Kafka na vesnici
Zeměměřič vlastního světa?

Franz Kafka a život na venkově: Na první pohled se zdá, že jde o spojení poněkud vzdálené. Ve skutečnosti se však nemalá část textů pražského spisovatele odehrává právě na vesnici a na venkově. Pohlédneme-li na ně prizmatem současného urbanizovaného světa, získají ještě nový rozměr.
 

Od: Marc Weiland

Kdo potřebuje zeměměřiče?

Opravdu potřebuje vesnice zeměměřiče? Odpověď vesnického starosty v Kafkově románu Zámek je jasná: ne, rozhodně ho nepotřebuje. Vždyť všechno už prozkoumáno, uspořádáno a zaznamenáno bylo; a protože poměry jsou tak jako tak stále stejné, a tudíž se vůbec nic nemění, není potřeba provádět nový průzkum nebo dokonce nové šetření. Zeměměřič K. by tedy v podstatě neměl mít co zjišťovat.

Mezi městem a venkovem

Tato odpověď asi také hezky odráží způsob, jakým lidé na počátku 20. století o venkově smýšleli a jak o něm mluvili. Vztah mezi člověkem, městem a venkovem byl více či méně přehledně uspořádán. To, co obvykle chápeme jako "venkov", bylo utvářeno jako protipól toho, co prožíváme ve městě a toho, jak vnímáme město. Města byla s ohledem na rychlý a nezadržitelný růst ve věku industrializace asociována mj. s pojmy jako pokrok, rychlost, nepřehlednost, komplexnost či třeba flexibilita, ale také stísněnost, špína, nemoc, nervozita. V souladu s tím vším se "venkov" mnohým jevil (a dodnes jeví) jako opak: jednoduchý, zvládnutelný, stabilní, autentický atd. Lidé jsou zde údajně stále pevně začleněni do své společnosti a žijí v přímém kontaktu s přírodou - a tedy i sami se sebou. Dalo by se ovšem říci, že jde o diskurz, který je veden z perspektivy města a který vytváří poměrně jednoduché opozice: město - které je v neposlední řadě vnímáno coby místo, kde se "vytváří" moderní kultura - funguje jako jádro, v němž se zhušťuje přítomnost a formuje budoucnost. Venkov je v tomto kontextu vnímán naopak jako místo zaostalé a tradiční, patřící minulosti. Tu stroje a masy, tam zemědělci a malé komunity. A aby se se propast trochu zmenšila, vyráží měšťané na nedělní procházky po venkově, výletují na čerstvém vzduchu nebo více či méně mění svůj životní styl a snaží se žít v souladu s přírodou, k čemuž jim dopomáhají různá reformní hnutí.

Je známo, že sám Kafka příznivcem jednoho takového hnutí byl. Skutečnost, že si nedokázal představit útulnější a svobodnější život než na vesnici (napsal to v říjnu 1917 Felixi Weltschovi z vesnice Siřem, kde několik měsíců pobýval na statku své sestry), vychází v neposlední řadě z vnímání jinakosti venkova, které můžeme zaznamenat i v kulturních dějinách a které se opakovaně objevuje jako souhra odpuzování (městského) a přitahování (venkovského) elementu. Do jisté míry lze právě v tomto střetávání nalézt utopické kořeny venkovského života jako "negace negativního". A tak se i Kafka vyznává v jiném siřemském dopise svému příteli Maxi Brodovi: „Tolik věcí mě tísní, že nemohu najít východisko.“ Kafka se ve svém psanísvěřuje se svými pocity, které se v něm objevují. Historicky to byl vždy právě pocit tísně, který někdy způsoboval, že se mu venkov jevil jako možné útočiště a vyvolával u něj svého druhu "stesk po venkově", k němuž se Kafka v tomto dopise Brodovi výslovně hlásí.

Již na podzim roku 1902, kdy bylo Kafkovi pouhých devatenáct let, referoval z Liboce Oskaru Pollakovi o zcela odlišném vnímání času a způsobu života, který kontrastoval s tím městským. Kafka přitom psal vznešeným, slavnostním, až patetickým tónem: „Je to úžasný čas, který tu trávím, to ti jistě neušlo, a já jsem takový úžasný čas potřeboval, čas, kdy celé hodiny ležím na viniční zdi a zírám do dešťových mraků.“ Zde, na venkově, vidí Kafka „teskná" pole, která se v jeho představách stávají slavnostními a krotkými, přičemž ovšem také obnovují údajně ztracenou jednotu mezi člověkem, zvířetem a přírodou. „Všiml sis,“ ptá se rétoricky svého přítele, „jak stíny pozdního léta tančí na temné, vypleněné zemi, jak tělesně tančí? Všiml sis, jak se země zvedá vstříc krmící se krávě, jak důvěřivě se k ní zvedá? Všiml sis, jak se těžká, tučná půda drolí pod jemnými prsty, jak slavnostně se drolí?“

Na zdi Kafkova pokoje visela grafika dle olejomalby slavného německého malíře Hanse Thomy (1839-1924). Šlo o grafiku Der Pfügler (Oráč) z roku 1897. Původní Thomova olejomalba z roku 1889 se dnes nachází ve Wiesbadenu. | © Deutsche Fotothek / Nagel, Heinz Není tedy náhodou, že Kafka vlastnil uměleckou grafiku s názvem Oráč, kterou vytvořil Hans Thoma v roce 1897, a pravděpodobně si ji pověsil na zeď; stejně tak není náhodou, že se později zabýval texty, jako je Požehnání země od Knuta Hamsuna, že si představoval sám sebe jako zemědělce a že si nakonec i vyzkoušel práci zahradníka v Ústavu pro pěstování ovocných stromů v Troji. V soukromých zmínkách o půdě působí Kafka vyloženě "nekafkovsky".

Kafka, letní dovolenkář a vášnivý výletník zkoumající venkov, který se opakovaně (například při svých četných návštěvách lázní), setkával se sociálním hnutím Lebensreform, které propagovalo život v souladu s přírodou, projevoval až téměř fascinaci venkovským životem. Což do jisté míry odpovídalo duchu doby a zároveň svědčí o kulturně-historické stálosti idylických, romantických představ o venkově, které lze vysledovat až do starověku. Co však o životě na venkově vypovídají Kafkovy literární texty? A co o Kafkových literárních výletech na venkov přináší věda? Pozoruhodně málo.

Vyměřování Kafky

Odpověď vesnického starosty, že zeměměřič není potřeba, lze snad považovat i za reprezentativní názor na výzkumy o Kafkovi, které, jak známo, samy o sobě zaplní několik knihoven. Někdo by si mohl myslet, že to, co platí pro situaci zeměměřiče K. - „nebyla by pro něj sebemenší práce", jak tvrdí starosta -, už dávno platí také pro badatelskou literaturu o Kafkově životě, díle a vlivu. Vzhledem k jejím téměř nezvládnutelným rozměrům by už totiž teoreticky mělo být prozkoumáno každé, byť sebevzdálenější téma, a zmapován každičký centimetr Kafkových spisů. Zřejmě jsou ale i zde jistá pevně etablovaná schémata - tedy nakolik je to jen u takového autora vůbec možné. Franz Kafka jako jeden z „oněch" autorů modernismu je zcela samozřejmě vnímán coby autor městský.

To jistě není špatně. Však si jen položme otázku, zda by mohlo být Kafkovo dílo, o němž referuje mistrovská třísvazková biografie Reinera Stacha, koncipováno nezávisle na konkrétní situaci v Praze na počátku 20. století. Této otázce se věnuje velké množství knih o „Kafkově Praze". Zdá se nicméně, že výsledný pohled na dílo a na autora poněkud ustrnul; a zároveň se zdá, že jsou ignorovány některé další aspekty, které jsou s „venkovským Kafkou" spojeny. Je docela překvapivé, že se téměř neprovádí soustředěný výzkum Kafkova literárního a osobníhovnímání života na venkově- přestože se velká část jeho děl odehrává ve skutečně venkovském prostředí a je prostoupena specifickou vesnickou a venkovskou topografií. Mohli bychom se proto možná zcela kacířsky zeptat: Není možné Kafku chápat jako „městsko-venkovského" autora? Jako autora, který se pohybuje mezi městem a venkovem? Neměly by se některé jeho texty chápat také jako "rurbární" tedy rurálně-urbánní díla? Zkrátka jako díla, v nichž se město s venkovem mísí a prolíná? To však vyžaduje bližší pohled na autorův poněkud opomíjený osobní svět a na jeho literární výlety na venkov.

Na jaře 2023 se na mezinárodní konferenci v Goethe-Institutu v Praze uskutečnil první pokus o zaplnění nebo alespoň o osvětlení badatelských mezer ve „venkovském aspektu" Franze Kafky. Její zaměření a přístup se odrazily již v názvu konference: Zeměměřičství. Franz Kafka a život na venkově. Jedním z cílů bylo zabývat se mnohočetnými souvislostmi a propletenci mezi městem a venkovem, a to jak v reálném, tak v fiktivním životě Franze Kafky, a zaměření se na to, co je v kontextu různých modernistických diskurzů až příliš často opomíjeno nebo vnímáno jednostranně: totiž na venkovské prostory s příslušnou vlastní (fiktivní? reálnou?) logikou, kterou Kafka pravděpodobně řeší a zdůrazňuje v celé její diferenciaci tak jako žádný jiný autor.

Toto rozlišení vyplývá už z bohatství dostupného materiálu. Ať už v Zámku, ve Venkovském lékaři a v povídkách vydaných za jeho života, jako jsou Děti na silnici, Nejbližší vesnice a Císařské poselství, nebo v posmrtných zápiscích (např. Siřemské aforismy), deníkových zápiscích (jako jsou texty Pokušení na venkově) nebo Vzpomínky na Kaldabahn (1914) i v dalších posmrtně vydaných spisech (například Svatební přípravy na venkově, Venkovský učitel, Rána na vrata nebo Při stavbě Čínské zdi): Kafkovy texty se znovu a znovu obracejí k životu na venkově a pohybu po něm. Opět se tak děje velmi odlišnými způsoby se stejně odlišnými funkcemi. Lze však říci, že vesnice a kraj, o nichž se vypráví, fungují jako ambivalentní modely, v nichž se (nejen) narativně zhušťují autorovy zkušenosti a zkoumání současnosti. V (pouze domněle) zvládnutelných a narativně kontrolovatelných (experimentálních) prostorech vesnice a venkova Kafkovo vyprávění zpracovává a reflektuje biografické zkušenosti, psychologické procesy, společenské poměry, náboženské představy, kolektivní mýty a subjektivní vnímání prostoru, času a sebe sama - a zároveň podniká epistemologická a metafyzická zkoumání. „Země" se tak jeví - v rozporu se zažitými představami a představami o její jednoduchosti a zvládnutelnosti - jako téměř nezměrná a snad i nevyměřitelná.

U příležitosti 100. výročí úmrtí Franze Kafky vychází v knižní řadě Rurale Topografien (Transcript-Verlag) kniha Landvermessungen - Franz Kafka und das Landleben.