Raná popkultura
Cinefil Kafka

Pražský rodák Franz Kafka (1883—1924) zažil éru vzniku kinematografu a byl fascinován hned prvními ranými filmy. Z dnešního pohledu šlo o tzv. kinematografii primitivu, často bulvárního charakteru. Přesto tyto snímky Kafku doslova uhranuly, jak zmiňuje ve svých denících či v dopisech psaných snoubence Felici Bauerové, přičemž jeho poznámky o filmech jsou psány vzrušeným, vášnivým a někdy také melancholickým tónem.
 

Od: Alice Aronová

Kino jako rozptýlení a atrakce

Aktivním filmovým divákem se Kafka stal už v 10. letech 20. století. Filmový žánr, který se teprve formoval, tehdy ještě nebyl vnímán jako umění a mnozí spisovatelé odmítali s filmaři spolupracovat na scénářích. Nevěřili totiž v kvalitní adaptace svých děl a film, tuto „pouťovou atrakci“, se rozhodli (na rozdíl od divadla) nepodporovat. Situace se změnila až ve 20. letech 20. století, kdy hraný film začal být pomalu, ale jistě, považován také za umění a ne jen za lehkou zábavu.  

Prvním stálým kinem, které v Praze vzniklo, byl biograf U modré štiky v Karlově ulici. Od 1907 jej řídil iluzionista Viktor Ponrepo, který filmovými projekcemi zpestřoval svá divadelní vystoupení a jenž němé snímky i skvostně komentoval. Divákům na reklamních letácích sliboval „obrazy ze života a ze světa snů, které dokáží uspokojit všechny nároky.“ Kafka zde byl pravidelným divákem, stejně jako v kině Orient, které fungovalo od roku 1908 v pražské Hybernské ulici. Jen o rok později otevřel Pražanům své dveře další biograf, elegantní kino Lucerna, spojené s kabaretem a kavárnou. To fungje dodnes (pravidelně se zde koná např. festival německojazyčných filmů Das Filmfest) a Kafka do něj chodíval sám, s rodinou či s přáteli. Mezi ty nejbližší patřil spisovatel Max Brod, jenž často vzpomínal, jak s Kafkou navštěvovali kina nejen v Praze, ale i na svých toulkách po Itálii, Francii či Německu.

Bílá otrokyně a další hity

Dánský snímek režiséra Augusta Bloma Bílá otrokyně (Den hvide slavehandel I. 1911) byl na rozdíl od prvních krátkých snímků relativně dlouhý: Na svou dobu měl pozoruhodnou délku 55 minut, čímž se stal vůbec prvním středometrážním hraným filmem v dějinách kinematografie. Vzbudil velký ohlas u diváků. Ten sice nebyl vždy pozitivní -  příběh z nevěstince vyvolal debaty o tom, zda je kýčem, jenž se má zakázat mimo jiné z důvodu předváděné sexuality, či naopak ho lze vnímat jako odvážnou filmovou podívanou – mluvilo se o něm nicméně všude. Český spisovatel Jiří Mahen recenzoval roku 1911 snímek v Lidových novinách takto: „Kdo má svědomí v srdci a rozum v hlavě, div že si neodplivne. Je to praobyčejná kinematografická hloupost a podvod na sociálním našem cítění, nic jiného.“ Kafku nicméně tento sice dějově brakový, nicméně emotivní, lokacemi exotický a v závěrečném finále akční příběh plný automobilových honiček a stříleček na střechách domů pohltil. Fascinovalo jej zpracování osudů krásné Edith, která odjela za příbuznou do Londýna, na lodi však padla do rukou banditů a skončila v nevěstinci, kde se do ní zamilovali hned dva muži: ovšem až ten pravý, inženýr z parníku, ji za pomoci policie zachránil. Kafkovi se zdály vášnivé i strašidelné sny jak o nevinné Edith, tak o sadistické otrokářce, která ji zneužívala.

I další němé snímky z té doby si Kafka oblíbil. Primárně přitom šlo o rané dokumenty zachycující stověžatou českou metropoli. Zde stojí za zmínku půvabná dvouminutová Jízda Prahou otevřenou tramvají z roku 1908 v režii Jana Kříženeckého, kameramana, fotografa a průkopníka české kinematografie. Pomocí kamery originálně umístěné v čelní straně tramvaje (linek 3 a 7) sledujeme záběry s atmosférou dnes již zmizelé Prahy (nábřeží, mosty, Letná, výhled na Pražský hrad a židovské město v čase asanace, Kafkovo bezprostřední sousedství).

Kafku nadchl i italský dokument První mezinárodní světová soutěž letadel v Brescii (Primo Circuito Aereo Internazionale Di Aeroplane In Brescia, 1909, režie Adolfo Croce), technická kuriozita, která zachycuje prestižní akci Grand Prize. Snímek mapuje přípravu letadel ke startu i jejich vzlet. Vidíme souhru mechaniků, cítíme očekávání 50 000 diváků i upřímnou vášeň konstruktérů i tvůrců filmu pro létací stroje, slavíme vítězství Glenna Curtisse v mezinárodním leteckém závodě z 9. září 1909. Kafka, který si tou dobou užíval dovolenou v severovýchodní Itálii, byl události přítomen osobně i s Maxem Brodem a o emotivním zážitku napsal zprávu Aeroplány v Brescii (Die Aeroplane in Brescia). Jeho reportáž vyšla v pražském deníku Bohemia: „Curtiss poletí o velkou cenu Brescii. […] Už rachotí Curtissův motor, sotva se tam podíváme, už odlétá pryč, letí nad rovinou, která se před ním zvětšuje, k lesům v dálce, které se jako by, až teď zvedají do výše. Lesy přelétává dlouho, mizí, vidíme lesy, jeho ne.“

Kafka ovšem necestoval jen fyzicky, ale také prostřednictvím filmu. V tomto směru zmiňme italské snímky Peschiera, Jezero Maggiore, Ligurie, Il corse de Mirafiori (Peschiera, Lago Maggiore, Liguria, Il corse de Mirafiori, 1907-1913, kolektivní režie), která byly uváděny i v Praze a nabídly svým divákům i kolorování (tedy zabarvení záběrů do zelené, modré, žluté, sépiové, hnědé apod.). Meditativní styl dodal dokumentům z Itále prázdninovou atmosféru a diváci, mezi nimi i Franz Kafka, se tak rádi nechávali unášet mořskými vlnami, krásou jezer, jeskyň a antických památek. Nechyběla ani závěrečná přehlídka společenské smetánky a dobové módy (dámy v kloboucích) na věhlasných koňských dostizích.

Ztracený obraz i hledání domova

A co komedie? Za pozornost stojí francouzský počin Nick Winter a krádež Mony Lisy (Nick Winter et le vol de la Joconde, rok 1911, režie Paul Garbagni a Gérard Bourgeois), hravý parodický desetiminutový film, pod nímž je podepsán první filmový producent na světě Charles Pathé. Příběh je inspirován skutečnou událostí z Louvre: krádeží Mony Lisy 21. srpna 1911 a následného policejního vyšetřování, které ovšem k ničemu nedospělo: obraz se, víceméně náhodou, našel po dvou letech v Itálii.

Zajímavostí je, že návštěvnost Louvru po krádeži vzácného obrazu ztráty neutrpěla, naopak: do galerie proudily tisíce lidí, aby viděly prázdné místo na zdi – včetně Franze Kafky a Maxe Broda.

Jistou dobu svého života Kafka hlásal, že je přesvědčeným sionistou. Byla to doba, kdy přispíval do sionistického listu Selbstwehr a učil se hebrejsky, nicméně jeho znalost tohoto jazyka zůstala na elementární úrovni. Kafkovým jazykem byla jednoznačně němčina, plynně však hovořil také česky a francouzsky. Z Kafkových deníků vyplývá, že dokonce koketoval s myšlenkou přestěhovat se do Palestiny, a to nejen z důvodů svého chatrného zdraví (tamější klima by mohlo zlepšit jeho tuberkulózu), ale také kvůli přátelům, kteří by ho zde finančně podporovali. A jak to souvisí s filmem? V roce 1921 si Kafka poznamenal do deníku: Odpoledne film o Palestině. Víme, že šlo o snímek Návrat na Sion (Shivat Zion, 1921), který viděl v bio Lido v Havlíčkově ulici. Film zachycuje nový život a hospodářské budování Palestiny včetně pestré směsice národů a nezbytné politické linky. Natočen byl na zakázku v Jeruzalémě, měl propagovat a Židům přiblížit palestinskou realitu. Nakolik bylo Kafkovo rozhodnutí opustit Evropu myšleno vážně a jak moc jej ovlivnil právě tento zážitek z kina, nikdy nezjistíme. Palestina zůstala pro Kafku nedostižnou, nepřístupnou krajinou, na dosah ruky blízkou a vzdálenou – imaginárním prostorem, filmem.

Ostatně, co vlastně pro Kafku filmy znamenaly? O tom se můžeme rovněž jen dohadovat. Jedno je nicméně zřejmé: slavný spisovatel byl filmem okouzlen, týdenní programy kin prý znal nazpaměť. Film vnímal jako krásu, radost, ale i trýzeň. Je dost možné, že biografy poskytovaly Kafovi únik ze samoty a z vlastního, na první pohled poněkud ordinérního života. Kafka, promovaný právník, pracoval od roku 1908 jako úředník Dělnické úrazové pojišťovny v Praze (která se nacházela jen pár kroků od biografu Lucerna), avšak práce ho nenaplňovala, nudil se: Svou práci vykonává velmi svědomitě, ale úděsně se při ní nudí. Volný čas dělí mezi povinnosti v obchodě přísného otce, eskapády s rostoucím okruhem přátel – kavárna, kino, kabaret, nevěstinec – a stále významněji se prosazující literární pokusy. Jak trefně poznamenal německý spisovatel a herec Hanns Zischler: „V průběhu roku Kafka několikrát utíká do kina, kde cosi hledá a touží po něčem, co ho otupí. Jde do kina, aby zapomněl. Není vhodnější místo, kde toho lze dosáhnout s požitkem.“