„Potřebujeme impulz k vzájemnému naslouchání“

Může solidarita působit jako prostředek proti populismu? To je otázka, o které mluvilo přibližně 200 účastníků a účastnic z Evropy a celého světa v digitálních dialozích. To, čím se takzvané „SoliDialogues“ lišily od obvyklého střetu argumentů, byl jejich formát, který chce konfrontaci nahradit spoluprací. Proč to během pandemie tak nutně potřebujeme, vysvětluje v interview Brenno Kaschner Russo, jeden ze zakladatelů této metodiky.

Od: Brenno Kaschner Russo

V návodu, který jste poslali účastníkům a účastnicím k přípravě na takzvané „SoliDialogues“, stojí na první straně pouze „A dialogue is not a discussion“, tedy „Dialog není diskuse“. Co je špatného na diskusi?

Nejde o to, zda je to správné, nebo špatné, lepší, nebo horší. Diskuse může být velmi dobrá. Ale není to dialog. Etymologie slova „diskuse“ to ozřejmuje – latinské dis-quatere znamená „přetřásat“. Celek je rozkládán na části a na každou z těchto částí je nahlíženo zvlášť. Na tomto konceptu je založeno v našem vzdělávacím systému téměř všechno.
 
Když si vzpomenu na své studium, probíhaly semináře většinou takto: Někdo přednesl argument a na ten zareagoval někdo jiný s jiným argumentem. Pak do toho vnesl profesor další argument a tak dále. V tomto ping pongu argumentů ale jenom posloucháte a čekáte na skulinu, do které byste mohli vstoupit s vlastním, „lepším“ argumentem. Na konci pak zvítězí ten nebo ta s nejsilnějším argumentem. To je analytické cvičení mentálních schopností, které bývá někdy velmi produktivní. Ale podle mě se tím nevyužije celý konstruktivní potenciál rozhovorů.
 
A při dialogu to jde?

Slovo „dialog“ pochází z řeckého dia-logos, což znamená „prostřednictvím slova“ nebo „rozmlouvat“. Kolem skupiny lidí se dynamicky generuje prostor, kterým proudí mysl. Každý něčím přispěje. Zatímco někdo hovoří, ostatní naslouchají. A také naše metodika – říkáme tomu formát dialogues.one – sází spíš na naslouchání než na mluvení.
 
Jednoho z takzvaných „SoliDialogues“ jsem se zúčastnil a na některé další jsem se podíval. Ne všechny hned dobře fungovaly. A i pro mě bylo trochu obtížné jenom naslouchat.

Já sám to také musím vždycky znovu procvičovat. Často naslouchám, abych mohl odpovědět. Prostě nenaslouchám jen proto, abych naslouchal. Když si ale dovolíme to dělat, vznikne mezi lidmi, kteří se dialogu účastní, jiná dynamika. Dialog je zaměřen na středovou oblast, kterou chtějí všichni účastníci a účastnice budovat a posilovat. Už tu není jeden určitý příspěvek, který nakonec „zvítězí“. Do středové oblasti každý něčím přispěje a vznikne tak něco nového, něco kolektivního.
 
A co když s příspěvkem jiného účastníka vůbec nesouhlasím?

Svého osobního názoru se nevzdávám. Ale mohu ho dočasně potlačit neboli přechodně „suspendovat“, jak tomu říkal David Bohm (*
1917 - 1992). Bohm byl vlastně kvantový fyzik a pro vývoj metodiky dialogues.one byl nejdůležitější inspirací. Během svého výzkumu Bohm vypozoroval, že jednotlivé atomy získají větší volnost, když se dostanou do kontaktu s plazmovou směsí. To byl pro Bohma „aha efekt“, který přenesl na naše sociální soužití. A z toho vyvinul metodu dialogu, která pak byla po něm pojmenována. V nejlepším případě dokáže takový „Bohmův dialog“ – a to byla také intence takzvaných SoliDialogues – svést dohromady lidi s rozdílnými světovými názory, ideály a politickým smýšlením, kteří si vzájemně naslouchají, aniž by se někdo prosazoval se svým argumentem. Mnohdy se při tom může stát něco, co ovlivní a transformuje můj původní názor.
 
Mluvíš z vlastní zkušenosti? Odkdy se věnuješ dialogu?
Přibližně před deseti lety během mého bakalářského studia koncipoval jeden profesor v oboru mezikulturní komunikace všechny své semináře jako „Bohmovy dialogy“. Bylo to jiné než všechno, co jsem do té doby znal. Okamžitě jsem cítil, jak dobře se tímto způsobem dokážu učit. Struktura dialogu odhalila potenciál skupiny, protože tato struktura dovoluje i tišším hlasům, aby mluvily a byly slyšeny. To v mnoha diskusích a debatách téměř není možné. A právě v tom, že se tyto tišší hlasy dostanou ke slovu, tkví velká hodnota pro celek, pro kolektiv.
 
Svou magisterskou práci jsem psal o dialogu, základu metodiky dialogues.one. Dialog se stal součástí mého života. Když se moje žena a já dostaneme do sporu, využíváme k rozhovoru také tento formát dialogu. Máme pak mezi sebou talking piece a opravdu ho používáme.
 
Takzvaný „talking piece“ je předmět, který té nebo tomu, kdo ho drží, dovoluje mluvit. Musím přiznat, že jsem to obtížně snášel. Často jsem chtěl sdělit něco úžasně chytrého, co mě právě napadlo, ale bez „talking piece“ jsem nesměl mluvit. A když jsem konečně měl příležitost promluvit, byla ta myšlenka už zase pryč nebo se hovor stočil na něco úplně jiného.

To je oprávněná námitka. Moje první zkušenosti s Bohmovými dialogy se odehrávaly ve fyzickém kontextu. Účastníci a účastnice dialogu sedí v kruhu a talking piece putuje kolem dokola. To je rituál. I v případě, kdy si myslím, že to, co ten druhý říká, není správné a nesouvisí to s tím, čemu věřím, mohu mu prostě naslouchat. A následně přednesu svůj příspěvek, aniž bych musel ten jeho vyvrátit. Talking piece je tedy především symbol, který má zdůraznit zaměření na naslouchání.
 
Experimentovali jsme s tím, aby se koncept dialogu stal použitelným i v digitálním kontextu. Každý účastník resp. každá účastnice si zvolí vlastní předmět – vlastní talking piece. A gestem ve směru kamery naznačí ostatním, že bere tento předmět do ruky a chce mluvit. Když někdo ve stejný moment udělá stejné gesto, musejí se oba dohodnout.
 
Toto gesto ve směru kamery mi během takzvaných „SoliDialogues“ skutečně vsugerovalo prostorový střed, i když jsem se díval jenom na plochu monitoru svého počítače.

To je ta intence. Mám hodně zkušeností s dialogovými procesy ve fyzickém prostoru a podle mě je skvělé, když to expanduje do online sféry.
 
Byla to reakce na omezení kontaktů během pandemie?

Ano, přesně tak. Ale k tomu v současné době vnímám potřebu především ze společensko-politického hlediska. Sledoval jsem, co se během pandemie dělo v Brazílii, v USA a v mnoha evropských zemích, a viděl jsem, jak neproduktivní jsou pro společnost politické spory. Jasně jsem tak viděl, že pro nás není nejdůležitější rozhodnout se pro jednu stranu, ale překonat polarizaci tím, že si budeme navzájem naslouchat. Potřebujeme impulz, který nás přiměje k vzájemnému naslouchání – naléhavě nutně!

Interview vedl Patrick Hamouz.

Fyzik a filosof David Bohm byl pro Brenno Kaschnera Russa důležitým zdrojem inspirace při práci na vývoji metodiky dialogues.one. | Screenshot z Interview: © Patrick Hamouz & Brenno Kaschner Russo