Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Připomínky minulosti
Dlažební kostky proti zapomínání

Je to záslužné připomínání minulosti, nebo pošlapávání památky pronásledovaných obětí? Takzvané „Stolpersteine“, pamětní dlažební kostky, připomínající oběti nacismu, se dnes nacházejí v celé Evropě – bez kontroverzí se však jejich umisťování neobejde.
Je to záslužné připomínání minulosti, nebo pošlapávání památky pronásledovaných obětí? Takzvané „Stolpersteine“, pamětní dlažební kostky, připomínající oběti nacismu, se dnes nacházejí v celé Evropě – bez kontroverzí se však jejich umisťování neobejde. | Foto (Detail): © picture alliance/dpa/Sven Hoppe

Umělec Gunter Demnig už 25 let pokládá dlažební kostky na památku lidí pronásledovaných a zavražděných národněsocialistickým režimem. Pro lidi, kteří se narodili později, jsou tyto kostky hmatatelnou připomínkou historie.
 

Každý, kdo prochází ulicí Crellestraße v berlínském okrsku Schöneberg, narazí brzy na jednu ze speciálních dlažebních kostek, které tam byly položeny. Malé bronzové kvádry zapuštěné do chodníku, takzvané „Stolpersteine“ neboli „kameny, o které je třeba klopýtnout“, upoutají pozornost. Čtyři lesklé dlažební kostky připomínají osud rodiny Davidsonových a dvě další kostky osud manželů Marchandových. Tito někdejší židovští sousedé byli zavražděni v nacistických koncentračních táborech. Na to by se nikdy nemělo zapomenout.

Připomínka lidí, jako byli Davidsonovi a Marchandovi, a všech spoluobčanů, kteří byli v letech 1933 až 1945 pronásledováni nacistickým režimem – to byl cíl sochaře Guntera Demniga, když v roce 1996 umístil do dlažby v Berlíně první pamětní kostku. „Může se to stát znovu?“ ptá se Demnig, který se narodil až po druhé světové válce, v roce 1947. „Tuto otázku si kladu stále znovu.“ Jen ze Schönebergu bylo kdysi deportováno a následně zavražděno 6000 Židů a ostatních pronásledovaných. Obzvlášť velký počet z nich žil v Bavorské čtvrti nedaleko místní radnice. V chodníku zde spočívá i jedna dlažební kostka připomínající Alberta Einsteina, nositele Nobelovy ceny za fyziku, který musel před nacisty prchnout do USA.

Gunter Demnig zpočátku netušil, co se z jeho díla, zamýšleného jako umělecký projekt, jednou vyvine. Jeho nápad se rychle rozšířil. Dnes se jen na území Německa nacházejí pamětní dlažební kostky v přibližně 1200 obcích. A Demnig dláždí těmito kostkami už i v jiných zemích. Na celém území, které bylo kdysi okupováno Německem, což je v současnosti území 27 zemí, tímto způsobem znovu ožívá temná minulost. V současné době už je položeno 80.000 pamětních dlažebních kostek. „To je úspěch, o jakém se mi ani nesnilo,“ říká Gunter Demnig.
Gunter Demnig při práci v Berlíně, kde už bylo položeno více než 9000 pamětních dlažebních kostek. Gunter Demnig při práci v Berlíně, kde už bylo položeno více než 9000 pamětních dlažebních kostek. | Foto (Detail): © picture alliance/dpa/dpa-Zentralbild/Britta Pedersen

Pošlapané a překročené

Zejména v židovské komunitě se však tento způsob připomínání minulosti setkává také s kritikou. Například v Mnichově Gunter Demnig žádné pamětní dlažební kostky do dlažby vsazovat nesmí. „Lidé po těch pamětních kostkách šlapou nebo je bez povšimnutí překračují,“ říká Charlotte Knobloch, předsedkyně Izraelské náboženské obce v Mnichově. Kritika zapůsobila, a tak mnichovská městská rada začátkem roku 2000 pokládání pamětních dlažebních kostek zakázala. Od té doby smějí připomínat občany pronásledované nacistickým režimem pouze kamenné stély. Toto rozhodnutí je však mezi obyvatelstvem dodnes považováno za kontroverzní. Z iniciativy vzniklé na protest proti tomuto rozhodnutí jsou pamětní dlažební kostky pokládány od roku 2018 na soukromých pozemcích za účasti rodinných příslušníků obětí a členů židovských komunit.

Demnig nedokáže rozhodnutí města Mnichova pochopit. „Tu výtku považuji za absurdní,“ říká. „S takovým argumentem by pak nikdo nesměl vstoupit ani do chrámu sv. Petra, pod jehož podlahovou dlažbou se nacházejí hroby.“ Mnozí to evidentně vnímají podobně, protože poptávka po pamětních dlažebních kostkách pokračuje v nezmenšené míře. Každý měsíc pokládá Gunter Demnig 150 kvádrů o velikosti 10 x 10 centimetrů. Kdo si u něj objedná, musí někdy na umístění požadované pamětní kostky dlouho čekat. V Amsterdamu se dnes čeká až čtyři roky.
Pamětní dlažební kostky v Amsterdamu připomínají židovskou dívku Anne Frank, jejíž deníky se staly známými po celém světě, a její sestru Margot. Pamětní dlažební kostky v Amsterdamu připomínají židovskou dívku Anne Frank, jejíž deníky se staly známými po celém světě, a její sestru Margot. | Foto (detail): © picture alliance/Klaus Rose

vznikají nová přátelství

Jeden efekt tento projekt každopádně má – udržuje při životě vzpomínky pro ty, kteří se narodili nebo narodí později. „Pro školáky je důležité, aby v tom abstraktním počtu šesti milionů zavražděných Židů a Židovek byli schopni rozpoznat bývalého souseda nebo bývalé spolužáky svých příbuzných,“ vysvětluje umělec. „Když jim pak o tom příbuzní vyprávějí, je to i určitý druh výuky dějepisu.“

Projekt zapůsobil také na Simona Lütgemeyera a jeho rodinu. „Dvě pamětní dlažební kostky před sousedním domem mě přinutily k přemýšlení,“ vzpomíná architekt Lütgemeyer, který žije ve staré zástavbě v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Společně se svou ženou pátral v historii domu, ve kterém sám bydlí – a narazil při tom na potomky židovské rodiny někdejších majitelů domu. Jejich vnoučata žila ve Spojených státech amerických. Navázal s nimi intenzivní kontakt a brzy se za ním oba více než osmdesátiletí bratři Peter a Werner Gosselovi přijeli dokonce podívat do Berlína.

Simon Lütgemeyer chtěl před dům umístit pamětní dlažební kostku, která by připomínala i pronásledované předky obou bratrů. To však Gosselovi odmítli. Nedokázali se smířit s představou, že by jejich jména mohla být pošlapávána. Minulost je tu proto připomínána jinak – prostřednictvím pamětní desky ve vstupní chodbě domu. Mezitím se o Lütgemeyerově výzkumu dozvěděli prostřednictvím bratrů Gosselových i lidé z vedení Brandeisovy univerzity poblíž Bostonu a pozvali ho, aby se o jeho výzkumném projektu dozvěděli více.

Čtěte dále:

NALEZENÁ MINULOST

Někdy se to tak přihodí, že velké příběhy vplují do našich životů náhle, nečekaně, jaksi mimoděk. Člověk se často nemusí snažit je objevit – najdou si ho samy. Tak tomu bylo i s příběhem rodiny Rabínkových, který k nám do Goethe-Institutu dolehl i přesto, že zmíněná rodina již mnoho desítek let neexistuje. Nebo vlastně právě proto.... Více.