© Klett-Cotta
Při příležitosti padesátého výročí roku 1968 vyšla celá záplava knih, z níž vyčnívá zejména toto dílo. Wolfgang Kraushaar se osobně účastnil pozdní fáze hnutí a dnes platí za jednoho z nejvýznamnějších kronikářů tehdejších událostí. Jeho rozsáhlá třísvazková dokumentace o vztahu mezi Frankfurtskou školou a studentským hnutím, vydaná při příležitosti čtyřicátého výročí hnutí, vzbudila velký rozruch. Není bez zajímavosti, že již tyto svazky opatřil podtitulem „Von der Flaschenpost zum Molotowcocktail” (Od láhvové pošty po Molotovův koktejl).
Aktuální titul tvoří pandán ke knize Die blinden Flecken der RAF (Slepá místa RAF) publikované před rokem. V tomto svazku zastupuje pojem „slepé místo” skrytý původ RAF, který odhaluje již název první kapitoly „1968 und die Anfänge des linken Terrorismus” (Rok 1968 a začátky levicového terorismu). Kraushaar píše na jednom místě o tom, že za posunem od hnutí roku ’68 k ozbrojenému boji stály dvě zásadní postavy, a to Rudi Dutschke a Dieter Kunzelmann, kteří patřili ke klíčovým postavám protiautoritářského hnutí. Tento posun autora evidentně zaměstnává i zneklidňuje zároveň.
V nové knize věnované hnutí ’68 je pojem „slepé místo” vymezen již o něco precizněji: Nepředstavuje zde už pouze skrytou souvislost, nýbrž spíše aspekty, jež se v literatuře k tématu roku ’68 dosud neobjevily nebo kterým nebyla věnována dostatečná pozornost. Tento svazek se tak zabývá „romantickým charakterem” hnutí, rolí zábavné hudby, proměnami kritiky antisemitismu a znovuobjevením Waltera Benjamina. Každé z těchto témat by si nepochybně zasloužilo samostatnou knihu. A pak se v knize opakovaně objevuje otázka násilí, která tu zůstává skrytá v pozadí, tu vystupuje na povrch. O této otázce členové hnutí již intenzivně diskutovali: Může se vzpoura obejít bez násilí, lze určit, kudy probíhá hranice mezi násilím aktivním a reaktivním atd.? Kraushaar hovoří o postupné eskalaci násilí, v níž podle jeho názoru sehrály roli nejrůznější faktory, mimo jiné aktivita komun, ano, dokonce je zde zmíněna jedna pasáž z pojednání Herberta Marcuse Repressive Toleranz (Represivní tolerance). Členové hnutí i řada historiků zároveň vysvětlují, že studentské hnutí rozhodně nebylo homogenní, ale že spíše zahrnovalo několik prostředí, jež se od sebe významně lišila. A že se násilí projevilo pouze v jednom z nich, a to „jen“ na jeho okraji. S napětím očekáváme diskusi, jíž kniha vyvolá.