Punk v NDR
Příliš mnoho budoucnosti

Punk se nezastavil ani před bývalou NDR. Tamní punkové skupiny nesly jména jako Wutanfall (Záchvat vzteku), Namenlos (Bezejmení) nebo Schleim-Keim (Zárodek slizu). Úderné hudební miniatury, tři akordy, provokativní texty – co do estetiky se rozdíly mezi punkem ze západu a z východu zdály být nepatrné. Jenže punk v socialismu je přece jen ještě o něčem jiném.
 

Od: Linus Volkmann

Domácí narozeninová party v Německu, začátek 80. let. Nebylo by skvělé, kdyby na ní – třeba na půdě – vystoupila nějaká místní punková skupina? Ostatně, rodiče ten večer naštěstí nebudou doma…

Jak tenhle příběh pokračuje? To záleží na tom, kde se odehrává. V Bottropu, Lübecku, Kaufbeurenu nebo v jiných západoněmeckých městech by se dalo počítat s tím, že dříve či později, až se tahle party pořádně rozjede, resp. utrhne ze řetězu, zavolají sousedi policii. Kvůli rušení nočního klidu. A že zazní něco jako: „Pokud budeme muset přijet ještě jednou, tak vám tu aparaturu zabavíme.“ Pokud by se tenhle příběh ale udál v Karl-Marx-Stadtu, v Cottbusu nebo v Magdeburgu, byla by dost velká pravděpodobnost, že by se do policejního hledáčku dostali nejen organizátoři večera, ale i jeho hosté – a že by v krajním případě byli té noci všichni rovnou zatčeni.

V rozděleném Německu není punk jako punk

Kultura mladých lidí vždy provokuje zavedené pořádky, dorůstající generace hledají svou vlastní cestu životem, své vlastní místo ve společnosti. V ranných letech punku byla tahle skutečnost obzvláště patrná. Mladí lidé, oblečení v kožených bundách a ověšení kovy, se dostávali do potíží i na západě. A to kvůli zuřícím rodičům, nadřízeným, učitelům nebo i nepřátelsky naladěným, konkurenčním mládežnickým gangům a subkulturám, jako byli Poppeři, rockeři či Teddy Boys. Literatura je dnes plná biografií punkerů, kteří o takovýchto střetech vyprávějí – dá se o tom číst třeba u Jana Offa v knize Vorkriegsjugend nebo v Dorfpunks od Rocka Schamoniho. Píše se zde hlavně o nalézání sebe sama ve společnosti, která je vnímána jako cizí.

Pro mladou punkovou scénu na východě se sice také všechno točilo kolem dojmu, že stát je něco absolutně cizího a vzdáleného, to ji se západními punkerskými „soudruhy“ spojovalo. Jenže v NDR byl stát punkerům ve skutečnosti velice nablízku. Jürgen Gutjahr, svého času člen lipské punkové skupiny Wutanfall, popsal v interview pro Spolkovou nadaci pro zpracovávání zločinů komunismu (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur) situaci následovně: „Pokud se člověk jednou dal k punku, tak se tím úplně odepsal. To bylo to nejradikálnější odmítnutí všeho státního, co mohli mladí lidé v NDR udělat – a stát na tohle odmítnutí z pozice své moci masivně reagoval.“

Gutjahr, ročník 1964, takové represe sám zažil. Na počátku 80. let byl policejním výslechům, spojeným s psychickým i fyzickým nátlakem, vystavován až čtyřikrát týdně. Útoky na něj se dokonce ještě zostřily poté, co skupinu Wutanfall v roce 1983 opustil. Státní moc jej totiž zařadila mezi tzv. multiplikátory punkové scény, což bylo spojeno se zákazem práce, se sledováním, s trestními oznámeními. Teprve několik měsíců před pádem Berlínské zdi nabídl stát Gutjahrovi možnost vycestovat do Spolkové republiky Německo. Punk si zkrátka v té době žádal od mladých lidí velkou cenu. Státem pronásledovanou kapelu Wutanfall však nic z toho nezastavilo v tom, aby nevytvořila jeden z největších punkových hitů socialistického státu, rozmnožovaného tehdy prostřednictvím kazet.

„V záchvatu vzteku do rytmu poga / veselo až u srdce bodá / to sedne a každý je stoned / Lipsko tančí underground.“

Song Messestadtpunk (Punk veletržního města), stejně jako zhruba čtyřicet dalších písniček východoněmeckých punkových skupin, dnes najdete třeba v kompilaci Too Much Future – Punkrock GDR 1980-1989. Úderně zní už samotná jména kapel: Die Fantastischen Frisöre (Fantastičtí holiči), Menschenschock (Lidošok), The Leistungsgleichen (Rovnostáři výkonu), L´Attentat, Ernst A. Fall (slovní hříčka, kdy název, evokující vlastní jméno člověka, foneticky odkazuje k „Ernstfall“ – „vážný případ“. Pozn. překl.).

Žádná z kapel zachycených na téhle kompilaci – a pocházely napříč z celé NDR – neměla oficiální koncertní licenci. Západoněmecké punkové kapely by se bývaly byly musely hodně snažit, aby si svůj stát znepřátelily stejně, jako jejich východoněmečtí kolegové. Podařilo se to jen nemnohým, zmiňme zejména hamburské Slime, jejichž písně jako Deutschland muss sterben (Německo musí zemřít) nebo Polizei SA SS (Policie SA SS) se dostaly na index zakázaných skladeb.

Ale zpátky na východ. Co že byla zač ta zmiňovaná koncertní licence? Aby v NDR směl někdo veřejně vystupovat, potřeboval k tomu od státu oficiální povolení. A aby ho získal, musel se nechat zařadit do vhodné umělecké kategorie. To se věru podařilo jen nemnohým punkovým skupinám, přičemž nutno dodat, že valná část z nich se o to nikdy ani nesnažila. Bez licence nicméně představovaly koncerty na živo bezpečnostní riziko, a proto se odehrávaly zpravidla v soukromých, ale i v církevních prostorách.

Nezákonné navazování kontaktů

Dostat se k nové punkové hudbě bylo oproti tomu výrazně jednodušší – stačily rozhlasové vlny. „Ve své podstatě jsme byli odposlouchávací stanice. Odposlouchávali jsme západ,“ vypráví v rozhovoru k hudebně-literárně-knižnímu projektu Too Much Future Henryk Gericke, spisovatel s kořeny ve východoberlínském punku. „I moderátoři samozřejmě věděli, jak moc na jejich vysílání visíme,“ doplňuje: „Často říkali něco jako ‚Do následující písničky nebudeme nic podívat, zahrajeme ji pro naše přátele na východě.‘ Východoněmecké úřady to nenáviděly – dělat s tím ale nemohly lautr nic.“ Jedna z klíčových nahrávek punkové scény v NDR si oproti tomu razila cestu ke svému posluchačstvu v socialistickém státě velice dobrodružně. Gramofonovou desku DDR von unten (NDR zespoda) nahrály v roce 1983 coby společný projekt kapely Zwitschermaschine a Sau-Kerle (což byl pseudonym erfurtských Schleim-Keim). Vylisována byla na západě a tři její fyzické kopie – následně nesčetněkrát množené do podoby magnetofonových pásek - se do východního Německa dostaly po kolejích: schované na vlakové toaletě. Provezl je jeden z iniciátorů vzniku desky, člen Zwitschermaschine Sascha Anderson.

Východoněmecké státní bezpečnosti neuniklo, že se „jejich“ kapely paktují s třídním nepřítelem, a všichni tři členové Schleim-Keim skončili ve vazbě, a to na základě §219 Trestního zákona NDR o nezákonném navazování kontaktů. Zwitschermaschine, druhá kapela zapojená do této dosud nevídané německo-německé punkové akce, zůstala nicméně státních represí ušetřena. Náhoda? To sotva – ostatně, jak se ukázalo později, Sascha Anderson byl veden jako informátor Stasi. Až po revoluci vyšlo najevo, že velký úspěch desky DDR von unten, která to dotáhla mj. až do vysílání Johna Peela v BBC, byl původně „insider job“ východoněmecké státní bezpečnosti s cílem rozložit punkovou scénu. Operace to byla nadmíru náročná a nezdařila se – ba naopak. Punková scéna se v NDR navzdory všem represím propojila a přidala do německého kulturního kánonu vzrušující, místy až dramatickou kapitolu.