Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Pandemie
Projev k Schillerovu výročí

Christian Drosten patří k nejvýznamnějším expertům na koronaviry. Od roku 2017 je vedoucím virologie v berlínské univerzitní nemocnici Charité.
Christian Drosten patří k nejvýznamnějším expertům na koronaviry. Od roku 2017 je vedoucím virologie v berlínské univerzitní nemocnici Charité. | © ČTK/DPA/Michael Kappeler

Na konci roku 2020 přednesl německý virolog Christian Drosten v Marbachu projev u příležitosti výročí Schillerova narození. Hovořil o hledání souvislosti mezi svobodou a odpovědností, kterým se mnozí z nás budou možná zabývat i letos.

Každý rok 10. listopadu, v den výročí narození Friedricha Schillera, přednese některá z uznávaných osobností veřejného života projev k Schillerovu výročí v Německém literárním archivu v Schillerově rodném Marbachu. V loňském roce promluvil při této příležitosti německý vědec Christian Drosten, který se proslavil výzkumem koronavirů. Akce se konala digitálně, internetové odkazy na videozáznam a na původní zdroj naleznete na konci této textové dokumentace.


Vážená paní profesorko Richter, 
vážená paní ministryně,
milé obdivovatelky a obdivovatelé Friedricha Schillera,
vážené dámy a pánové,
 
pozvali jste kupodivu právě mne – virologa, abych přednesl tradiční slavnostní projev k výročí narození Friedricha Schillera. Volba, kterou jste učinili, je vysloveně neobvyklá – v každém případě však svědčí o otevřenosti a opravdové odvaze riskovat.
 
Za tímto pozváním vnímám také zvědavost. Touhu opustit známé území. A touhu po něčem novém, neznámém a možná dokonce i nepohodlném. To je pro mě lákavé, a to i z toho důvodu, že zvědavost je přesně to, co mně ani ostatním výzkumným pracovníkům nikdy nedá spát. 
 
Vaše pozvání vzbudilo i ve mně zvědavost. Dalo mi koneckonců možnost přemýšlet o mém osobním vztahu k Schillerovi. Právě proto bych vám chtěl na tomto místě za vaše pozvání srdečně poděkovat, vážené dámy a pánové. 
 
Schiller a já máme očividně jednu věc společnou – oba jsme studovali medicínu. Kromě toho jsme oba zanechali praktického lékařství – i když z rozdílných důvodů a s rozdílným směřováním. Jeho přitahovala literatura, mě lékařský výzkum. 
 
Jako vědce s přírodovědně-racionálním zaměřením mě fascinuje možnost porozumět přírodě a pronikat do jejích mechanismů a zákonitostí. Můj zájem směřuje k získání validních vědeckých poznatků. Chtěl bych na základě experimentů, pozorování a studií dospět k závěrům, které může kdokoli ověřit. Ve své práci nesleduji žádné politické záměry. Z ryze profesionálního hlediska je tedy můj vztah k literátovi Friedrichu Schillerovi na první pohled distancovaný. 
 
Právě pro vědce je však fascinující, když se může vydat do tohoto zcela jiného světa a podrobněji prozkoumat Schillerův Sturm und Drang. Je mi přitom jasné, že v oblasti literatury a filosofie mohu snadno zabloudit. Chtěl bych se proto dnes vyvarovat dvou věcí. Za prvé vám zde nechci vysvětlovat Friedricha Schillera. To už dávno a přesvědčivě udělaly celé legie spisovatelů a historiků. A za druhé bych si nechtěl Friedricha Schillera nijak přivlastnit a využít ho pro své účely. To mi zakazuje už samotná úcta k Schillerovi jakožto historické osobě. 
 
Ale konfrontovat se s ním, to bych chtěl. Při hledání odpovědi na klíčovou otázku, co pro mě osobně Schiller znamená a do jaké míry je jeho život a dílo pro nás dnes ještě relevantní, nelze opomenout leitmotiv Schillerova díla – svobodu. Budu však muset hovořit také o odpovědnosti, protože oba prvky se pro mě elementárně podmiňují. 
 
Ale pojďme to vzít pěkně popořadě – a začněme tedy u svobody, ústředního pojmu, kolem kterého se pne život a dílo Friedricha Schillera. Ve většině jeho děl jde o to, jak lze svobodu vybojovat, zajistit a chránit, ale také zase ztratit. Schiller je přesvědčený bojovník za svobodu. Jeho zájmem je posílit svobodu a vědomí svobody jednotlivce i společnosti jako celku. Sám sebe popisuje jako „světoobčana, který neslouží žádnému knížeti“. 
 
Při nazírání z této perspektivy je mi Schiller důvěrně blízký. I já jako výzkumný pracovník a vědec chci mít možnost pracovat svobodně a nezávisle. Všechno ostatní by pro mě bylo prostě neslučitelné se základními předpoklady pro vědecký výzkum. Vědecký poznatek nesmí být závislý na tom, kdo ho zveřejní, objedná nebo nakonec zaplatí. Vědecký poznatek má univerzální platnost a je k dispozici všem. Výzkumný pracovník je tedy také jakýmsi světoobčanem v schillerovském smyslu, světoobčanem, který neslouží knížeti, ale poznání. 
 
Pro mě jsou důležité především tři dimenze této svobody. V první řadě je to svoboda samotné vědy. Jsem virolog se specializací na oblast koronavirů. Toto téma jsem si sám vybral. Viry mě vždycky fascinovaly, ale tyto viry mě už mnoho let opravdu obzvlášť zajímají. Jakou mají strukturu? Odkud pocházejí? Jak se přenášejí, jak rychle se šíří a mění se při tom? Těmito otázkami se z vlastního popudu a s vysokou motivací zabývám už mnoho let. Nikdo mi k tomu neudává směr nebo nepožaduje, abych se určitými otázkami nebo tématy možná raději nezabýval.
 
Friedrich Schiller si musel tuto svobodu tvrdě vybojovat. To, co sepsal na papír, nemělo všude příznivou odezvu. Existovali panovníci, kteří s jeho názory nesouhlasili. Hrozil mu zákaz psaní a byl nucen uprchnout. Moje láska ke svobodě slova mě zasáhla méně tvrdě. Naopak – je honorována a přivedla mě nakonec i na kliniku Charité. 
 
Druhý prvek svobody, který je pro mě důležitý, se týká metody, pomocí které získávám vědecké poznatky. Tento proces probíhá celosvětově podle ustálených pravidel a týchž vysokých standardů. Moje svoboda spočívá v tom, že mě nikdo nemůže nutit k tomu, abych se od těchto standardů odchýlil – například zadáním, jak mám přistupovat k tématům, plánovat experimenty nebo vyhodnocovat studie. Pravidla a pokyny pro vědecký výzkum platí univerzálně. Mám povinnost výhradně jen vůči faktům – vůči vědeckému experimentu, svým pozorováním a závěrům. Rozhodující je můj vlastní rozum, kolegiální výměna názorů a ustavičný zápas o prokazatelný pokrok ve znalostech. Vždy přitom musím být schopen čelit tvrdé vědecké debatě o mé práci. Díky tomuto způsobu práce jsem jako výzkumný pracovník nezávislý na možných očekáváních a zájmech třetích stran. 
 
Také pro osvícence Friedricha Schillera – a zde vidím další společnou věc – znamenala svoboda to, že používal svůj vlastní rozum. On jistě nebyl z těch, kteří říkají to, co si druzí přejí, nebo jen předávají nápady třetích stran. Nacházet autentické, vlastní odpovědi na otázky, které ho zaměstnávaly, vnímal jako své poslání. Svoboda myšlení pro něj byla slastnou výzvou i povinností. Pro tuto svobodu byl dokonce ochoten osobně přijmout tvrdé podmínky, uprchnout a opakovaně začínat znovu od úplného začátku. 
 
A konečně za třetí: Užívám si svobodu sdílet výsledky svého výzkumu nerušeně s ostatními. Tato možnost je základní součástí vědy. Pouze tehdy, když jsou poznatky sdíleny, diskutovány a prověřovány a v dalším procesu vyvráceny nebo dále rozvíjeny, můžeme ve výzkumu pokročit dál. Aby z toho mohla mít prospěch společnost, je také důležité, abychom my, výzkumní pracovníci, srozumitelně a transparentně informovali o výsledcích našeho výzkumu. 
 
Tento aspekt byl pro mě osobně právě v posledních měsících obzvlášť důležitý. A v dohledné době to tak i zůstane. Během pandemie podobně jako mnoho jiných vědců cítím, že je mou povinností informovat a přispívat k orientaci v problematice. Čím lépe budeme všichni viru a pandemii rozumět, tím lépe se budeme umět na základě vlastní odpovědnosti rozhodovat o tom, jak se správně chovat. Jak zastavíme rychlé šíření? Jak docílíme toho, aby se náš zdravotní systém nepřetížil? Jak můžeme zabránit nákaze, vážnému průběhu nemoci a smrti? 
 
Právě proto, že záleží na našem osobním chování, potřebujeme spolehlivé informace. Pandemie není nezvratný osud. Svým chováním sami určujeme, zda se situace zhorší nebo zlepší. Každý z nás k tomu – tak či onak – osobně přispívá. Poskytování vědecky podložených informací široké veřejnosti je pro mě proto stejně důležitou strategií v boji proti viru jako vývoj léku nebo očkovací látky. 
 
Tím jsme se dostali ke druhému ústřednímu bodu, kterému se dnes chci věnovat – k otázce odpovědnosti, která souvisí se svobodou. Co děláme se vší svobodou, které si tolik vážíme? Co z toho odvozujeme pro jednání s ostatními lidmi a se společností jako celkem? 
 
Při odpovídání na tyto otázky se mi zdá být Schiller obzvlášť aktuální. Bylo mu jasné, že osobní svobody nelze dosáhnout izolovaně od společnosti. Schiller byl ochoten přiznat svobodu i svým bližním. K vytvoření a zachování svobody všech je zase nutné, aby lidé drželi spolu a převzali za sebe navzájem odpovědnost. Čím lépe se to podaří, tím méně zásahů „shora“ je zapotřebí. 
 
Během pandemie se ukázalo, jak je tato zásada i dnes důležitá. Čím odpovědněji se jako individuum z vlastní vůle chovám, tím méně důvodů dávám státu, aby zasahoval do společenského života. A naopak: Čím nerozvážněji a sobečtěji jednám, tím spíše musí stát mou svobodu omezit, aby účinně chránil komunitu i blaho ostatních lidí. 
 
Co však znamená „odpovědné“ jednání? Nestačí – volně podle Schillera – upozornit lidi na to, že během pandemie mají dělat správné a rozumné věci, ale že si o tom zároveň mohou bez vnějšího donucení sami svobodně rozhodnout? Budou to pak dobrovolně dělat? Nebo potřebujeme – volně podle Immanuela Kanta – spíše přísné upozornění na povinnost a odpovědnost? Tedy jakýsi pandemický imperativ: „Chovej se v pandemii vždycky tak, jako bys byl sám pozitivně testován a jako by osoba, se kterou jsi v kontaktu, patřila do rizikové skupiny.“ 
 
Své poslání vědce chápu tak, že lidem poskytuji informace a poznatky, aby byli schopni o této otázce sami rozhodnout. Moje role a můj přínos spočívají ve vysvětlování metod používaných v mém oboru, v ukazování limitů vědeckých studií a v rozlišování toho, co jsou fakta a co fikce. A cítím se samozřejmě povinen zasáhnout, je-li nutné některé věci korigovat nebo poukázat na naprosté nesmysly. Vědecký jazyk musím při tom překládat do názorných, ale přesto adekvátních obrazů a analogií, které jsou srozumitelné všem. 
 
Pokud se dnes jako vědec pustíte do takového experimentu, ocitnete se okamžitě uprostřed široké veřejné názorové bitvy o koronavirovou pandemii. A to je pro někoho, komu jde o fakta a potvrzené znalosti, řekněme zajímavá a nesmírně poučná zkušenost. Zjistíte například, že vaše příspěvky se stávají součástí extrémně tvrdě vedené debaty. Vědecké výsledky zde nejsou věcně a chladně rozebírány v kruhu odborníků, ale diskutuje se o nich s ohledem na jejich politické, sociální a osobní účinky a jsou hodnoceny nesmírně emocionálně. To celé se odehrává nepřetržitě 24 hodin denně při vysokých teplotách ve ždímacím mechanismu sociálních sítí. 
 
Za těchto velice zvláštních podmínek je obzvlášť důležité zůstat jako vědec autentický, tedy zůstat sám sebou, setrvat u naučených metodických nástrojů a „nesloužit žádnému knížeti“. Jsem virolog a vědec. Nejsem politik. Žádné volby mě nelegitimovaly k politickým rozhodnutím. Sděluji fakta a pomáhám je třídit. Nic víc, nic míň. 
 
Ohledně koronaviru mám tedy jako vědec okolnostmi vynucený úkol sdělovat nepříjemné pravdy. Virus nemohu vyretušovat. Je tady. Čeká na svou příležitost a tu využije, pokud nezasáhneme. Virus nevyjednává ani nepřistupuje na kompromisy. Je úkolem nás virologů, aby této pravdě podložené vědeckými poznatky bylo opakovaně dopřáváno sluchu na veřejnosti. Je odpovědností vědce podávat realistický obraz, nikoli takový, který bychom si přáli. 
 
Poznatky, které jsme prezentovali, zároveň ukazují cestu, jak se můžeme s tímto nekompromisním protivníkem vypořádat. A tato cesta je schůdná: Musíme v Schillerově duchu převzít odpovědnost za sebe i za ostatní. Konkrétně to znamená, že budeme dodržovat pravidla týkající se rozestupů a co nejvíce omezíme naši mobilitu a kontakty. 
 
To je pro všechny z nás těžké, a proto to téměř nevyhnutelně vyvolává odpor. Vypořádat se s tím není vždy snadné. Přirozeným reflexem by bylo schovat se před problémem. Ale to je přesně to, co my vědci nesmíme udělat. I zde nám může Schiller posloužit jako příklad. Musíme zůstat věrni svému přesvědčení a nepoddávat se. Povinnost plnit toto poslání vyplývá v neposlední řadě z naší vědecké svobody. 
 
A je pozoruhodné, že stále více výzkumných pracovníků právě toto dělá. Angažují se a přebírají v této společensky a politicky obtížné situaci odpovědnost. Jsem rád, že mnoho virologů, epidemiologů, lékařů na klinikách a psychologů významně přispívá k větší věcnosti konfrontace, ke zvyšování kvality debaty a k hodnocení stavu přibývajících vědeckých poznatků. 
 
Toto hodnocení je náročné nejen na základě vnějších doprovodných jevů. Také po obsahové stránce se objevily dvě problémové oblasti, které je nutné v komunikaci průběžně řešit. Jedna vyplývá ze zvláštností aktuálního vývoje pandemie a druhá z omezeného veřejného chápání procesu, kterým se získávají vědecké poznatky. 
 
Dovolte mi začít vývojem pandemie. Objasnit rozsah výzev, které jsou s pandemií spojeny, je pro nás vědce i nadále obtížné. Má to jeden vcelku prostý důvod – a tím je lidská intuice a zkušenost. Ať už jde o věk, plat nebo rodinu, jsme zvyklí na lineární vývoj. Epidemie však tuto domnělou zákonitost dodržovat nechtějí. Viry mají potenciál exponenciálně se množit. Pokud si toho lidé nejsou vědomi, reagují překvapeně nebo jsou dokonce otřeseni, když počty případů začnou skutečně prudce nebo dokonce explozivně narůstat. 
 
Pochopení těchto souvislostí je důležité právě ze strany politiků. Politici musejí koneckonců už v rané fázi rozhodovat o opatřeních, která mají zabránit exponenciálnímu a nekontrolovatelnému růstu. Pochopení toho všeho se však musí rozšířit i ve společnosti, jinak politici nevyhnutelně ztratí důvěru a konsenzus. 
 
V současné době jsou omezující opatření vydaná politiky ještě až příliš často posuzována na základě současného stavu. Potenciál exponenciálního růstu viru vnímají pouze části společnosti. Opatření proto bývají až příliš často kritizována jako přehnaná nebo předčasná. Pocitově se nám nyní infekce jeví jako méně hrozivá. Mnoho lidí proto pociťuje skepsi vůči dalším omezujícím opatřením. Ještě obtížnější je zpětně hodnotit preventivní opatření, tedy uznat, že něco nenastalo právě díky tomu, že tomu bylo s vynaložením všech sil zabráněno. Tento „paradox prevence“ je obrovskou výzvou, které můžeme čelit pouze proaktivní komunikací a informováním lidí na základě vědeckých poznatků. 
 
Další výzva vyplývá z omezeného veřejného chápání logiky získávání vědeckých poznatků. Cestu k pochopení lze přirovnat k výpravě do neznáma, která zahrnuje i omyly a neúspěchy. Původní teorie a předpoklady se mohou ukázat jako chybné, ale zároveň mohou dát důležité nové impulzy. Pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí, je to někdy obtížné pochopit, zejména když – tak jako nyní v pandemii – doufají v platné informace, podle kterých by se mohli při svém jednání orientovat. 
 
Zejména pro politické činitele s rozhodovací pravomocí je naše vědecká činnost neúnosná.  Politické kroky se totiž řídí zásadně odlišnou logikou. Jsou zaměřeny na vytvoření pokud možno dlouhodobě nosných rámcových podmínek. Jakékoli opravy zvoleného kurzu jsou politickými oponenty kritizovány jako projev selhání politického přístupu. A tak tomu bohužel bylo i v případě boje proti pandemii. Skutečnost, že političtí činitelé museli přijatá opatření znovu a znovu dodatečně vylepšovat nebo opravovat na základě nových vědeckých poznatků – viz například nošení roušek –, se nesetkala všude s pozitivním ohlasem. 
 
Takové opravy kurzu byly přitom předvídatelné a pochopitelné. Skutečnost, že politici tyto opravy provedli, hovoří také jasně v jejich prospěch, nikoli neprospěch. Jejich opatření byla koneckonců založena vždy na nových poznatcích, které vycházely najevo teprve při zkoumání viru. A těchto poznatků bylo – vzhledem ke krátké době – pozoruhodně mnoho. 
 
Díky intenzivní výzkumné práci toho dnes o viru víme už hodně. Můžeme poměřovat letalitu a rozdílnou míru rizika v různých věkových skupinách. Stále lépe chápeme vznik nemoci a imunitu a také jsme dosáhli enormního pokroku, pokud jde o možnosti testování a poznatky o způsobech šíření viru. Ne všechny tyto poznatky jsme od začátku očekávali; některé z nich byly a nadále jsou zpochybňovány a podrobovány zkouškám v rámci probíhajících studií. Pokud se objeví něco nového, je nutné tomu přizpůsobit hodnocení. Takhle prostě funguje věda. 
 
A právě tento vývojový proces musíme jakožto odpovědní vědci aktivně vysvětlovat politikům a společnosti, pokud chceme, aby nám důvěřovali a aby nás podporovali. To je přesně to, co mě pohání v mých snahách o komunikaci. Chtěl bych, aby byli lidé informovaní. Využití poskytnutých informací jim umožní aktivně se účastnit diskuse o tom, co je v dané situaci nutné a žádoucí, a tím jim dá i možnost spoluutvářet podobu boje proti pandemii. Doufejme, že možnost participace přispěje i k akceptování zavedených opatření v širokých vrstvách společnosti. 
 
Totéž platí během pandemie i pro všechny velké globální výzvy naší doby. Chceme-li si zachovat naši svobodu a blahobyt, musíme se snažit zapojit celou společnost. Musíme také široké veřejnosti prezentovat složité problémy a náležitě o nich informovat. Právě jako vědci máme v tomto ohledu společensky důležitou funkci, ve které nás nikdo nemůže nahradit. To také výslovně znamená, že musíme naše poznatky zahrnovat do probíhající veřejné debaty a jasně a věcně je hájit, aniž bychom někomu stranili. 
 
Zároveň nesmíme nečinně přihlížet, když dochází k ignorování, překrucování nebo zkracování faktů. Pokud dochází k politizování nebo instrumentalizování vědy nebo k porušování jejích standardů, musíme zaujmout stanovisko, podložené ověřitelnými fakty. 
 
A to platí skutečně nejen pro výzkum infekce v pandemii. Platí to pro všechny oblasti vědy, jež se věnují naléhavým problémům, které je nutné řešit a které mají dalekosáhlé důsledky, jako je například výzkum klimatu, který se zabývá jiným záludným vývojem globálního rozsahu. 
 
Pro svobodnou vědu představuje tedy odpovědná komunikace společenský závazek. Je to povinnost vyplývající ze svobody, kterou si dnes připomínáme v souvislosti s výročím narození Friedricha Schillera. 
 
Dovolte mi, abych se v závěru svého projevu ještě jednou vrátil k Friedrichu Schillerovi, protože má pro nás vědce a pro naši práci ještě jedno důležité upozornění. Jde o to, jak pozvedáme svůj hlas a s jakým postojem. To není zcela nedůležité, protože záleží nejen na tom, co říkáme, ale také na tom, jak to říkáme. 
 
V Xeniích se Schiller jakousi posměšnou básní obrací proti přílišné morální přísnosti a proti idealizovanému, přehnanému smyslu pro povinnost v duchu Immanuela Kanta. 
 
Říká: 
 
„Rád sloužím svým přátelům, ale dělám to bohužel s chutí. A tak mi často vadí, že nejsem ctnostný. – Na to neexistuje žádná jiná rada než, že se musíš pokusit jimi pohrdat. A pak se znechucením dělat to, co ti velí povinnost.“
 
Tyto trochu záludné verše interpretuji takto: Každý z nás je vyzván, aby jednal nejen z povinnosti a odpovědnosti. Neoddělitelně k tomu patří také zaujetí a chuť. A i když nás Kant nabádá, abychom naslouchali svému rozumu nejen z radosti, tak to přesto beze všeho smíme dělat. Radost z poznání nás tedy i v nynější situaci smí podněcovat k odpovědnému jednání. Z toho důvodu jsem si víc než jistý, že i Friedrich Schiller by nosil roušku.
 
Ať při této tezi zůstane. 
Uchovejte si svobodu a radost z myšlení. 
Buďte odpovědní. 
A především – zůstaňte zdraví. 
Děkuji Vám.