Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Les plný mýtů a pověstí
Tam, kde přebývají bozi a duchové

Les – dokonalé dějiště mýtů a pověstí
Les – dokonalé dějiště mýtů a pověstí | Foto (Detail): ©Adobe

Na počátku byl strom. Německé mýty a pověsti jsou často úzce spojeny s lesem, ať už je to Červená Karkulka, která sejde ze správné cesty, nebo různí diví mužové, tropící neplechu. Dokonce i germánský kosmos je symbolizován stromem. 

Od: Christa Sigg

Že by někdo mohl dobrovolně putovat do Germánie, bylo pro římského dějepisce Tacita naprosto nepředstavitelné, protože tato země byla podle něj „pokryta strašnými lesy a odpudivými močály“. Navzdory tomu, že Tacitus se vší pravděpodobností do této „divočiny“ nikdy nevkročil, ovlivňuje jeho etnografický spis Germania, vzniklý kolem roku 98 našeho letopočtu, až do dnešních dob pohled na příslušníky zaostalých kmenů severně od Alp, kteří své bohy neuctívají v chrámech, ale v posvátných hájích. 

Germánie? Ne, děkuji! Přestože Tacitus pravděpodobně nikdy nevkročil do germánských hvozdů, odrazoval své současníky od cesty do této divoké krajiny Germánie? Ne, děkuji! Přestože Tacitus pravděpodobně nikdy nevkročil do germánských hvozdů, odrazoval své současníky od cesty do této divoké krajiny | Foto (Detail): ©Adobe Tacitus používal patrně nejrůznější zdroje, ale zdá se, že průběžně vnímal význam lesa pro Germány. K tomu nemusel tento historik detailně znát ani kultovní uctívání stromů, například to, že jasan byl zasvěcen nejvyššímu bohu Wotanovi neboli Ódinovi a dub zase hřímajícímu Thórovi resp. Donarovi. Pokud věříte legendě o sv. Bonifácovi z 8. století, pak nechal tento křesťanský misionář nikoli bezdůvodně pokácet „Donarův dub“ v hesenském Geismaru. Skutečnost, že se protest starých božstev nekonal, silně zapůsobila na přítomné Frísy.

STROM JAKO SYMBOL ŽIVOTA

Obecně platí, že původ severské mytologie je spojen se stromem. Yggdrasil, „světový jasan“, symbolizuje celý kosmos. Větve spojují devět světů, zatímco kořeny vedou do Ásgardu, severského ráje, kde žijí bohové neboli Ásové – a podle úhlu pohledu mohou sídlit také ve výškách. Yggdrasil spojuje nebe, zemi a podsvětí, tento stále zelený světový strom je symbolem života a věčného koloběhu vzniku a zániku. Takové stromy existují v různých obměnách také v mýtech jiných kultur. U Peršanů je to Simorghův strom, v hebrejštině existuje pojem Ez Chaim (strom života), u Řeků strom Hesperidek, tedy nymf, a u Indů je to Ašvattha, posvátný fíkovník.

V Eddě, sbírce starých severských ság a hrdinských písní, se Yggdrasil objevuje jako místo setkávání bohů, kteří se zde radí a vynášejí soudy. Zcela vzdáleně by to mohlo souviset se středověkým konáním soudů pod duby nebo lipami. Sukovitý starý strom představuje v zásadě něco impozantního a málokdo dokáže uniknout jeho účinku, tím spíš když se otevře celý les – nepřehledný, temný a tajuplný. Protože kdo ví, co se skrývá za nejbližším stromem nebo z čeho pochází to náhlé zachrastění v křoví.

PERFEKTNÍ DĚJIŠTĚ MÝTŮ A POVĚSTÍ

Kdo se někdy ztratil v lese, zvlášť když to bylo za soumraku, nemusí být nutně znalec detektivek, aby se začal bát. Pro mýty a pověsti snad ani nelze najít lepší dějiště než les. A co by byly pohádky bratří Grimmů bez lesa? Červená Karkulka se tam setká s vlkem, Jeníček a Mařenka v lese zabloudí a ve smrkovém houští narazí na perníkovou chaloupku a pod starou lípou se nachází začarovaná studna žabího krále. Přibližně v polovině Pohádek bratří Grimmů hraje les hlavní roli. Sídlí v něm různé nestvůry, zloduchové a čarodějnice nebo třeba Rampelník, mužíček znalý kouzel, jenž by rád získal dítě mlynářské dcery, která povýšila na královnu.

„Divousové“, „diví mužové“, ať už trpasličího nebo obřího vzrůstu, patří ke klasickým postavám, které se vyskytují v pověstech. Lesní lidé nebo lesní duchové bývají líčeni spíše jako hrubiáni, jsou obdařeni nesmírnou silou a jejich tělo je pokryto srstí. S kyjem nebo proutkem v ruce jsou vyobrazováni především v oblasti Alp. A v době adventu se z nich může stát například Krampus, čertovská bytost, která doprovází svatého Mikuláše nejen v Bavorsku a Rakousku, ale v obměněné podobě také v Česku a Chorvatsku.

Výjimečným zjevem je naopak obrovitý Krakonoš (německy Rübezahl), který neúnavně putuje po Krkonoších a kterému je kvůli jeho nestálosti přisuzována odpovědnost za proměnlivé počasí v regionu. Jen o tomto horském duchovi existuje nespočet příběhů, pro které lze jen těžko najít společného jmenovatele. To však zároveň přispívá k atraktivnosti těchto svérázných postav, které nelze jen tak snadno spoutat. A pokud ano, pak zemřou jako divý muž z Harzu, v jehož jeskyni byla nalezena rudná žíla. Tak byly například vysvětlovány počátky těžby v této oblasti.

ZVYKY PLNÉ CHLUPATÝCH LESNÍCH POSTAV A BŘEZOVÝCH KMENŮ

Pozůstatky těchto nezkrotných lesních bytostí znovu ožívají na jihoněmeckém karnevalu, zejména během dvanácti magických nocí mezi Vánocemi a svátkem Tří králů, tedy mezi 25. prosincem a 6. lednem. Jako chlupaté příšery procházejí s velkým rachotem městy a vesnicemi, aby hlukem zahnaly zlé duchy. Zlo je v podstatě vyháněno zlem – a jen tak mimochodem se nabízí dobrá příležitost pořádně si zařádit.
Lesní duchové a další lesní bytosti hrají v některých regionech dodnes významnou roli o tradičních svátcích, jako například čertovská bytost zvaná Krampus při mikulášských oslavách nebo chlupaté lesní bytosti na jihoněmeckém karnevalu. Lesní duchové a další lesní bytosti hrají v některých regionech dodnes významnou roli o tradičních svátcích, jako například čertovská bytost zvaná Krampus při mikulášských oslavách nebo chlupaté lesní bytosti na jihoněmeckém karnevalu. | Foto (Detail): © Adobe Podobně to platí pro zvyky spojené se stavěním májky – od vztyčení pestře ozdobeného kmene břízy nebo smrku až po jeho hlídání, při kterém nebývá nouze o alkohol, nebo po ukradení májky mladíky ze sousední vesnice. Tento rituál, který byl poprvé zdokumentován ve 13. století v Cáchách a který je dnes známý od východního Fríska až po Švýcarsko a od Horní Lužice až po Sársko, bývá často spojován s germánskými kulty. Pokud jde o stromy, jsou takové odkazy nasnadě. Přesto však nemusejí být výstižné. Protože tam, kde je hodně lesa, mívají lidé ve zvyku přisuzovat lesu často i to, co mu ve skutečnosti přisuzovat nelze.