Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #2 | Česko
Naše země tak nějak nevzkvétá

Premiér, který zemi řídí jako firmu, strach z upchlíků, přestože je jich jen dvanáct: iracionální pocity vyhrávají nad fakty. Češi jsou podle Terezy Semotamové oběti své dosud nestrávené svobody.

Od: Tereza Semotamová

Milé čtenářky, milí čtenáři,

pořád to někde slyším: Měli bychom lidem vysvětlit, co je to demokracie a jak důležitá je. Měli bychom jezdit na venkov a vysvětlovat tam lidem, jak důležitá EU je a kolik mostů a čapích hnízd nám zaplatila. Měli bychom lidem vysvětlit, vysvětlit, vysvětlit… Člověče, v téhle době nemůžeš nikomu nic vysvětlovat. Jakmile na veřejnosti začnet sypat z rukávu nějaká fakta, lidi začnou usínat. Není divu, neboť nejnovější výzkumy ukazují, že v souboji fakt s emocem vítězí právě emoce.

Vítězí tedy mozek, který ví, jak mozky fungují, a který nemá problém s tím, že je placený oligarchou.

Jo, to se u nás stalo. Andrej Babiš, miliardář slovenského původu a někdejší spolupracovník STB, vyhrál volby díky svému heslu „řídit stát jako firmu“ a díky rafinované práci s mozky nejlepších píáristů v zemi. Od prosince 2017 je premiérem. Ale některým v Česku jeho politika a především jeho aktuální trestní stíhání tak sexy nepřipadá, a Babiš se tak stal takzvaným premiérem v demisi. A tak to je už od ledna, takže žu šest měsíců žijeme bez vlády. A je třeba říct, že pro něj je to příjemné, řídí a řídí – bez důvěry poslanecké sněmovny. Sice se řeklo, že vláda v demisi má jenom „svítit a topit“, ale Babiš je přesto velmi aktivní. Řídí svoji milovanou státní firmu a my jen přihlížíme, jak naše země „nevzkvétá“. (To byla jedna z prvních vět Václava Havla v jeho prvním novoročním projevu roku 1990.)

Není divu, že naše země tak nějak nevzkvétá. Hospodářsky ano, ale jinak? No jo, aby něco vzkvétalo, je třeba opylovávat, musí pučet pupeny, je třeba plodné ůpdy a vůle ke vzkvétání. Vzkvétání je super! Ale tak daleko ještě nejsme. Nejdříve bychom ale měli chtít mít pupeny.

V Česku máme jenom dvanáct uprchlíků, ale stejně - my Češi máme strach!

Říká se, že se nám dlouho nedařilo, ale teď ano! A to si chceme udržet a nechceme přesně vědět, co se děje kolem nás. Socioložka Jiřina Šiklová tomu říká „nezažitý status“. Češi ještě nikdy nezažili delší období, kdy by se jim dařilo opravdu dobře. Žijeme už roky v době neustálé krize něčeho: finanční krize. Krize v Řecku. Krize na Ukrajině. Krize v Sýrii. Uprchlická krize. Doopravdy se nás dotkla jen finanční krize, v Česku máme dvanáct uprchlíků, ale přesto! My Češi máme strach! Strach o našich pět švestek! Neustále nám je někdo bral! Vždycky jsme byli oběti. A ještě jsme se nenaučili být něčím jiným.

Teď jsme oběti sami sebe a naší ještě nestrávené svobody. Protože nejdříve musíme začít pučet a růst. A v této fázi růstu evidentně nechceme naslouchat. To je Česko roku 2018. Takzvané elitě se krabatí čelo, je přechytralá, ještě elitářštější a neustále hovoří o tom, čím jsem začala: musíme lidem vysvětlit, co je správné, jak důležitá EU je, jak důležitá je demokracie. Jenže tohle lidé opravdu pochopí, až když to sami zažijí a pocítí. My Češi si od nikoho nenecháme vysvětlovat, co je správné. Buď to sami víme a cítíme – anebo neposloucháme, usínáme. Dobrou noc!

Pocity vs. fakta – tak to teď je. Jedinou možností tedy je pokusit se zprostředkovat pozitivní pocity spojené se svobodou. A to se neděje vysvětlováním (jak bych to já jako vysokoškolská učitelka ráda činila), ale skrze interakci. Úplně normálně. Nevnímat lidi jako voliče, ale jako individua, se všemi jejich silnými a slabými stránkami. V každém z nás je trochu Švejka, furiant, který nakonec všechno udělá trochu jinak, než bylo dohodnuto.

A tak volám co nejhlasitěji, co dovedu: chceme pupeny! Chceme vzkvétat!

Tenhle Švejk žije v každém Čechovi – buď se už projevuje nebo ještě ne. A mívá to často různé bizarní podoby: český politik, syn české matky a japansko-korejského otce, vysvětluje Čechům, proč je třeba bojovat proti přílivu uprchlíků ( a vůbec celé té „beztvaré multinacionalistické kaši“). Samozřejmě prosazuje, aby pivo bylo osvobozeno od DPH. Komunisté, kteří už více než století bojují proti imperialismu, chtějí jít do koalice s největším českým oligarchou – jejich boj proti kapitalismu? No a do třetice všeho dobrého: extremistické hnutí Slušní lidé, které nedávno vyvolalo malý divadelní skandál v Brně, jsou slušní jen co se názvu hnutí týká. Přitom jsou to většinou sympatizanti neonacismu! Když tedy dnes někdo chce být slušný, napíše si to na tričko?

Aha. Zůstaňme ještě u těch pocitů. Protože se ukazuje, že lidi řídí jen emoce – jako loďku, která neví, jak chce plout. Jednomu se ale chce vyhnout, přestože by to nejspíš nahlas nikdy neřekla. To nechceme ani my Češi, milá Evropo. Dokonce ani my Švejkové, furianti, nechceme zůstat sami na moři! Michale, píšeš: „Musíme zastavit odliv mozků, aby bylo Slovensko zase atraktivní, aby mělo budoucnost.“ Souhlasím. Ale to je proces, který funguje jen skrze pocit odpovědnosti k zemi, k níž náležím a která hrdě patří k většímu celku. Vzkvétat totiž může jen ten, kdo vzkvétat chce a něco pro to dělá. A tak volám co nejhlasitěji, co dovedu: chceme pupeny! Chceme vzkvétat!