Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Judith Hermann, Lettipark

Judith Hermann, v Německu známá svými povídkami, má dar do svých textů zakomponovat i to, co nebylo vyřčeno. Hermann nás šikovně noří do teď a tady postav svých příběhů. Každá z povídek její nejnovější sbírky, nelítostného a překrásného Lettiparku, si žádá osvobodit se od životních jistot.

► Další naše knižní tipy

Judith Hermann© Gaby Gerster

Literatura Judith Hermann

Judith Hermann studovala germanistiku a filozofii a absolvovala novinářské vzdělání. V roce 1998 vyšla její prvotina, kniha povídek Sommerhaus, später (Letní dům, později, 2000). Tato kniha byla přeložena do mnoha jazyků a stala se bestsellerem. Po další knize povídek vydala Judith Hermann také romány. Za své dílo dostala několik ocenění, například v roce 2001 Kleistovu cenu a v roce 2014 Cenu Ericha Frieda. Judith Hermann žije v Berlíně.
Lettipark © Větrné mlýny Dvojice, které se společně ve tmě dívají na vodní hladinu, přítelkyně, které se setkají, ale nemají si téměř co říct, ženy, které zjišťují, že se v jejich životě nesplnilo vlastně nic z toho, co si kdysi přály – co s nimi bude, co se v jejich životě ještě může změnit, existuje nějaká cesta ven z toho všeho nebo alespoň cesta k sobě navzájem? Judith Hermann zve čtenáře do vypravěčského parku, v němž je mnoho cestiček, mnoho vzpomínek a mnoho slov, která zůstávají nevyslovena.

Je to už téměř pět let, co vyšla čtvrtá kniha povídek této berlínské autorky, pro nás ovšem představuje tento časový odstup lákavou příležitost, abychom si texty přečetli na pozadí velké řady recenzí, jež nabízejí pestrou paletu rozličných názorů a hodnocení. Zřetelně se v nich ukazuje, aniž bychom se chtěli věnovat detailně jejich argumentaci, že to, co jedni považují za nedostatek těchto povídek, jiní mohou vnímat jako silnou stránku tohoto literárního díla.

Při četbě tohoto útlého svazku povídek není zajisté nutné odpovídat si na otázku, ocitla-li se Judith Hermann díky své prvotině Sommerhaus, später (Letní dům, později, 2000) z roku 1998 oprávněně či neprávem v samotné první řadě německých, tehdy mladých a nových autorek. „Literární papež“ Marcel Reich-Ranicki, jenž umřel v roce 2013, dlouholetý literární kritik novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, který se proslavil díky televiznímu kulturnímu pořadu Das literarische Quartett (Literární kvartet), zastával názor, že je debut této mladé autorky více než slibný, ano dokonce „vynikající“. Recenzenti a kritici se pak mnohdy třásli na to ukázat na slabá místa autorčiných následujících knih, a někdy přitom užívali celkem nevybíravé výtky, jako např. Iris Radischová z Die Zeit, která tvrdí, že Hermann vlastně ani neumí vyprávět.

Ať už je tomu jakkoliv: Po delších, pravidelných časových intervalech se v případě knihy Lettipark opět objevil svazek povídek, dosud poslední, v němž se vypráví, a to jinak, než jak jsme si na to zvykli u druhých autorů. Hermann si zůstává stylově věrná. V čem ale spočívá specifičnost jejího vypravěčského stylu? Hermann píše v náznacích, většinou užívá přítomný čas – stačí jí málo slov a jednoduché věty. Tuto redukci považuje mnohý kritik za prázdnotu a pouhý pokus předstírat hloubku tam, kde není. Když se ale nebudeme bránit tomuto stylu, který umí vyčarovat pomocí několika málo tahů štětcem situaci, v níž se potkávají postavy, mezi nimiž se posléze pozvolna odehrává strohý děj, počnou vznikat subtilní poetické obrazy. Ty nám opět vyprávějí o sotva vnímaných pocitech, které koření ve všednodennosti života postav Judith Hermann. Často vypovídají tyto pocity o opětovných setkáních, nebo o loučení, o rozpadajících se nebo již dlouho rozpadlých, ale neukončených vztazích, o nenaplněných touhách. Pokaždé je někde stín bolesti, dozvuk melancholie. Hermann je věrná také svým tématům, neskáče od jednoho ke druhému. Postavy se proměňují, ale to, co jimi hýbe a co je obklopuje, se nemění.

V titulní povídce Lettipark se protagonistka po nějaké době setkává se svou přítelkyní Elenou, v tu chvíli se rozvíjí celá síť vzpomínek, která naznačuje, jak problematický vztah těchto dvou žen byl a proč v něm ani nyní nelze pokračovat – žádný vztah snad nikdy neexistoval, pomyslí si čtenář možná, přes opětovné setkání zůstává bývalá vzdálená kráska cizí, nezbývá než už pouze konstatovat vnější chátrání.

V první povídce knihy, nazvané Kohlen (Uhlí), kdosi kdesi v neurčitu jednoho zimního rána skládá hromadu uhlí do sklepa, když vtom jde kolem malý chlapec, který ztratil matku a chce pomáhat. Během práce vypravěč přemýšlí o budoucím životě malého Vincenta a o jeho mrtvé matce.

Lettipark © S. Fischer Verlag V jednom rozhovoru o povídkové knize Alice z roku 2009 Hermann zmínila, že je pro ni důležité umět dovolit vzpomínkám, aby přišly; také v knize Lettipark jsou vzpomínky stále přítomným tématem stejně jako nenaplněné tužby. Obzvlášť tvárně je autorka vylíčila v sedmnácté a poslední povídce s názvem Mutter (Matka): Dcera popisuje mládí své matky a její přítelkyně. Popisuje přání těchto dívek a cíle, které si tenkrát společně vytkly a jichž nikdy nedosáhly. Atmosféru vyprávění opět určuje melancholie a jistý druh rezignace.

Tyto tři ukázky snad ilustrují společný podtón všech povídek shromážděných v souboru Lettipark – pokus o vypravěčské zachycení stavů, v nichž může nedokonalost života vést k podivuhodné pointě. Hermann pro líčená dilemata, v nichž se postavy ocitají, neposkytuje klasická řešení, svým popisem ovšem naznačuje, jak je lze za určitých okolností snést.

Lettipark vyšel roku 2018 v českém překladu v nakladatelství Větrné mlýny, které u nás dosud vydalo překlady všech dosud publikovaných knih autorky. Tato skutečnost dokládá obzvláště intenzivní a pozitivní recepci Hermann v České republice. Překladatel Petr Štědroň dříve již přeložil její knihy Aller Liebe Anfang (Počátek veškeré lásky, 2016) a Nichts als Gespenster (Nic než přízraky, 2005) – a i nyní se mu velmi dobře podařilo do češtiny převést současně chválený i kritizovaný styl Judith Hermann.


Sabine Voda Eschgfäller
Autorka je spisovatelka a je jako germanistka zaměstnaná na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
 
  • Letní dům, později. (Sommerhaus, später. Erzählungen. S. Fischer 1998) Větrné Mlýny, Brno, 2000.
  • Nic než přízraky. (Nichts als Gespenster. Erzählungen. S. Fischer 2003) Větrné Mlýny, Brno, 2005.
  • Alice. (Alice. Erzählungen. S. Fischer 2009) Větrné Mlýny, Brno, 2013.
  • Počátek veškeré lásky. (Aller Liebe Anfang. Roman. S. Fischer 2014) Větrné Mlýny, Brno, 2016.
  • Lettipark. (Lettipark. Erzählungen. S. Fischer 2016) Větrné Mlýny, Brno, 2018.
(1976, Brno) překladatel, dramaturg

Petr Štědroň vystudoval germanistiku a dějiny umění na FF MU v Brně. Působil jako dramaturg Mahenovy činohry Národního divadla v Brně, poté jako umělecký šéf Divadla Reduta a v současné době je ředitelem pražského Divadla Na zábradlí. Je zároveň šéfdramaturgem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Publikuje odborné texty z oblasti germanistiky a teatrologie, působí jako vysokoškolský pedagog. Z němčiny přeložil řadu divadelních her (Rainer Werner Fassbinder, Peter Handke, Peter Turrini, Roland Schimmelpfennig, Georg Tabori), operních libret (Johann Strauss: Netopýr, Grigorij Frid: Deník Anne Frankové, J. W. von Goethe: Noci dnem), próz (mj. Judith Hermann, Katja Lange-Müller, Katharina Hagena). Za překlad románu Deštník pro tento den Wilhelma Genazina byl v roce 2014 nominován na Cenu Josefa Jungmanna. Petr Štědroň žije v Praze.

Databáze Německá literatura v českém překladu
Klíčem k lidskému životu je touha.
 


Rozhovor s Judith Hermannovou a Petrem Štědroněm o literatuře, vzdálenostech mezi lidmi a návratech do minulosti byl odvysílán 23. listopadu 2018 v pořadu ArtCafé Českého rohlasu Vltava.
Herečka a režisérka Markéta Richterová namluvila povídku Uhlí z knihy Judith Hermann Lettipark.