Siegfried Lenz coby virtuóz malých forem
Překupník s laskavostí

Před sto lety se narodil Siegfried Lenz. Jeho román Deutschstunde (Hodina němčiny) se stal bestsellerem okamžitě po vydání; dodnes se ho prodalo více než dva miliony výtisků. Lenz však mistrně ovládal také krátkou formu vyprávění. V čem spočívá lehkost jeho povídek? A co tento žánr prozrazuje o autorovi a o jeho době?

Od: Jörg Magenau

Literární kritik Marcel Reich-Ranicki považoval svého přítele Siegfried Lenze za „sprintera“, nikoli však za „běžce na dlouhou trať“. Zatímco chválil mimořádnou intenzitu a koncentrovanost Lenzových povídek, jeho románů si cenil podstatně méně. Toto hodnotící stanovisko není nutné sdílet – vždyť přinejmenším Deutschstunde (Hodina němčiny) bezpochyby patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším románům Spolkové republiky. Přesto není náhodou, že se Siegfried Lenz původně proslavil právě povídkami – či spíše soubory krátkých, vzájemně spjatých vypravěčských perel, které využívají předností malé formy, a přitom směřují k románové šíři.

Duch poválečné doby v krátkých příbězích

Lenzovu mimořádnou popularitu založily už mazurské povídky So zärtlich war Suleyken (Tak hezky bylo v Šulákově) z roku 1955, dodnes patří k jeho nejčtenějším knihám. Velký úspěch zaznamenaly také Lehmanns Erzählungen (Lehmannovy povídky) z roku 1964 a „bollerupské“ povídky Der Geist der Mirabelle (Duch mirabelky) vydané roku 1975. Tyto soubory dokonce jedinečným způsobem vycházely vstříc potřebám publika – a právě proto jsou vhodné i k tomu, aby z nich bylo možné destilovat ducha poválečné doby.

Ačkoli se Lenzovy povídky čtou lehce a s humorem, jsou výsledkem tvrdé práce. Přestože Lenz nedělal nic raději než psaní, spisovatelství pro něj bylo především výdělečným zaměstnáním. Věnoval se mu jako řemeslník, který prodává své zboží na trhu. V padesátých letech si autoři mohli vydělávat hlavně v rozhlase a v kulturních rubrikách novin, kam přispívali eseji, a právě krátkými povídkami. To byl první a zcela praktický důvod dominance textů malé formy, které Lenz produkoval téměř jako na běžícím pásu.

Lehmann a nedostatek jako možnost

„Nouze je moje nejkrásnější doba,“ nechává říci svého překupníka Lehmanna. „Brzy jsem pochopil, jaké možnosti skrývá nedostatek, nedostatek všeho.“ Lehmann, virtuóz hry s nabídkou a poptávkou, získá majetek výměnným obchodem – počáteční kapitál tvoří sto dvacet spíše bezcenných „smetanových lžiček“ z vojenských přebytků. Když má třeba sehnat alkohol na americkou oslavu, obstará jej ze zásob přírodovědného muzea, a to tak, že sáhne po lahvích se zvířecími preparáty. Ty se uchovávají právě v alkoholu, který už ale „uzrál“ v kořalku. Jindy se Lehmannovi dokonce podaří sehnat jistému melancholickému starému pánovi, ztraceného ve vzpomínkách na minulost, skutečný pomník jednoho dávného kurfiřta.

Tento šmelinář, který dokáže udělat obchod z každé nouze, je svým způsobem alter egem spisovatele, jenž své příběhy konstruuje jako nevídané možnosti. „Přiznávám se: potřebuji příběhy, abych porozuměl světu,“ řekl jednou Lenz. Nedokonalou skutečnost se snažil konfrontovat s „uzavřenými osudy“, a nutil tak chaos náhodného dění k souvislému příběhu. Proto jsou Lenzovy povídky vždy důsledně zasazeny do každodenního života, v němž jde především o to, nějak se protlouct. Jeho postavy nenesou odpovědnost za velké události, naopak, historické katastrofy na ně dopadají jako špatné počasí.

Lehmannova éra trvala jen do měnové reformy roku 1948. Společenské jistoty, které nahradily nouzi, ho připravily o obchodní základnu. Jistoty a bezpečí totiž činí člověka neproduktivním. Spisovatel Lenz našel pro svá vyprávění po roce 1945 nový začátek. I Lehmannovy příběhy začínají koncem války – jako by žádné „předtím“ neexistovalo nebo o něm nebylo co podstatného říci. A Lenzovo čtenářstvo si tak zvykalo na poválečnou realitu: fiktivní „hodina nula“ byla stanovena jako počátek

Jak Lenz předběhl Plechový bubínek

Do téměř myticky bezčasého „dříve“ jsou naopak zasazeny mazurské příběhy. S knihou So zärtlich war Suleyken (Tak hezky bylo v Šulákově) zapsal Lenz ztracenou jezerní krajinu svého dětství do paměti západního Německa – aniž by kdy sklouzl k revanšistickým tónům. Svéráznými, šibalsky mazanými postavami a všudypřítomnou laskavostí dokázal tuto ztracenou krajinu znovu literárně vyvolat – aniž by ji chtěl opět vlastnit. Šlo mu o duši země a lidí, nikoli o půdu. Pohotová chytrost, těžkopádná úskočnost, nemotorná něha a dojemná trpělivost – to byly ctnosti, které tam nacházel. A když o pár let později Günter Grass učinil v románu Die Blechtrommel (Plechový bubínek) literárně použitelným kašubský dialekt, Lenz ho s mazurštinou vlastně už předešel.

Lenz se tou dobou zabydlel v Hamburku, u Labe a nedaleko Baltského moře, a už se necítil být vyhnancem z vlasti. Jeho literatura přesto dávala útěchu milionům lidí vyhnaných z bývalých německých území na východě. Mazury – nacházející se mezi „rašeliništi a písčitou pustinou“, mezi „jezery a borovými lesy“ – ležely podle Lenzových slov „takříkajíc v závětří dějin“. Na jejich příkladě mohl vyprávět o řemeslnících a košíkářích, o úplňku i o kůrovci, o všem, co nazýval „nenápadným zlatem lidské společnosti“.

O umění zabydlet se

Jako by chtěl vytvořit protiklad, popsal o dvacet let později v knize Der Geist der Mirabelle (Duch mirabelky) vesnici Bollerup takto: „Neleží ani v závětří dějin, ani v zeměpisné odloučenosti, která svědčí idyle.“ Ve skutečnosti se však ani v tomto fiktivním Bollerupu mnoho nemění. Mlčenliví lidé se tu už po staletí jmenují Feddersen, jezdí lovit na moře, v lese kácí stromy a před domem skládají dříví. Idyla – bezpochyby. Také vypravěč v první osobě patří k vesnickému společenství a obrací se v každé povídce na své „sousedy“, jako by byl svět opravdu velmi malý. Domov, to znamená vytrvalost – lidí stejně jako poměrů. I v Bollerupu je většina událostí určována spíše počasím a ročními dobami, chytrostí a úskočností než velkými dějinami.

Jestliže v Suleykenu (Šulákově) Lenz proměnil ztrátu domova v veselost, v Bollerupu oslavuje nalezené zabydlení. Na dánském ostrově Als, kde od padesátých let trávil letní měsíce, sbíral příběhy vyprávěčsky nadaných přátel – kteří se ve skutečnosti všichni jmenovali Petersen. Bylo by příliš snadné vyčítat těmto textům jejich nezáludnost. Mnozí to udělali – a možná i proto byl Lenz vedle autorů jako Heinrich Böll, Günter Grass nebo Martin Walser často posuzován shora a nikdy nezískal Cenu Georga Büchnera. Byl zkrátka trochu příliš lehký a zábavný. Lze však namítnout, že nabízel právě to, čeho byl nedostatek. Nespočívala snad touha Němců po roce 1945 právě v tom, být v očích světa považováni za nezáludné, neškodné? Díky síle empatie a nezdolné laskavosti, kterou Lenz demonstroval, se německá literatura mohla znovu ukázat v dobrém světle.