Goethovi stopaři Gutentág, párku!

Goethůvi stopaři: Gutentág, párku!
© Richard Pavlíček/Goethe-Institut

Na začátek bych rád řekl to nejdůležitější: jsem dlouholetý vegetarián. Proto, když přišla nabídka z Goethe-Institutu, abych navštívil a popsal (údajně) známé berlínské muzeum Currywurstu, tedy speciálního kořeněného párku, dost mě to překvapilo. Udělali snad kolegové Němci chybu? Kdejaký masožravec by byl přece lepším kandidátem než já! Brzy jsem však pochopil, že právě mé přesvědčené vegetariánství mě pro návštěvu německých párků předurčilo – Goethův stopař totiž nestopuje to, co chce, ale to, co přináší zábavu, dobrodružství a vzrušení.
 

Vzpomněl jsem si na dětství, kdy jsme se coby malí kluci vydávali po stopách všeho možného – psa, sousedky, tatínka na cestě do hospody. Ale hnát se za kořeněným párkem? Nikdy… Správný stopař se však ničeho neleká, a tak jsem na cestu do Berlína kývnul – byť s lehkými obavami.

VOLÁNÍ DIVOČINY

Doma oznamuji cestovní novinky a hledám datum, kdy bych mohl vyrazit. Rodina reaguje čile a rovnou začíná balit: „Snad si nemyslíš, že všechny ty párky sníš sám? Jedeme s tebou!“ směje se mi má žena Magda. A tak z osamělé a klidné pánské jízdy do nitra německé metropole nebylo nic, výpravu za berlínským párkem mi zjevně okoření nejen kari, ale i moje vlastní rodinka. Vyrážíme. Magda, která navigacím ze zásady nevěří, hledá prstem na mapě na mapě z dob ČSSR nejkratší cestu do (západního?) Berlína. Zatímco se úporně snažím vykličkovat z křivolakých pražských ulic, zdokonaluje si dcera Dorka na zadním sedadle němčinu: sotva jsme vyjeli a já už to její stokrát opakované „Gutentág“ a „čííís“ nemůžu ani slyšet. Tahle cesta bude ještě pěkná divočina!

Brzy je jasné, že na jeden zátah tak dlouhou cestu nedáme. Ostatně po tom, mít kari-párky ještě dnes k večeři, zrovna moc netoužím. A tak jsme všichni rádi, když objevíme krásnou braniborskou přírodní rezervaci s příšerným názvem: Mühlenfließ-Sägebach. To jméno si prostě nelze zapamatovat… Nicméně zdejší chladné Teuplitzské jezero a dokonce i přilehlé močály působí věru příjemněji než spěchající dálnice, a tak zůstáváme přes noc: jen si na nás čekej, párku! Cha chá…

Probuzeni braniborským ptactvem, vyrážíme druhý den ráno na zastávku Größ Köris a fičíme si to do Berlína ekologicky, vlakem. A pak taky „úbánem“, tedy metrem, protože jinak se do centra Berlína nedá pořádně dostat. Nadšeně ukazuju rodince check-point Charlie: zde stával v rozděleném městě slavný americký přechod. Tady se psaly dějiny, tady se odehrávala Studená válka – a já sem jedu kvůli teplému párku… Ach jo.

KOŘALKU? NE, RADĚJI KARI!

Muzeum Currywurstu stojí od roku 2009 v ulici Schützenstraße. První, koho vidíme, kupodivu není párkař, ale usměvavý recepční – místo mrtvých zvířecích tvorů v kari omáčce nám prodává vstupenky a uvádí nás do historie kořeněného párku. Vše prý odstartovala jistá Herta Heuwerová (1913-1999), berlínská stánkařka, která ve své pojízdné boudě prodala první currywurst. Stalo se to 4. září 1949 a bylo to v berlínské čtvrti Charlottenburg. Herta byla mimochodem druhým jménem také Charlotte. A co myslíte, jaký je můj oblíbený německý fotbalový klub? Herta BSC. Náhoda? Nemyslím… ;-)

Ale zpět k Hertě: její vynález teplého kořeněného párku nejspíš souvisí se Studenou válkou, protože – pozor, pozor – čtvrť Charlottenburg se po druhé světové válce nacházela v britském sektoru, a právě od britských vojáků Herta pravděpodobně sehnala kečup a kari. Proslýchá se, že tehdy vzácné kari s Brity směnila za lahev pěkně ostré německé pálenky. Jisté je však to, že k tomuto zázračnému koření a k tmavému rajčatovému protlaku postupně přidávala ještě dalších 10 až 12 ingrediencí, než byla konečně spokojena. Nechala omáčku ustát, příští den ji ohřála, přelila přes dobře osmažený párek a naservírovala hladovým Berlíňanům první Currywurst.

Musím přiznat, že historie párku mě zaujala. Tak jistě, touha zakousnout se do masa mě nepopadla, byť by bylo karim a kečupem polévané sebevíc. Ale objevování příběhů za něčím tak zdánlivě banálním, to přece jen dobrodružství je. Muzeum ovšem nestaví jen na Hertině příběhu – jeho důležitou součástí jsou také interaktivní hříčky, které jsou dělané, jak jinak, s příslovečnou německou pečlivostí. Visí tam třeba velmi podrobná mapa Berlína s vyznačením stánků, kde se prodávají ty nejchutnější varianty toho kořeněného zázraku. A že jich teda je! Až z toho jeden získá dojem, že Berlín je hlavní město uzenkových masožroutů.
 

  • Currywurst Museum Berlin © Richard Pavlíček/Goethe-Institut
  • Richard Pavlíček a jeho dcera v muzeu currywurstu © Richard Pavlíček/Goethe-Institut
  • V muzeu kořeněného párku © Richard Pavlíček/Goethe-Institut
  • Autor a stopař Richard Pavlíček s Hertou Heuwerovou © Richard Pavlíček/Goethe-Institut

KAM ČERT NEMŮŽE, TAM NASTRČÍ PÁREK

Rodinka si zatím docela užívá. Magda se vrtí v rytmu pop songů o currywurstu, které se linou z amplionů ve tvaru kečupových lahví. Dorka někde vytáhla obrovský plastový hranolek a právě se ho pokouší otřít o velkou kapku kečupu, která visí ze stropu. Proboha, je to opravdu kečup? No, pojďme raději dál… Čekají nás tajemné, ze země se tyčící rourky. Při odkrytí víček nás přes nosy praští více či méně silně kořeněné vůně: aha, to budou asi všechny ty ingredience. Určit se nám je daří vcelku dobře, s jejich pojmenováním v němčině už je to ale horší.

Mé drahé dítě náhle vyvýskne nadšením a vrhá se k miniaturnímu stánku plnému nejrůznějších nádob a příborů. Ukazuje se, že je to místo, kde si každý návštěvník může vyzkoušet, zda by přípravu currywurstu zvládl. Dorka mě chce nezbytně nutně vidět v roli kuchaře, já se ale podvoluji až poté, co poznám, že ten imbis je spíš něco jako hračkárna – a tak si po dekádách zase hraju „na vaření“ a „prodávám“ své rodině plastové hranolky a do zlatova opečený currywurst, rovněž z plastu. Ještě že tak, toho opravdového bych se nechtěl ani dotknout. No, guten Appetit!

Po tvrdé práci máme ale všichni hlad. Rodince se sbíhají sliny na currywurst, jak jinak, nepodlehnout tomuhle ďábelskému marketingově-masožravému pokušení je dost těžké. Já však odolávám, žmoulám v kapse proteinovou tyčinku a do muzejní restaurace odcházím s rezignovaným přesvědčením, že tady pro mě k jídlu nebudou mít vůbec, ale vůbec nic. Jenže přichází zlatý hřeb muzea: sice tu všechno voní po kari, po tuku, mase a pivě, ale zřejmě i v Mekce karnivorů se myslí na nás, menšinové vegetariány. Koupit se tady totiž dá i velice dobrý vege-currywurst, který maso neviděl ani z rychlíku! Jsem nadšen a při přežvykování veganského zázraku si jen poťouchle říkám, co by si asi o currywurstu bez „Wurstu“ myslela stará dobrá Herta Heuwerová. Nenechala by si raději svojí pálenku, kdyby věděla, jak to jednou dopadne?