Pár otázek pro Simona Mennera

Simon Menner
Simon Menner | Foto: Pavlína Jáchimová

Milý pane Mennere, jak jste přišel na nápad spojit své umění se Stasi?

Jako umělec se hodně zabývám otázkou, jak jsou obrazy instrumentalizovány – ať už v reklamě, v propagandě, ve vedení války nebo v mediálním zpravodajství. Při všech svých rešerších jsem v podstatě náhodně narážel na opravdové poklady, které Stasi zanechala. A měl jsem také otevřené dveře v archivu, který dnes tyto materiály spravuje.

Jaký je to pocit otevírat staré krabice, které měly pravděpodobně zůstat navždy zavřené?

Bylo to velmi zvláštní, když jsem narazil na fotografie, které se pracovníci Stasi pokoušeli zničit. Kdyby to probíhalo podle nich, byli by už veškerý materiál zničili. Absurdita té doby vynikne ještě výrazněji, když zjistíte, že fotografie, které někdo roztrhal, byly vlastně zcela bezvýznamný materiál. Ale vyskytovaly se tam také snímky, při jejichž prohlížení běhá člověku mráz po zádech, protože má najednou před očima celou tu hrůzu spojenou s tajnou policií.

Vyskytují se mezi těmi snímky také takové, které vám samotnému připadají překvapivé, šokující, odpudivé nebo naprosto bizarní?

Překvapivých bylo mnoho. Překvapivých v tom smyslu, že bych nikdy nepředpokládal, že něco takového najdu. Kdo by například očekával, že vysoce postavení agenti pořádali oslavu v kostýmech, při které se přestrojovali za oponenty režimu?

Ale našel jsem také snímky, ze kterých mě dodnes mrazí, snímky, které se na povrchu jeví jako zcela neškodné. Úplně hlavní je pro mě fotografie neustlané postele. Tento snímek vyfocený Polaroidem vznikl v rámci tajné prohlídky jednoho bytu. Obyvatelé takových bytů se nikdy neměli dozvědět, že byl jejich byt prohledáván. Agenti tajné policie se vlastně vloupávali do cizích bytů jako zloději. Než každý takový soukromý kout obrátili vzhůru nohama, pořídili několik momentek, aby podle nich mohli po prohledání bytu uvést všechno zase do původního stavu. Fotografie neustlané postele je tedy jednou z těch, která ukazuje postel před tím, než ji agenti důkladně prohledali. To je opravdu hrozné.

Kolik fotografií jste si vlastně prohlédl a podle čeho jste vybíral snímky pro výstavu?

Nevím úplně přesně, kolik jich bylo – možná 30-40 tisíc. Ale to jsem jenom klouzal po povrchu. Nakonec jsem si materiál rozdělil do tří kategorií: Jak se člověk stane špionem? Jak to vypadá, když člověk aplikuje to, co se naučil? A jaké snímky pořizovala Stasi sama o sobě?

Všechny ty bizarní fotografie jste představil nejdříve v Německu. Co jste od toho očekával a jaké byly reakce?

Reakce byly pozitivnější, než jsem očekával. Vlastně jsem počítal s větší kritikou – právě proto, že tyhle snímky tak trochu vytrhávám z historického kontextu a že navíc ukazuji snímky, které jsou součástí tehdejšího bezpráví. Ale obecně byla reakce velice pozitivní. Byly ale patrné rozdíly mezi jednotlivými generacemi. Osoby, které byly v době pádu Berlínské zdi ještě poměrně mladé, se dokázaly té absurditě obvykle i zasmát. Smích jim ale zpravidla uvízl v krku, když si uvědomily, že tyto snímky jsou autentické. Trochu starším lidem ale často do smíchu vůbec nebylo.

Je podle vás základní idea projektu TOP SECRET přenosná mezi jednotlivými národy? Měl byste chuť najít i vizuální podobu československých tajných agentů?

Ano, tento projekt by se dal nově realizovat téměř všude. Možná jinak a v menším rozsahu, ale domnívám se, že národnost nebo politická orientace agentů se v práci agentů téměř vůbec neprojevuje. Moc vytváří arogantní jedince a podle mě přitom nehraje roli, jestli je někdo kapitalista, nebo komunista. Obzvlášť úchvatný by byl samozřejmě pohled na obě strany takzvané železné opony, ale k tomu na Západě zcela jasně chybí politická vůle.

Nápad prohlédnout si někdy materiály československých tajných služeb by mě vysloveně lákal. Mohl bych si tak možná potvrdit některé teze, které jsem vyvodil ze své práce o Stasi.