Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Život bez hořkosti

Philomena Franz
Philomena Franz | © Ute Glaser

Některé knihy stojí za to překládat a vydávat, i když od jejich prvního uvedení uplynulo už několik desetiletí. Stává se to tehdy, když je jejich příběh mimořádně nadčasový nebo když se jejich uveřejněním splácí jistý společenský dluh.

Od: Karolína Ryvolová

V případě autobiografického vyprávění Sintky Philomeny Franz, od jehož původního německého vydání Zwischen Liebe und Hass: Ein Zigeunerleben uplynulo již třicet šest let, platí obojí. Tato významná zpráva o boji o přežití v pekle nacistických koncentračních táborů byla v roce 1985 shodou okolností jedním z úplně prvních svědectví romských přeživších o tehdy ještě neznámém holokaustu Romů a Sintů.

Pod názvem Žít bez hořkosti: Příběh německé Sintky, která přežila holokaust vyšla v roce 2021 poprvé také česky, péčí nakladatelství romské literatury KHER.

Předválečná idyla

Když byla v roce 1943 dnes devětadevadesátiletá vypravěčka internována, byla z početné rodiny sintských hudebníků a herců už jednou z posledních; většinu příbuzných tou dobou odvlekli a někteří už ani nežili. Na ostrý kontrast mezi společenským přijetím při relativním blahobytu dvacátých a třicátých let a strmým pádem po přijetí norimberských zákonů nemohl tyto kočovné umělce nikdo připravit.

Putovní soubor dědečka Johannese Haaga byl rodinný podnik, v němž měl každý svou roli. Autorčina matka v něm vystupovala od útlého věku a sama Philomena Franz vzpomíná na své čardášové číslo, které v maďarském kroji tančila už od svých sedmi let. Dědeček Johannes jí v soukromí přezdíval Kouzelnice a považoval ji za obzvlášť talentovanou zpěvačku. Soubor objížděl menší štace po německém venkově, hrál operety a veselohry s oblíbenou „cikánskou tematikou“, ale měl i pravidelná hudební angažmá v prestižních evropských sálech, jako například v Liederhalle ve Stuttgartu, v divadle Wintergarten v Berlíně nebo v Lidu v Paříži.

Rodina byla finančně dobře zabezpečená. Disponovali řadou tažných koní, na cestách bydleli v drahých, okázalých maringotkách a vlastnili cihlový dům, kam se uchylovali mimo sezónu. Přesto vedli své potomky ke skromnosti, vzájemné solidaritě a úctě k přírodě. Všichni uměli číst a psát, protože, slovy autorky, „jak jinak by mohli nastudovat divadelní role?“
Foto rodiny Philomeny Franz Foto rodiny Philomeny Franz | © Rodinný archiv Philomeny Franz

„Sama nevím proč“

Philomena Franz navštěvovala střední školu ve Stuttgartu, ale kvůli svému původu byla po pouhých šesti měsících docházky vyloučena a následně nuceně nasazena v muniční továrně. Tehdy jí bylo osmnáct let. Pracovala na dvanáctihodinové směny, trpěla zimou a hladem, ale hlavně hrůzou, kdy přijde na řadu. Sebrali ji v jejích jednadvaceti. Během následujícího martyria, vedoucího z drážďanského vězení do sítě německých lágrů (mimo jiné prošla Osvětimí, Ravensbrückem a Oranienburgem), při ní stála štěstěna.

Dvakrát utekla. Stála před plynovou komorou i krematoriem, a přesto se na ni nedostalo. Opakovaně ji zmlátili do bezvědomí, strávila dny a týdny v jámě zvané „Stehbunker“. „Měla jsem znovu a znovu štěstí, sama nevím proč,“ vzpomíná.

Určité indicie však přece jen máme. Jistých výhod si vydobyla svým hudebním nadáním, díky němuž se např. dostala do skupiny vyvolených, určených k pobavení Heinricha Himmlera při jeho návštěvě v lágru. Vícekrát ji zřejmě zachránila její nebývalá krása. Kvůli jejím dlouhým tmavým vlasům a s odkazem na tehdejší kasovní trhák Princezna z džungle (1936) ji jeden z dozorců nazýval „domorodou kráskou“. Možná nejdůležitější však byla její neohroženost a touha žít.

Kdo nenávidí, prohraje

Hned po osvobození se Philomena Franz potkala se svým budoucím manželem. Založila s ním kvarteto The Sinti a začali hrát jazz pro americké vojáky na základnách v Německu. Život se pomalu vracel k normálu, přišly děti a běžné starosti. Autorka však brzy začala upadat do dlouhotrvajících depresí, během nichž například nesnesla závěsy a záclony v oknech, aby jí nezastíraly výhled na případné blížící se nebezpečí.

V sedmdesátých letech během jedné z hospitalizací na psychiatrické klinice napsala v rámci terapie první verzi budoucí knihy. Dokončila ji s pomocí osobního přítele, nobelisty Heinricha Bölla, na začátku osmdesátých let.

Tou dobou už v Německu probíhalo tažení přeživších Sintů za uznání skutečnosti, že byli z rasových důvodů pronásledováni nacionálněsocialistickým režimem, což bylo dlouhou dobu přehlíženo z důvodu údajné „asociálnosti“ těchto obětí. V roce 1980 uspořádal sintský aktivista Romani Rose v prostoru bývalého koncentračního tábora Dachau hladovku, která vzbudila celosvětovou pozornost a iniciovala veřejné uznání nacistické genocidy Romů a Sintů v Německu.

Zatímco Romani Rose a jeho spolupracovníci bojovali na politickém poli a psali „velké“ dějiny, Philomena Franz se soustředila na vzdělávání dětí, protože především ony mohou zabránit opakování tragické historie. Brzy po válce začala navštěvovat školy a v rámci besed vyprávět svůj příběh. Její osvětová činnost byla několikrát oceněna – například Záslužným řádem Spolkové republiky Německo (1995) nebo titulem Žena Evropy (2001). Krédem této výjimečné ženy je křesťanská láska a odpuštění. Jak sama říká, neřinčí zbraněmi, ale hledá smíření. 

Unikátní české vydání

Původní rukopis se dělí na dvě velmi odlišné části. První, nazvaná Mé dětství, je nostalgickým ohlédnutím za tradičním životem tzv. Sintů, německy hovořících Romů, kteří mají celosvětově pověst vynikajících hudebníků. Ve druhé, označené Můj holokaust, líčí autorka válečné strázně. V ní se z poklidně plynoucího tempa rodinných sešlostí a divadelních vystoupení, vykreslených v minulém čase, prostřednictvím historického prézentu náhle vrhá rovnou doprostřed svého zatčení a odvlečení. Události zachycuje v krátkých, syrových větách, které naznačují, že tak hraniční zkušenost běžným jazykem ani nelze uchopit. Současně ani v jedné z částí autorka nerezignuje na obrazivost a dokonce lze říci, že v žánru romských holokaustových memoárů, jak je známe například od Rakušanky Ceiji Stojky, Němce Waltera Wintera či Švédky Sofie Taikon, patří k těm literárně nejnadanějším.

Pro české vydání pořídila překladatelka a romistka Eva Zdařilová s paní Franz rozsáhlý aktuální rozhovor, v němž autorka poskytuje široký kontext k jinak poměrně fragmentárnímu textu. Součástí tohoto vydání jsou i vzácné rodinné fotografie, které autorka svolila použít vůbec poprvé. Obálku a ilustrace navrhla výtvarnice s romskými kořeny Ladislava Gažiová a fundovaný doslov, reflektující mj. fenomén písemných památek na romský holokaust v českém a moravském kontextu, napsala historička Renata Berkyová.
Philomena Franz ve 2. polovině 40. let 20. století. Philomena Franz ve 2. polovině 40. let 20. století. | © Rodinný archiv Philomeny Franz