Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Wolfgang Borchert 100
Básník jako symbol poválečné doby

Známka s Wolfgangem Borchertem, 1996
Známka s Wolfgangem Borchertem, 1996 | Známka: Deutsche Post. Foto: Goethe-Institut

Od narození básníka a dramatika Wolfganga Borcherta uplynulo již století. Dodnes je symbolem poválečného období, tolik složité éry v dějinách Německa, kterou nejlépe ilustrují pojmy jako „literatura trosek“, „literatura holoseče“ či „literatura bodu nula“. Společným rysem tohoto krátkodobého fenoménu bylo zpracování tématu bezprostředního konce války a duševně i materiálně hladových prvních poválečných chvil: strohá a přímá pozorování nuzného života v rozbouraných městech a uprchlických táborech, návrat z války, pocity viny. O tom všem Borchert napsal ve svém čítankovém příkladu díla poválečné literatury, dramatu Venku přede dveřmi (Draußen vor der Tür).

Od: Tereza Semotamová

Wolfgang Borchert se narodil 20. května 1921 v Hamburku jako jedináček. Jeho otec byl učitel a matka regionální spisovatelka píšící dolnoněmecky. Už od patnácti let psal básně a byl velmi produktivní. V 17 letech pak napsal své první drama Blázen Yorick (Yorick der Narr) inspirované Hamletem a Borchertovým složitým vztahem k otci, který je patrný i z dalších jeho děl. Následovala komedie Sýr (Käse), zesměšnění nastupujícího národního socialismu.
 
V dubnu 1940 se Borchert poprvé střetl se státní mocí. Gestapo ho zadrželo kvůli tomu, že ve svých básních údajně oslavoval homosexualitu a také kvůli poměru s jistým mladým mužem. Jeho rodina byla sledovaná již dříve, protože matka byla podezírána z kritického vztahu k národnímu socialismu. Wolfgang Borchert se nicméně nadále soustředil na studium herectví, které roku 1941 dokončil, a přijal krátké angažmá v zájezdovém divadle Landesbühne Osthannover. Ztvárňoval zde sice jen malé role, ale kvůli milostnému vztahu s herečkou Heidi Boyes na toto období vzpomínal jako na šťastné časy. 

Pěšky do svého poválečného života

V červnu 1941 byl povolán do vojenské služby, což byl pro jeho křehkou pacifistickou povahu šok. Po třech dramatických letech ve válce, mimo jiné až u ruského Smolensku, které se na něm podepsaly podlomeným zdravím i psychikou, následovala krátká válečná epizoda na západní frontě u Mohuče. Vše už však směřovalo k ukončení vysilující války. A když se část jeho jednotky vzdala, Borchert cestou do zajateckého tábora uprchl. Zajali ho Američani, ale nakonec ho nechali být a on se vydal vstříc svému poválečnému životu – do rodného Hamburku ušel nemocný pěšky 600 dlouhých kilometrů.
 
Po válce Wolfgang Borchert velmi toužil se nějak „utrhnout z řetězu“ – navzdory žloutence a zranění nohy byl aktivní na hamburské divadelní a kabaretní scéně. Ovšem nadále bojoval s podlomeným zdravím, s nímž si ani v nemocnici nevěděli rady, byl tedy odkázán na péči svých rodičů. Nemoci čelil obsesivním psaním. Tak vznikla roku 1946 i již zmíněná hra Venku přede dveřmi. Borchert ji údajně napsal během osmi dnů, poté pozval přátele a dílo jim předčítal.

Text se neznámo jak dostal do rukou Ernsta Schnabela, spolupracovníka hamburské rozhlasové stanice NWDR. Na základě jeho připomínek Borchert hru zkrátil a přepracoval. Hra tedy byla napsána a rozhlasově realizována extrémně rychle. Zaznamenala velký ohlas, bodovala v posluchačských hodnoceních a byla často opakována. 
Wolfgang Borchert. Poslední foto v civilu, léto 1941. Wolfgang Borchert. Poslední foto v civilu, léto 1941. | © Staats- und Universitätsbibliothek Hamburg Carl von Ossietzky

Hrdina, který nemá kam jít

Drama Venku přede dveřmi bylo prvním Borchertovým pokusem o zpracování válečného prožitku, o popsání pocitů beznaděje a bezmoci převládající ve společnosti, přestože válka už skončila a žít se musí dál. Její podtitul „Hra, kterou žádné divadlo nechce hrát a žádné publikum nechce vidět“ je sice provokativní, na druhou stranu naznačuje pochybnosti mladého autora, se kterými dílo předkládá světu.
 
S hlavním hrdinou jeho hry, vojákem Beckmannem, se mnoho posluchačů do velké míry identifikovalo. Proč? Vrací se z Ruska, kde bojoval za války a zjišťuje, že nemá kam jít. Chce se utopit, ale řeka Labe jej odmítne. Zdá se mu sen, v němž se znovu setkává s těmi, kteří mu upřeli pomoc. Do děje zasáhne Bůh, jenž tvrdí, že jeho děti se od něj odvrátily, nikoli on od nich, přičemž Beckmann poznamenává, že jeho hlas je příliš tichý pro „hřmění naší doby“. Tím autor poukazuje na flegmatičnost církve ke krutostem druhé světové války a také typické dotazování, proč něco takového Bůh dopustí. Metař pracující s koštětem smrti, personalizovaná Smrt, odmítne Beckmannovu žádost, ponechává jeJ ve světě živých a odchází. Beckmann by byl raději mrtvý než živý, ale co dělat, když ani Smrt si jej nechce vzít.
 
Postava Plukovníka, ztělesňující všechny vojenské mocnáře, se hrdinovi vysměje s tím, že je slaboch, když se mu nepovedlo získat žádnou vyšší vojenskou hodnost. Jde o jasné autorovo kritické vyjádření k bezduchosti vojenského systému a k nesmyslnosti válečného násilí. Kabaretiér, zastupující všechny potenciální zaměstnavatele, Beckmanna nechce přijmout do angažmá. Herci jako on, kteří jsou předurčeni pro tragické role, dnes publikum nezajímají, protože dnešní diváci se chtějí jen bavit – zde autor upozorňuje na povrchnost komerčního umění. Odmítne mu pomoci také sousedka, jednonohý veterán i Dívka jeho srdce. Ta je však nakonec i zdrojem naděje. Tyto scény jsou různobarevnou paletou postojů k rozporuplnému tématu vyrovnávání se s válkou a posluchače mrazí při narůstajícím množství dveří, které se Beckmannovi zavřou před nosem. Válka je v této hře ničitelem: nejen země, ale i naděje a identity člověka. 
Plakáty k premiéře hry "Venku přede dveřmi" v Hamburger Kammerspiele, 1947. Plakáty k premiéře hry "Venku přede dveřmi" v Hamburger Kammerspiele, 1947. | © volné dílo

Blahodárná injekce nihilismu

Hru premiérově odvysílal Severoněmecký rozhlas 13. února 1947, přičemž v některých částech dosahu stanice vypadl proud. Výpadek elektrického proudu pociťoval i Borchert, nemohl si tedy premiéru hry vyslechnout. Ti, kteří tuto možnost měli, byli uchváceni. Ti, kteří ji neslyšeli, žádali o její opakování – redakce obdržela velké množství posluchačských dopisů. Během několika týdnů hru převzaly další německé rozhlasové stanice v touze zprostředkovat toto výjimečné dílo zbytku Německa. Divadelní premiéra se měla konat na komorní scéně v listopadu téhož roku v hamburském divadle Kammerspiele – v hlavní roli s Hansem Questem, kterému byla hra věnována. Borchert slavil úspěchy, jeho zdravotní stav se však zhoršoval. Den před premiérou (20. listopadu 1947) zemřel.

Hra Venku přede dveřmi posluchače zaujala především tím, že jim „mluvila z duše“ a představovala něco, s čím se mohou a především potřebují ztotožnit: Borchert za Německo vyslovil otázky, které si většina lidí pokládala ve skrytu duše. Stal se hlasem celé pocitově zmatené společnosti a vzhledem ke svému věku také mladé „ztracené“ generace. V ohlášení před prvním uvedením hry zaznělo: „Lze vycítit skepsi a vážnost a dále hlad, který mají. Hlad po všem. Rovněž po životě, o kterém se dověděli tolik hrozného, takřka jenom to hrozné.“ Hra měla navíc následující motto: „Injekce nihilismu často způsobí to, že člověk ze samého strachu opět dostává odvahu do života.“
 
Zmínka o nihilismu smíšeném s existencialismem je jistě na místě, mnohá Beckmannova tvrzení ji prokazují. Mnohem více než na ovlivnění filozofickými proudy však bývá poukazováno na životní okolnosti autora, které utvářely ducha, v němž se hra napsaná na lůžku nese: blízkost smrti, pacifismus, fatalismus, beznaděj, pocity viny za úmrtí vojáků ve válce, vyloučení ze společnosti způsobené nejen zmrzačeným zevnějškem. Autorova smrt v mladém věku na následky válečných zranění vyznění hry ještě zintenzivnila.