Filmové dědictví DEFA
„Něco takového že dopustili?“

Filmy státní filmové produkce NDR DEFA si s sebou dodnes nesou stigma propagandy. To je však jen část pravdy. Mezi hranými a animovanými filmy, pohádkami a dokumenty lze totiž nalézt významné umělecké filmové dědictví. A to chce nadace DEFA lépe digitálně zpřístupňovat.

Od: Judith Reker

Východoněmecká státní filmová společnost DEFA (Deutsche Film AG) vyprodukovala za téměř pět desetiletí své existence přibližně 700 hraných filmů, z toho 150 dětských, 750 animovaných a 2 250 dokumentárních a krátkých snímků. Pohádky z produkce DEFA se staly kultovními pro celé generace diváků. V DEFA rovněž vznikaly filmové adapatce literárních děl, antifašistické snímky a dokonce politizované filmy o indiánech. Správcem celého tohoto filmového fondu je Nadace DEFA: přinášíme vám rozhovor s její předsedkyní Stefanií Eckert. Řeč bude o významu filmového dědictví a o tom, jak jej lidem zpřístupňovat.

Mediální odbornice Stefanie Eckert pracuje pro nadaci DEFA od roku 2001. Od července 2020 je její předsedkyní. | Photo: © Nadace DEFA/Xavier Bonnin Paní Eckert, proč existuje 30 let po znovusjednocení Německa nadace, která se stará pouze o filmy z NDR?

To lze vysvětlit historií: Po zániku NDR bylo potřeba mít instituci, na kterou by se převedla práva k filmům DEFA. Již na jaře 1990 volala řada východnoněmeckých filmařů po založení nadace, která by uchovala jejich filmy a zabránila rozbití filmového fondu ve prospěch soukromých obchodníků s filmovými právy. Nadace DEFA vznikla v roce 1998 a od té doby vlastní práva na veškerou filmovou produkci DEFA – jde přibližně o 13 500 filmů z pěti desetiletí, a to nejen vlastní výroby, ale také o řadu zahraničních filmů dabovaných do němčiny a dalších materiálů. Nadace DEFA přitom vlastní práva k filmům, nikoliv filmy samotné – ty byly převedeny na Spolkový archiv, jenž je také zodpovědný za jejich uchování.
 
Mají východoněmecké filmy specifické publikum?

Samozřejmě existují lidé, kteří na filmech DEFA vyrostli. Ti nám také píší s tím, že by chtěli v televizi vídat konkrétní filmy či filmové hvězdy. I v současné době se ročně prodá několik desítek tisíc DVD, především s dětskými a pohádkovými filmy, přičemž naprostá většina z nich se distribuuje ve východním Německu. A pak jsou tu východoněmecké filmy, které jsou populární v celém Německu a také v mezinárodním kontextu. Známým příkladem je Jakub lhář Franka Beyera. Důležitou cílovou skupinou jsou také USA. Tam působí Filmová knihovna DEFA, jež úzce spolupracuje s Goethe-Institutem a rozšiřuje filmy DEFA zejména mezi americkými odborníky na filmovou vědu.
 
A co mladá generace v Německu?

Ta televizi nesleduje a také nekupuje DVD. Proto je pro nás důležitým tématem dostat se na online trh, tedy být zastoupeni na co nejvíce streamovacích platformách. Na YouTube nyní existuje oficiální kanál „DEFA-Filmwelt“, který provozuje náš distribuční partner ICESTORM.
 
Zajímají se mladí lidé vůbec o filmy z NDR?

K tomu je nejdřív nutné, aby o nich vůbec věděli. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, jsou sociální média. Dalším důležitým cílem je pro mě větší začlenění filmů DEFA do akademického diskurzu. Jde o snímky, které můžete využít v nejrůznějších studijních oborech k analýze určitých aspektů života v NDR, například filmové estetiky nebo módy. Východnoněmecký film by také mohl být studován coby součást dějin evropského filmu. Vždyť východoněmečtí filmaři se stejně jako ti západoněmečtí vždy srovnávali se svými západoevropskými a východoevropskými sousedy. Filmová hnutí, jako byla nová vlna v Polsku nebo Nouvelle Vague ve Francii, se odrážela i ve filmovém jazyce východoněmeckých a západoněmeckých filmařů.
 
Pro vstup na online trh je nutné filmy digitalizovat. Jak se při velkém počtu filmů rozhodujete, kdy přijde který z nich na řadu?

Při digitalizaci se snažíme najít rovnováhu, například mezi různými žánry a mezi komerční potřebou a kurátorským zájmem. Pokud si nějaký film vyžádá televizní stanice, pak ho samozřejmě digitalizujeme okamžitě, protože je jasné, že se tak dostaneme k divákům. Mimochodem, digitalizace je velmi intenzivní, drobná, a proto nákladná práce, digitalizování jednoho filmu trvá několik týdnů, někdy i několik měsíců. Naším cílem přitom je, aby digitalizovaný film měl stejnou kvalitu jako premiérová kopie. Toho se snažíme dosáhnout pečlivou barevnou korekcí a opatrnou retuší, pokud možno ve spolupráci s příslušnými tvůrci a kameramany.
 
Pociťujete vlastně vůči filmům z NDR nějaké předsudky ze západoněmecké strany?

Ne, s takovými předsudky se při naší každodenní práci nesetkáváme.
 
V roce 2008 vydal režisér Volker Schlöndorff kritické veřejné prohlášení, v němž mimo jiné řekl: „Filmy DEFA byly hrozné.“ Později to vzal zpět. Vy jste v té době již v nadaci DEFA působila – jaké na to byly reakce?

Zděšení bylo velké a zanechalo to nepříjemný pocit, zvláště tolik let po revoluci. Myslím, že diskuse o východoněmecké identitě a o tom, že se necítíme bráni vážně, pramení i z takovýchto, možná neopatrně pronesených vět.
 
Je předsudek, nebo fakt, že filmy z NDR byly propagandistické?

Takto paušálně řečeno je to předsudek. Správně by se mělo říct, že DEFA patřila do státního aparátu, byla státním podnikem. Filmové ústředí, které sídlilo na ministerstvu kultury, muselo každý promítaný film schvalovat. Je proto pochopitelné, že vznikají takové předsudky, předsudky o tom, že všechny filmy DEFA jsou propagandistické nebo přinejmenším politicky jednostranné. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Za téměř pět dekád existence DEFA byly fáze, které byly jednoznačně restriktivní, ale pak tu také byla období, během nichž bylo možné točit filmy, u kterých si dnešní divák říká: Cože, oni něco takového dopustili?
 
3. října si Německo připomíná své sjednocení. Doporučíte nám k takové příležitosti nějaký východoněmecký film?

Naše děti, dokumentární film Rolanda Steinera. Režisér v něm zachycuje různá mládežnická hnutí ve Východním Berlíně na konci 80. let, od gothů až po neonacisty. Film hodně vypovídá o tehdejší NDR a možná i o tom, co se ve východoněmeckých spolkových zemích později dělo. V každém případě je to jeden z mnoha východoněmeckých snímků, které stojí za to vidět.