Goethovi stopaři S filmem prý roste chuť

Goetheovi stopaři Febiofest
© Michal Urban

Druhý ročník Culinary Cinema na festivalu Febiofest
Letos podruhé uspořádal Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest ve spolupráci s prestižním festivalem Berlinale v rámci tří po sobě následujících večerů tři filmové projekce spojené s následnými večeřemi. Z diváků se tak stali degustátoři exkluzivního menu, které bylo inspirováno konkrétním filmem a které připravil tým v čele se světovými šéfkuchaři.
 

Film pro foodies

Na neděli 20. 3. připadlo promítání amerického filmu Trattoria z roku 2012 a unikátní menu od německého šéfkuchaře Alexandera Koppeho. Ten je držitelem michelinské hvězdy, kterou získal pro restauraci SKYKITCHEN v hotelu andel’s v Berlíně.

Film sám je nezávislou komedií nahlížející s důvtipem, podprahovou kritikou i vnímavým porozuměním pod pokličku tvrdého kulinářského businessu v prostředí kultovního San Francisca. Sleduje Sala Sartiniho, workoholického šéfkuchaře s italskými kořeny, který s vysokými ambicemi rozbíhá svou novou restauraci a čelí domnělým i reálným setkáním s food critics (kritiky jídel), kteří ho přivádějí k téměř infarktovému šílenství. Vrstevnatý a realisticky podaný pohled na mikrosvět fungování restaurace je proložen dokumentárními vstupy skutečných šéfkuchařů a divák tak má možnost poznat zákulisní prostředí luxusních a požitkářských bašt, kde na první pohled vše běží jako na drátku.

V komedii se střídají úsměvné až komické pasáže s vážnými scénami, které nutí k zamyšlení. Skvělá práce s kamerou servíruje divákům vybrané záběry v gradujícím sledu a zdařilé kompozici. Tento výborně vypadající filmový pokrm však není dějově až tak chutný, jak vizuálně působí: zápletka příběhu se zdá poněkud plytká, její vývoj až příliš čitelný a překvapivý klimax jednoduše schází. 

Ani ryba ani rak

Základem dějové linie jsou dvě větve: „boy meets girl“ a vztah otce a syna. V otcově restauraci poznává Vince, nováček v San Franciscu, pohlednou číšnici a barmanku, vegetariánku Annu, které Sal trefně přezdívá „roztleskávačka“. Anna povzbuzuje Vince, aby se pokusil v životě dosáhnout vyššího cíle, a díky ní se Vince vrací k některým starým rodinným receptům na rizoto, gnocchi i pizzu, kterou s úspěchem prodává na undergroundovém trhu potravin a nakonec – po několika hádkách, argumentech a vášnivé výměně názorů – přináší i do otcovy kuchyně.  Typický synův pocit, že otec je sobec, který se věnuje jen svému vaření, a neméně příznačný otcův dojem, že syn je tak trochu flákač, který nemá v životě jasně zvolenou cestu, nutně musí vytvářet konflikt, který se může jedině vyřešit smírem nebo rozchodem.

Fabulace je sice nevýrazná a ostřílení cinefilové vytuší během několika prvních scén, jak se bude vyvíjet, ale je pravdou, že některé scény fungují lépe než jiné a mohou položit na pomyslný stůl i lahodné pokrmy zajímavých chutí v podobě zásadního závěrečného dialogu mezi Salem a Vincem, ve kterém se tvůrcům filmu (Jason Wolos, Dawn Rich) podařilo vyhnout patosu i blahosklonnému patronizování.

Výkony Johna Patricka Amedori (Vince) a Kandis Fay (Anna) jsou vcelku průměrné, ale může to být zapříčiněné i tím, že jim scénář neposkytuje příliš široký emoční rejstřík ani psychologickou plastičnost. Tony Denison v roli Sala vyniká hereckým šarmem i autenticitou a stejně sugestivně působí i Lisa Rotondi v roli Salovy energické, zásadové a místy překvapivě dominantní Cecelie. 

Tableau! Všichni ke stolu!

  • Šéfkuchař Alexander Koppe © Michal Urban
    Šéfkuchař Alexander Koppe
  • Přípravy © Michal Urban
    Přípravy
  • Přpraveno k podávání © Michal Urban
    Přpraveno k podávání
  • Platýs jako krychle © Michal Urban
    Platýs jako krychle
  • Decentní dezert © Michal Urban
    Decentní dezert
  • Kuchaři © Michal Urban
    Kuchaři
  • Sál © Michal Urban
    Sál
  • Hudební doprovod v podání Jakuba Zomera © Michal Urban
    Hudební doprovod v podání Jakuba Zomera
  • Goethova stopařka Martina Doležalová © Michal Urban
    Goethova stopařka Martina Doležalová

Bezprostředně po projekci filmu se diváci v doprovodu sympatických hostesek přemístili do prostor konferenčního sálu hotelu andel’s, kde následovala večeře o pěti chodech. Menu bylo záměrně uspořádáno tak, aby odpovídalo vlivu italské kuchyně, o níž pojednával promítnutý film, takže v něm nechyběly ryby a mořské plody, tradiční (i méně tradiční) středomořské bylinky a zelenina – ozvláštněné i o některé exotičtější doplňky, jemné telecí a italské těstoviny. Šéfkuchař byl ovšem na rozdíl od jídelníčku ryze německý.

Ve vkusně zařízeném sále se diváci sešli pod tlumeným osvětlením u kulatých stolů pro deset osob. Po trochu napjatém začátku, kdy si sobě neznámí diváci vyměňovali rozpačité pohledy, začala úslužná obsluha nabízet šumivé prosecco, kterého se u mnohých stolů skutečně podařilo využít pro prolomení společenských ledů.

Brzy se sálem začala linout vemlouvavá klavírní hudba a zpěv Jakuba Zomera, mladého jazzového a bluesového hudebníka, absolventa a profesora Konzervatoře Jaroslava Ježka. Zomerův repertoár byl sestaven z nejkrásnějších písní z oblasti jazzu, blues a bossanovy a v průběhu celého večera diváky zásobil kvalitní performancí – bohužel jen několika málo hudebními znalci oceněnou stydlivým potleskem.

K večeři pak diváky pozvala Jolana Voldánová, rozhlasová a televizní moderátorka. Ta spolu s tlumočnicí představila i významné návštěvníky večera, mezi nimi Daniela Brühla, německo-španělského herce, který debutoval v roce 2003 v tragikomedii Good Bye, Lenin! a jenž byl za roli Nikiho Laudy ve filmu Rivalové (2013) nominován na Zlatý glóbus.


Linum není len a humr není z velkoobchodu

Před každým chodem byl na jeviště pozván hvězdný šéfkuchař Alexander Koppe, který mimo jiné prozradil, že jeho berlínská restaurace SKYKITCHEN je zcela obsazena na tři měsíce dopředu. Některé moderátorčiny dotazy působily ovšem poněkud pošetile, jako například tento: „Odkud pochází kanadský humr, který bude divákům servírován?“ Na smích zúčastněných diváků reagovala moderátorka vysvětlením, že by se třeba mohlo jednat o „humra z velkoobchodu“.

Přehmatů se ostatně během večera objevilo více. Například dvě zásadní chyby na jídelním lístku - neuvedení předkrmu a zkomolení názvu hlavního chodu v češtině. Specialita Linum veal/Linum Kalbfleisch byla totiž do češtiny přeložena jako Telecí krmené lnem, ve skutečnosti se ovšem jednalo o telecí z regionální oblasti Linum v Braniborsku.

Humr kanadský na fenyklu, bio citronu a čekance předčil očekávání stejně jako platýs na čekance a šafránu s ravioli plněnými italskou pancettou. Jakkoli se před uvedením hlavního chodu šéfkuchař Koppe zdál trochu nesvůj a nervózní v obavě, aby vše vyšlo naprosto dokonale, telecí na celeru, dušené cibulce a paprice (s důvtipným doplněním o kousek tradičního langoše) nemohlo být chutnější: maso se rozpadalo na jazyku a zvolená kombinace bylin, koření a zeleniny (kdo by řekl, že celer může chutnat tak jemně a lahodně!) nadchla i znalé foodies, jejichž smart phony díky libému a lákavému vzhledu pokrmů zběsile fotily jeden snímek za druhým – Vivat Food Porn!

Koppe si umí s jídlem pohrát – svůj vybroušený instinkt pro inovativní snoubení chutí prokázal u každého servírovaného jídla a jeho gastronomická kultivovanost dosáhla kýženého chuťového vrcholu v závěrečném chodu, kterým se stal exotický dezert výrazných barev: maracuja a kokos na thajském mangu, žlutém curry a wasabi. Na tento zážitek se zkrátka nedá zapomenout!

V rámci konstruktivního kriticismu lze snad jen upozornit na skutečnost, že pauzy mezi chody byly zbytečně dlouhé a jednotlivé porce mohly být o něco větší. Mnozí z cca sto padesáti účastníků večeře působili dojmem, že by si rádi dali přídavek. A to včetně autorky tohoto textu.