Jogging
Boty, sex a emancipace klusání

Málokterý sport je starší, rovnostářštější a rozšířenější: přinášíme článek, který je poctou vytrvalostnímu běhu.
 

Od: Alina Schwermer

Jogging je druh sportu, který je pořád ještě hodně podceňovaný. A přitom jej pravidelně provozuje na 6,3 milionů Němců, přičemž 17 milionů dalších si chodí zaběhat alespoň příležitostně. Jakže to bylo s tím nejoblíbenějším německým sportem? Ach ano, údajně je to fotbal. Jenomže Němců starších 14 let, kteří často kopou do míče, je podle všeho jen asi 3,5 milionu. Jen se na fotbal dívat se zkrátka nepočítá.

Jogging je tedy až senzačně úspěšný – a přitom výrazně podhodnocovaný. V Německu se o něm mluví jedině tehdy, když se v Berlíně běží maraton. Jogging to má totiž v mediálním světě těžké – nejde v něm o vítězství či o porážku, rekreační běžci vítězí leda tak sami nad sebou. Nemají v zádech žádný mocný sportovní svaz ani sportovní areály. A přitom jde o jedno z nejrozšířenějších sportovních odvětví v poválečné historii. A jen tak mimochodem taky o dost dobrý byznys.

Jogging existoval tak nějak vždy

Jogging existoval už předtím, než mu lidé dali jméno a než v 60. letech 20. století dosáhl rozpuku: zde běžící muži na snímku z doby kolem roku 1915. | Photo (detail): © picture alliance/imageBROKER/Rosseforp Není zrovna lehké vyprávět o historii joggingu, protože jogging tu s námi byl tak nějak vždycky. Už kočovné kmeny se na lovu pohybovaly volným, ale vytrvalým během. Dávné kultury od Egypta přes Asii až po Severní Ameriku povýšily běžecké soutěže na náboženské slavnosti, běžečtí poslové předávali zprávy lapajíce po dechu. V Berlíně nacházíme sváteční běžce už na začátku 20. století. Ostatně i samotný termín „jogging“ už má na hrbu několik století: Údajně vznikl v Anglii v 16. století, kdy se ovšem užíval především pro pojmenování krátkých, rychlých přesunů pěšky; skuteční běžci to však zdaleka ještě nebyli. Takže, kdy vlastně začal člověk kondičně běhat, neboli „dělat jogging”?

Sarkasticky řečeno tehdy, když tomu sám začal říkat „jogging“ . A tím se skutečně ledasco změnilo.

Sport byl totiž dlouhou dobu zálibou jen málokterých, často ambiciózních mužů: masově rozšířené sportování tak, jak jej známe dnes, dlouho neexistovalo. Vítězné tažení joggingu zahájili úplně obyčejní lidé, kteří ve volném čase začali běhat hromadně a po vlastní ose. A to ne ve sportovních areálech k tomu určených, nýbrž všem na očích: po ulicích a městských parcích. Na konci 60. let 20. století to byla v podstatě revoluce.

Říká se, že prorokem joggingu byl Arthur Lydiard, novozélandský trenér lehké atletiky, který se stal v 60-tých letech rázem slavný poté, co jeho svěřenci, běžci Peter Snell a Murray Halberg, během půl hodiny získali pro Nový Zéland hned dvě zlaté medaile. Tajemství Lydiardova úspěchu? Přiměl své svěřence  provozovat jogging. V roce 1961 založil Lydiard, který i v pozdější době sbíral jeden úspěch za druhým, vůbec první běžecký klub neboli jogging-klub.
Také díky tehdy ještě nové tréninkové metodě svého trenéra Arthura Lydiarda (vpravo) překonal Novozélanďan Peter Snell (vlevo) v roce 1962 světový rekord v běhu na jednu míli. | Foto (Detail): © picture alliance/AP/UNCREDITED

„nové běhání bez zadýchání“

Pravým apoštolem, který z joggingu udělal velký byznys, byl nicméně někdo jiný. A to Lydiardův žák, Američan Bill Bowerman, který v roce 1967 vydal svou vlastní příručku pro kondiční běh. Psaná byla jednoduše a propagovala jogging jako zdravý sport, jenž může dělat každý. Stala se bestsellerem. Nutno podotknout, že Bowerman si coby spoluzakladatel tehdy nové sportovní značky Nike uměl přihřát svou polévku: O rok později uvedla Nike na trh první běžecké boty.

Dovolte nám představit: To je Trimmy, maskot sportovní kampaně Tuž se (Trimm dich), kterou v 70tých a 80tých letech 20. století provozoval Německý sportovní svaz. | Foto: © Resorti/Wikipedia/CC BY-SA 3.0 Jenže jeden muž světové dějiny nedělá, i když se to tak časem možná začne vyprávět. To, že se jogging nakonec triumfálně prosadil, má mnoho příčin. Historik Tobias Dietrich píše, že jogging se objevil v době, kdy společnost začínala poznávat stinné stránky hospodářského zázraku. V době, kdy se začaly šířit civilizační nemoci jako srdeční infarkty, obezita, onemocnění krevního oběhu a kdy lidem zkrátka scházel pohyb. Vlády a sportovní organizace měly tehdy obrovský zájem na tom, aby se společnost fyzicky dala do pohybu. Nejen Lydiard v té době „kázal“ jogging, ale také německý lékař Ernst van Aaken. Krom toho v roce 1968 založil v USA jistý vojenský lékař National Jogging Association. A ve Spolkové republice Německo se Německý sportovní svaz (Deutscher Sportsbund) už v roce 1958 rozhodl pro tzv. „druhou cestu“, která spočívala v tom, že se kromě populárních výkonnostních sportů dostalo pozornosti i joggingu, jenž byl od roku 1970 masivně propagován v kampaní „Tuž se“ („Trimm dich“). Na svět přišly slogany jako „Ti chytří na to jdou přes vytrvalost“ nebo „Nový běh ti nesebere dech.“ NDR se přidala s obdobnou kampaní „Eile mit Meile“, tedy zhruba „Spěchej s mílí“.

Jak by to asi s joggingem dopadlo, nebýt této obrovské institucionální podpory? A jak asi bez ohledu na přání průmyslu? Ukázalo se, že běžecké boty pro každého jsou zlatým dolem. Nike a Adidas objevily odvětví, které v 21. století dosud vynáší 20 miliard dolarů ročně. I proto zůstal jogging něčím víc než jen krátkodechou módou – dá se z něj totiž vytěžit větší profit, než například z podpory bowlingu. Firmy vytvořily kolem joggingu celé jedno průmyslové odvětví. Maraton, dříve považovaný za záležitost několika pomatenců, se proměnil v “Mount Everest pro každého.”

Boom fitness studií

A přesto je jogging i hnutí, které vzešlo „zdola“, a to právě proto, že se hodil a hodí k duchu naší doby. Slibuje totiž více než jen sport. Od počátku také nabízí možnost „vypnout“, uvolnit se, vyčistit si hlavu. To je mimochodem něco, co nedávno prokázaly studie Deutsche Sporthochschule Köln, tedy Německé vysoké školy sportu v Kolíně nad Rýnem: mozek během joggingu ignoruje přebytečné podněty a vzruchy, přepne do meditačního režimu. Což je ve společnosti, která stále více úpí pod nároky práce za mzdu, velmi žádané.

Jogging coby individuální, dobrovolná činnost přitom také nabízí řadu flexibilních narativů. Během sexuální revoluce v druhé polovině 60-tých let psaly časopisy o tom, že jogging je možnost, jak zlepšit svůj sexuální život. Ano, opravdu. V letech 70-tých zase jogging platil za nástroj duchovního sebepoznání. A vzestup fitness a s ním spojeného ideálu fyzické krásy v letech 80-tých je popisován jako neoliberální symptom; například lékařskou etičkou Isabellou Marcinski: Zdravé tělo je asociováno s výkonností, s disciplínou, s mládím, s úspěchem. Střední společenská vrstva se i tělesně začala vymezovat vůči „líným“ chudým. „Ustrnutí, nedostatek pohybu či dokonce lenost je něco, co začalo být společensky zavrženíhodné.“ Na konci tohoto vývoje stojí boom fitness studií, kde se jogging provozuje na běžeckých pásech. A svým pravidelným ranním běháním se chlubí i ředitelé ze Silicon Valley.

Přesto ale ve společnosti zůstává ještě velký potenciál. Mezinárodní institut běžecké medicíny (International Institute for Race Medicine) v roce 2019 uvedl, že kondičnímu běhání se poprvé celosvětově věnuje více žen než mužů. Stejný institut také pozoruje globální změnu: Cílové časy maratonských běžců a běžkyň se stále zpomalují. Těm, kdo maratony běhají, jde v první řadě o zážitek z běhu; sportovců orientovaných na výkon zde najdeme čím dál méně. Ti se zaměřují spíše na extrémní výzvy: vzkvétají ultra náročné běžecké soutěže a závody typu Ironman. Víra společnosti ve zvyšování výkonu a ve zdravé tělo je nezlomná.

Komu přijde něco takového už moc divné, může prostě dělat to, co lidé činí už půl století: vyjít ze dveří a rozeběhnout se. Bez jakýchkoliv přihlášek, členských příspěvků, bez stresu v hlavě a bez předpisů o tom, kam až by je měly nohy nést.