste? Tak já vás nahodím.“ Trvá to ještě půl hodiny, než naše auto skutečně nastartuje, a další půl, než dojedeme k nejbližší dílně. Ta je ale ještě zavřená. Na odpočivadle u dílny jsou kromě nás už jen prostitutky, které nastupují k řidičům náklaďáků. Jedna z nich zaklepe i na naše okénko a ptá se otce, jestli si s ní nechce najmout pokoj. Otec odmítá, žena pokrčí rameny a zmizí v jednom z mnoha náklaďáků. Usínáme úplně zpocení.

Ráno nechává otec instalovat novou autobaterii. Zbývá nám ještě 24 hodin jízdy. Namlouvám si, že otec trefí jen díky mně, protože dokážu i jen s pravítkem a atlasem navigovat rodinu napříč Sibiří: přes Kurgan, Išim a Omsk a dále ke kazašské hranici. Ze Sibiře už je toho vidět jen málo. Hluboké, temné lesy pomalu nahrazuje rozlehlá suchá step. Na horizontu se už vypíná kazašská hranice. „Vsadím se, že tvůj děda teď sedí na zahradě, kouří cigaretu a čeká na nás.“
Kazašská step (národní park Altyn Emel v Kazachstánu) Kazašská step (národní park Altyn Emel v Kazachstánu) | © Charlotte Venema, Unsplash

Minarety a socialistické mozaiky

Projíždíme kolem rozbořených domů, v nichž často ještě stojí nábytek posledních majitelů. V dálce vidím krávy, které jejich pasáci ženou do stepi. Míjíme město Pavlodar, bývalou výspu ruského impéria. Dnes je tam leda skládka, jejíž sirnatý puch mi dodnes nevymizel z paměti. Cíl cesty už není daleko.

A pak přijde křižovatka, z níž odbočíme na cestu vysypanou pískem. Vede do vesnice, ve které jsem se narodil. Je to zvláštní pocit – jako by na své místo zapadl dílek skládačky, který k mému osobnímu příběhu dosud chyběl. Ulice, malé farmy, minarety, kostely a opadané socialistické mozaiky na stěnách škol a úřadů vyprávějí o době, kterou už jsem nezažil.

Projíždíme kolem nemocnice, ve které jsem přišel na svět; je dnes už úplně opuštěná. I dvůr mých prarodičů je zarostlý. Tyrkysový nátěr na dřevě vybledl. Děda sedí v zahradě a kouří. Čeká na nás. Každý den na nás čeká. Rozrážím dveře od auta, utíkám k němu a objímám ho. Je to, jako bychom spolu byli vždy. Obzvláště v dnešních dnech, kdy už je vzdálenost mezi námi největší, po tomto pocitu sounáležitosti s ním toužím. Ale hranice k mému domovu jsou mi prozatím uzavřeny. 

Tento článek původně vyšel 17|08|2020 v novinách Welt.