Stejně jako její garsonka v Zentagasse, kde od padesátých let žila, překypuje i tato sbírka obrazy a poznámkami k postřehům a pocitům v takřka pohádkovém, plynoucím světě. Již titul svazku, který jistě také vyťukala na svém oblíbeném psacím stroji „Hermes Baby“, značí program: Ráno přistoupím k oknu, já – zelená jako mech a … vidím, cítím, ochutnávám, přemýšlím – o všem, co je venku a uvnitř, já ve své „zelenosti“, ať už to znamená cokoli. Jak stárnoucí tělo a mladý duch v něm chápou svět. Jde o pestrý deník, zachycení rozpadajícího se, avšak nikoli tragického, maximálně tragikomického světa; i v tomto posledním díle se potvrzuje, že číst Mayröcker je jako poslouchat free jazz: tolik překvapivých momentů a vše trochu pokřivené.
