Goethovi stopaři Kdo se bojí, nesmí do Bergainu

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO BERGHAINU
Foto: © Creative Common

Vydala jsem se po stopách berlínského Berghainu – jednoho z nejlepších technoklubů na světě. Vstoupit smí jen „vyvolení“ a mně se na ono místo, kde se setkává místní subkultura, dostat podařilo.
 

Než jsem zahájila svou půlroční pracovní stáž u Českého centra v Berlíně, o existenci klubu Berghain jsem neměla ani ponětí. Fakt, že je Berlín považován za centrum současné umělecké tvorby a taneční a elektronické hudby mi sice známý byl, o existenci tohoto legendárního klubu, do kterého se sjíždí lidé z celého světa, jsem ale jak živa neslyšela. Po prvních týdnech strávených v německé metropoli mi však začalo být jasné, že ačkoliv nejsem velkým příznivcem techna, budu se muset do Berghainu během svého pobytu v Berlíně podívat. Nebo se o to alespoň pokusit. Jinak? Jako bych snad v Berlíně ani nebyla.
 
 
„BERG” A „HAIN”
 
Nedaleko stanice Berlín východní nádraží stojí od počátku 50. let minulého století budova dnes již bývalé elektrárny. Ta svého času elektřinou a teplem zásobiovala přilehlou východoberlínskou dělnickou část města zvanou Stalinova třída, dnešní Třídu Karla Marxe. Později majitelé nemovitosti nechali starou průmyslovou budovu přestavit berlínskou architektonickou kanceláří Studio Karhardt a otevřeli zde hudební klub. Prostory se pyšní téměř 20 metrovými stropy a jejich velikost ohromí téměř každého, komu se naskytne možnost je spatřit.
 
Technoklub Berghain se nachází na pomezí čtvrti Fridrichshain a Kreuzberg. Pokračovatel klubu Ostgut, který byl majiteli současného Berghainu provozován mezi léty 1998-2003, si svůj název našel sloučením částí názvů těchto dvou městských čtvrtí, „berg” a „hain”, a milovníky techno a house party začal přitahovat od roku 2004.
 
 
NIKDY NEKONČÍCÍ FRONTA
 
Během stáže v Berlíně jsem si našla přátele, jejichž cílem bylo také prožít večer v tomto světoznámém kultovním klubu. A tak jsme se společně v prosincovém nečase vydali kolem dvanácté večer za berlínským dobrodružstvím. Bylo nás pět – tři „berghainské panny“, jeden sváteční, avšak pravidelný návštěvník klubu společně s fanynkou elektronické hudby.
 
Jak jsem při první návštěvě zjistila, pokud se chcete dovnitř dostat, musíte si počkat. A to pěkně dlouho. Fronta ke vstupu měla několik stovek metrů.  Ale naše odhodlání bylo pevné. Bez řečí jsme se zařadili do na pohled nikdy nekončící fronty a začali na povzbuzení popíjet v Berlíně populární nápoj Club Maté. Mrzlo, jako když praštilo, fronta sice postupovala, ale cíl se zdál být nedosažitelný.  
 
První věc, které jsem si v davu čekajících všimla, byly výstřední kostýmy a výrazné líčení žen i mužů. Na internetu kolují rady a tipy, co vše by měl člověk udělat pro to, aby se dostal dovnitř. Já jsem svou přípravu na tento večer nijak zvlášť neprožívala. Nejvíce jsem si lámala hlavu s výběrem oděvu, nakonec jsem skončila celá v černé, kterou stejně nosím nejraději.
 
 
DOVNITŘ SE KAŽDÝ NEDOSTANE
 
Pomalu jsme postupovali uličkou společně s masou lidí, která si přišla zatančit. Před námi se tyčila monstrózní budova elektrárny a fronta byla po obou stranách obseta jízdními koly berghainských návštěvníků, jež tvořila jakousi vstupní bránu. Několik lidí sbíralo do velkých tašek na zemi se válející zálohované lahve, které zde odložili čekající.
 
Po dvou hodinách jsme se pomalu a jistě blížili ke vstupu. U něj stáli dva vyhazovači, kteří měli rozhodnout, zda smíme vstoupit či ne. Zkušený člen naší výpravy zavelel, že se musíme rozdělit. Turisty a velké skupiny tam prý nepouští. A opravdu. Desítky lidí, převážně turisté, se sklopenou hlavou opouštěli těsně před vstupem vyčekanou frontu a uličkou hanby tiše odcházeli. Berghainští vrátní prý patří k těm nejdrsnějším v Německu vůbec. A proč? Protože všichni, kdo chtějí dovnitř, by se tam zkrátka nevešli. Klub se navíc snaží udržet si „štmagasty“, kteří spoluvytvářejí unikátní atmosféru tohoto místa. Jak jsem se doslechla, někteří z nich sem prý zavítají v pátek večer a odchází až v pondělí v ráno.
 
Rozdělili jsme se do skupin po dvou a třech. Já byla ve trojici se zkušeným berghainářem a s milovnicí techna. Na řadu jsme šli jako první. Zmrzlí až na kost, nedutajíce jsme předstírali, že je nám vlastně jedno, jestli nás drsní vrátní dovnitř pustí nebo ne. A zabralo to! Štěstí se na nás usmálo a octli jsme se uvnitř legendárního Berghainu. Teď už jsme jen čekali na zbytek členů výpravy, kteří si měli svůj „rozsudek“ vyslechnout o něco později. Po deseti minutách nám bylo jasné, že zbylým členkám výpravy to nevyšlo. Domluva ale zněla jasně – koho pustí, jde dovnitř, koho ne, jde domu.
 
 
BEZ TURISTŮ – PRO TURISTY
 
Ačkoliv mě mrzelo, že si večer nemůžeme užít v plném složení, nemohla jsem skrýt radost z toho, že se mi naskytla příležitost zažít atmosféru tohoto klubu na vlastní kůži, a hlavně, že jsem po dvouhodinovém čekání konečně v teple. Ačkoliv nepsané heslo Berghainu zní „turisty tu nechceme“, paradoxem je, že hned u šatny narazíte na obchod se suvenýry, které si zde jako památku můžete zakoupit.
 
Odložili jsme bundy, zaplatili 12 euro vstup a prošli kontrolou. Součástí kontroly bylo varování, že se v prostorách klubu nesmí fotit. Proto nám také žlutou páskou přelepili čočky fotoaparátu na mobilech… Ochranka nám popřála „viel Spaß“ a my vyrazili vzhůru do pulzujícího temna.
 
Stoupali jsme temnými prostory vzhůru a hudba od samého počátku rezonovala až někde uvnitř nás. Na nic jsme nečekali, zamířili jsme rovnou na parket a nechali se unést hudbou. Kvalita zvukové techniky byla tak vysoká, až člověku lezl mráz po zádech. Každý tančil, jak se mu chtělo a mé oči sledovaly přehlídku nejrůznějších tanečních kreací a převleků. Pohlaví, sexuální orientace, věk nebo původ zde nehrály žádnou roli.
 
TECHNO, DROGY, SEX A OBCHOD SE SUVENÝRY
 
Jak jsem vypozorovala v průběhu večera, Berghain není jen o tanci a o přehlídce těch nejlepších techno DJů. Součástí klubu jsou i boxy, do nichž se návštěvníci uzavírají a doplňují energii na další tanec drogami nebo se zde sexuálně obšťastňují. Tyto praktiky se však odehrávají i na toaletách. Přišla jsem si jako v pekle na zemi, zároveň si ale se svými přáteli užívala sílu okamžiku na tanečním parketu. Kombinace hudby, tance a prostředí mě nakonec nečekaně uchvátily.
 
Pokud se do Berghainu chystáte, buďte připraveni, že někoho z vás pravděpodobně pošlou domů. Je dobré se ve frontě rozdělit a hlavně neupozorňovat na sebe ničím jiným než svým kostýmem. Ten, kdo se do Berghainu o víkendu nedostane, ale rád by se dovnitř podíval, si nicméně může zakoupit lístek na jeden z „běžných“ koncertů, které se tam v týdnu konají.
 
Nejsem typ člověka, který by tento druh zábavy vyhledával každý víkend a věřím, že popis tohoto zážitku může leckomu nahnat hrůzu. Návštěvu Berghainu bych však označila za výjimečný kulturní zážitek, který doporučuji každému, kdo je otevřený poznávání nových dimenzí kultury.