Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Joseph Beuys
Tuk, plsť a mýty

Umělec v klobouku: Joseph Beuys na výstavě documenta 7 v Kasselu v roce 1982
Umělec v klobouku: Joseph Beuys na výstavě documenta 7 v Kasselu v roce 1982 | Foto (detail): © picture-alliance / akg-images / Niklaus Stauss

V roce 2021 slaví Německo v oblasti umění mimořádné jubileum. Legendárnímu umělci Josephu Beuysovi by letos v květnu bylo 100 let. Čím byl tento provokativní, svérázný podivín výjimečný?

Od: Romy König

Kdo ho jednou spatřil, ten na něj hned tak nezapomene. Už samotný zjev Josepha Beuyse se vryl do kolektivní paměti uměleckého světa – jeho rybářská vesta, bílá košile, džíny a neodmyslitelný plstěný klobouk. Jeho ikonická díla, jeho akce a legendy o jeho osobě – přiživované často jím samotným – celkový dojem ještě umocňují.
 
Umělec narozený v roce 1921 v porýnském Krefeldu vyvolával v polovině minulého století pozdvižení především překračováním do té doby platných hranic jednotlivých žánrů. Beuys byl kreslíř a sochař, konceptuální umělec a politický myslitel, filosof umění a spiritualista – jak v jeho dílech, tak i v citátech a heslech se odráží jeho univerzalistický způsob myšlení. Tvrdil například, že „každý člověk je umělec, ať už je to popelář, ošetřovatel, lékař, inženýr nebo zemědělec“. Tam, kde člověk „rozvíjí své schopnosti“, je umělcem/umělkyní. Beuys, který sám studoval na Düsseldorfské umělecké akademii, kde později pracoval jako profesor, byl o tom přesvědčen a dodával provokativně: „Neříkám, že k umění lze dospět spíše v malířství než ve strojírenství.“

Radikální myšlenka: umění a život jedno jsou 

Tento postoj je součástí konceptu, kterému Beuys říkal „sociální plastika“ nebo také „rozšířené pojetí umění“. Jádrem této myšlenky je, že myšlení, umění a společenské a politické diskurzy je nutné chápat jako jednotu, přičemž umění a život se navzájem prolínají – i to byla ve světě umění 60. a 70. let 20. století radikálně nová myšlenka. Umělecké předměty nebo místa konání výstav chtěl Beuys zbavit kouzla – a oživit. Například o uměleckých dílech řekl, že v nich nápady ustrnou a „nakonec zaostávají“.  „Nápady se rozvíjejí dál prostřednictvím lidí“. Muzeum by podle Beuyse nemělo být klenotnicí, jak vysvětluje Ina Conzen ze Státní galerie ve Stuttgartu, ale „živým místem permanentní konference“. V hlavním městě spolkové země Bádensko-Württembersko se v létě 2021 bude konat jedna z mnoha výstav, které osvětlují Beuysovu tvorbu u příležitosti 100. výročí jeho narození; Ina Conzen připravila jako kurátorka soubornou výstavu, věnovanou Beuysovu vztahu k instituci muzea. „Podle Beuyse by muzeum mělo být spíše místem společenských debat.“
  Umění má být politické: V roce 1971 založil Joseph Beuys společně s dalšími umělci a umělkyněmi politickou Organizaci pro přímou demokracii s kanceláří v Düsseldorfu – a o rok později na výstavě documenta 5 otevřel ve svém výstavním pavilonu pobočku s pracovním názvem „Kancelář pro přímou demokracii prostřednictvím referenda“. Umění má být politické: V roce 1971 založil Joseph Beuys společně s dalšími umělci a umělkyněmi politickou Organizaci pro přímou demokracii s kanceláří v Düsseldorfu – a o rok později na výstavě documenta 5 otevřel ve svém výstavním pavilonu pobočku s pracovním názvem „Kancelář pro přímou demokracii prostřednictvím referenda“. | Foto (detail): © documenta Archiv © Estate of Joseph Beuys / VG Bild-Kunst, Bonn 2014, Foto: Brigitte Hellgoth To se ukázalo i v roce 1972 v Kasselu. Když se Beuys zúčastnil renomované výstavy současného umění documenta 5, nepřivezl s sebou sochy nebo nevystavil kresby, ale do výstavního prostoru, který mu byl vymezen, přemístil bez zbytečného otálení svou kancelář – s názvem Kancelář pro přímou demokracii prostřednictvím referenda (Büro für direkte Demokratie durch Volksabstimmung). Tam se posadil a čekal na návštěvníky, aby s nimi mluvil o otázkách utváření přímé demokracie.

muž materiálů a mýtů 

A přece by byla chyba zredukovat Josepha Beuyse, který zemřel v roce 1986 v Düsseldorfu, pouze na jeho působení coby akčního umělce. Zavedl například také „nový jazyk materiálů“, vysvětluje Ina Conzen. Legendární byla například jeho Židle s tukem (Stuhl mit Fett), vzniklá v roce 1963, o které později prohlásil, že tuk se ubírá „cestou od chaoticky rozptýleného, ​​energeticky neusměrněného tvaru do tvaru“. Nebo jeho Tukový roh (Fettecke), zrající přes dvacet let – deset liber těžká hrouda másla, nalepená do rohu jeho düsseldorfského ateliéru – a oškrábaná a odklizená horlivým domovníkem v roce 1986, několik měsíců po Beuysově smrti. Už to prostě až příliš „žlukle páchlo“, uvedl domovník.
Zbytky Beuysova Tukového rohu (Fettecke), který domovník několik měsíců po Beuysově smrti vydrhnul. Zbytky Beuysova Tukového rohu (Fettecke), který domovník několik měsíců po Beuysově smrti vydrhnul. | Foto (detail): © picture alliance/dpa/Rolf Vennenbernd V kolektivní paměti je zakotven také Beuysův Plstěný oblek (Filzanzug), jedna z jeho nejznámějších soch, která vznikla v roce 1970. Beuys opakovaně poukazoval na to, že plsť vnímá jako izolátor, umožňující akumulovat tepelnou energii – která je pro něj motorem kreativity. Z plsti a tuku, kterému rovněž připisoval schopnost uchovávat teplo, tvořil Beuys nejen umělecká díla, ale také legendu – o tom, že ho po zřícení letadla za druhé světové války údajně Tataři vyléčili plstěnými a tukovými zábaly. Podle dnešních kunsthistoriků je to mýtus.
 

Beuysovo dílo Plstěný oblek (Filzanzug) z roku 1970 v Nové pinakotéce v Mnichově jako součást výstavy Ich bin ein Sender. Multiples von Joseph Beuys z roku 2014. Beuysovo dílo Plstěný oblek (Filzanzug) z roku 1970 v Nové pinakotéce v Mnichově jako součást výstavy Ich bin ein Sender. Multiples von Joseph Beuys z roku 2014. | Foto (detail): © picture alliance/dpa/Nicolas Armer

 

to, co je živé, zůstává
Co po Beuysovi zůstává v době, kdy uplynulo 100 let od jeho narození? Ina Conzen je přesvědčená o tom, že je to jiné chápání umění. Pod vlivem Beuyse se díváme na umění jinak, dovolujeme si myšlenky o tom, co je to vůbec umění a zda umění může změnit svět. Kdo dnes jede do města Kasselu, ve kterém se koná výstava documenta, nebo kdo tímto městem projíždí, ten jen stěží mine Beuysovo přetrvávající, živé umělecké dílo ve smyslu Beuysovy procesně orientované „sociální plastiky“. V tomto městě na severu Hesenska nechal umělec u příležitosti výstavy documenta 7 vysadit 7000 dubů (7.000 Eichen) – první strom vysadil v roce 1982 ještě sám, poslední vysadil v roce 1987 jeho syn. Že by tyto stromy – a tím jedno z posledních Beuysových uměleckých děl – stihl podobný osud jako jeho Tukový roh, tedy že by byly drsně odstraněny, nelze očekávat – od roku 2005 jsou památkově chráněnými objekty.