Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Populismus
Kdo potřebuje odborníky?

Illustrace: Kdo potřebuje odborníky?
© Polityka Insight

 „Lidé v téhle zemi mají plné zuby expertů” – konstatoval Michael Gove, ministr ve vládě Theresy Mayové v kampani před britským referendem o Brexitu. Toto vyjádření konzervativního politika vzbudilo pozdvižení, které bylo v dokonalém souznění s celkovou atmosférou celospolečenské debaty o referendu. Debaty, která se stala již klasickým příkladem toho, jakým způsobem v éře digitálních médií ovlivňují veřejné mínění falešné zprávy, dezinformace pocházející od tajných služeb jiných států a populistická propaganda.
 

Od: Edwin Bendyk, Polityka

Britského politika brzy trumfnul Donald Trump, který při prezidentské kampani ve Spojených Státech zpochybňoval význam odborníků pro veřejnou debatu ještě daleko více. Vyčítal jim příslušnost ke zkorumpovaným elitám, nepřátelským vůči obyčejným lidem. Bez ohledu na to, jaké byly jejich úmysly, Trump a Gove upozornili na téma klíčové pro fungování moderních, složitých a technologicky vyspělých společností. Běžně se nezamýšlíme, jakým způsobem funguje infrastruktura zajišťující dodávky elektřiny a vody nebo veřejná doprava. Spoléháme na to, že vše je v dobrých rukou odborníků – inženýrů, specialistů na jadernou bezpečnost a hygienu. Počítáme s tím, že bezpečnost a hranice hlídají vycvičené ozbrojené složky, a když jdeme k lékaři, předpokládáme, že má náležité odborné znalosti.

Racionalita v moderní společnosti

Max Weber, slavný německý sociolog z přelomu 19. a 20. století, zkoumal tehdejší společnosti, které nabíraly na síle, a konstatoval, že základním mechanismem umožňujícím jejich fungování je racionalizace. Spočívá v tom, že se rozhodování zakládá na věcných argumentech a logické analýze, která vychází z objektivních poznatků. Zdrojem informací pak je věda, a jejím nositelem státní aparát a v něm zaměstnaní kompetentní úředníci podporovaní specializovanými institucemi, např. akademickými. V důsledku toho moderní lidé, tedy my všichni, obýváme železnou klec racionality – žijeme v přesvědčení, že rozhodnutí, která padají ve veřejném prostoru a ovlivňují jedince i celou společnost, jsou projevem objektivních znalostí, které nemohou být předmětem demokratického vyjednávání. O účinnosti očkování by se nemělo diskutovat v parlamentu, ale ve vědeckých institucích. A státní moc by měla tyto poznatky používat pro odůvodnění rozhodnutí o povinném očkování.

V moderní společnosti jsou znalosti úzce spjaty s mocí, jelikož slouží k odůvodňování činěných rozhodnutí a podpoře jejich přijetí ve společnosti.

V moderní společnosti jsou znalosti úzce spjaty s mocí, jelikož slouží k odůvodňování činěných rozhodnutí a podpoře jejich přijetí ve společnosti. Odborník má v takovémto světě zvláštní pozici – ačkoliv sám nedisponuje politickou mocí, s ohledem na to, že má odborné, objektivizované znalosti, má obrovský vliv na utváření veřejné politiky. Pro současné demokratické společnosti má klíčový význam všeobecná důvěra k odborníkům, jelikož umožňuje zachovat kontinuitu fungování, přestože se v jednotlivých volebních cyklech mění politická reprezentace.

Když Michael Gove řekl, že lidé mají plné zuby expertů, deník Guardian reagoval zveřejněním informací o tom, jak velmi se mýlí. Ukázalo se, že ve věcech spojených s podrobnějšími otázkami kolem referenda 57 % Britů důvěřovalo názorům akademiků, 63 % ekonomům, a pouze 11 % politikům. Nízká úroveň důvěry k politikům je typická pro většinu současných demokracií – demokratické státy fungují díky přetrvávající vysoké důvěře k odborníkům a díky přesvědčení, že „železná klec racionality” funguje bez větších problémů, bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci.

Kde se berou odborníci

Politici se v demokratických systémech dostávají k moci díky volebnímu výsledku, ale stát se odborníkem je složitější, což vychází z mnohaletých tradic vytváření specializovaných institucí, systému vědeckých hodností, odborných sdružení a certifikátů. Předpokládáme, že doktor medicíny s urologickou specializací bude nejlépe diagnostikovat problémy s ledvinami, nebylo by však rozumné se jej ptát, jak funguje reaktor v jaderné elektrárně.

Vznik Internetu však otřásl dosavadními mechanismy ustanovování odborníků. V samotných počátcích tohoto nového média finský informatik Linus Torvalds hodil rukavici odbornému způsobu tvorby počítačového software. V roce 1991 přizval ke spolupráci na operačním systému Linux informatiky, aniž by od nich požadoval formální potvrzení jejich dovedností. V důsledku toho vzniklo hnutí svobodného software, jehož účastníci – desítky tisíc programátorů z celého světa – bezpochyby odborníky jsou. A nikdo se jich neptá na certifikáty a diplomy.

„Linuxáci” objevili nový způsob legitimizace statusu odborníka – je jím zkrátka ověření schopností v praxi, prostřednictvím aktivního zapojení do tvorby funkčního software.

„Linuxáci” objevili nový způsob legitimizace statusu odborníka – je jím zkrátka ověření schopností v praxi, prostřednictvím aktivního zapojení do tvorby funkčního software. Tím vytvořili ekosystém výroby složitého software založený na samoorganizačních mechanismech, který představuje alternativu k inženýrským korporacím. Jejich ohromující úspěch však měl nečekané důsledky – podkopal víru v dosavadní způsob získávání statusu odborníka. Přesvědčení, že „každý může být programátorem”, bylo posíleno i dalšími inovacemi souvisejícími s Internetem. V roce 2000 Korejec Oh Yeon Ho vyhlásil, že „každý může být reportérem” a založil občanskou tiskovou agenturu OhMyNews. O rok později Jimbo Wales spustil Wikipedii a přizval k její tvorbě všechny, jelikož „každý může být encyklopedistou”.

Každý se může stát odborníkem?

Všechny tyto inovace popularizovaly dávno již před rozšířením sociálních sítí přesvědčení, že v současné společnosti skládající se ze vzdělaných lidí, kteří mají téměř neomezený přístup k informacím, může být odborníkem každý. Toto přesvědčení oslabilo pozici tradičních institucí a způsobů uznávání odbornosti. Další ranou pak byly zjištěné nesprávnosti v systému samotném: skandály ve vědeckém prostředí, korupce a politická angažovanost odborníků, a nakonec i vědomě aplikované dezinformační strategie používané mocnými průmyslovými koncerny (např. aktivity tabákového nebo automobilového průmyslu) za účelem prosazení vlastních zájmů.

Rozšíření sociálních sítí završilo proces eroze důvěry k odborným institucím a odborníkům. Z výzkumů věnovaných důvěře, které provedl Edelman Trust Barometer v roce 2017, vyplývá, že 60 % dotazovaných bylo toho názoru, že „člověk jako já ” si zaslouží stejnou důvěru jako akademický odborník. Novinářům důvěřovalo jen 27 % dotazovaných. Není tedy divu, že autoři svou zprávu pojmenovali Krize důvěry. O rok později se však výsledky poněkud změnily. Ztratili jsme důvěru k nám samotným a nám podobným (pokles na 54 %), zvýšila se důvěra vůči technickým odborníkům (63 %) a akademickým expertům (61 %), o 12 bodů vzrostla také důvěra k novinářům (na 39 %). Ve většině zemí, kde se průzkum prováděl, se začala snižovat důvěra k sociálním sítím. Tento průzkum byl proveden již poté, co vyšly najevo skandály související se zapojením Facebooku a Twitteru do dezinformační kampaně a šíření fake news při Brexitu a prezidentských volbách v USA.

Z toho všeho lze vyvodit několik závěrů. I nadále jsme přesvědčení, že odborné znalosti a experti jsou důležití. Vznik nových digitálních médií otevřel dříve neznámé možnosti přístupu k informacím, jejich tvorby a šíření. To změnilo kontext, v němž odborníci získávají svůj status a vedlo ke vzniku přesvědčení, že „každý může být odborníkem”. Nejnovější průzkumy však ukazují, že tento optimistický přístup byl zpochybněn a vrací se víra v odborníky, kteří mají institucionálně potvrzené kompetence (např. akademické). A to vytváří prostor věřit v obnovu racionální debaty ve veřejném prostoru.