Emma si velmi dobře rozumí s Levinem, svým spolužákem a nejlepším kamarádem, a zdá se, jako by byli s to fungovat i beze slov. Krok za krokem, aniž by si to uvědomovali, přirůstají jeden druhému k srdci. A spolu s tímto tušením se proměňuje i okolí, získává barvu, atmosféra doma je příjemnější, víc a víc se projevují pozitivní věci a i lidé působí sympatičtěji. Jako jediné řešení svých problémů a jediné východisko ze stesku po domově vnímá Emma útěk a návrat do Irska. Ze začátku je to jenom myšlenka, potom vznikne skutečný plán. Avšak nyní ji něco brzdí, začíná chápat, že by i toto místo a tyto lidi nerada opouštěla.
Čtenáři prožívají Emmino hledání sebe sama a toho, kam patří, otázky týkající se vztahu k vlasti, schopnosti něco opustit a něco nového přijmout – to vše se odehrává harmonicky, jednoduše, bez patosu a verbálních orgií, bez přikrašlování skrze myšlenky, pocity a úvahy protagonistky v příslušné situaci. Občas při čtení trpíme spolu s hrdiny. Emma se na svůj věk záviděníhodným způsobem vyzná v lidech; pozoruje, chápe, nesoudí, nevyhledává hádky. Autorka úmyslně téměř nepoužívá dialogy, místo toho obratně vytváří postavy a atmosféru, jež umožňuje objevovat, vnímat a později chápat – občas také teprve o hodně později, protože tohle není kniha, která skončí, jakmile ji zaklapnete.
