Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Lucy Fricke, Dcery

Ženy nad čtyřicet populární kultura obvykle spíš ignoruje. Když už se někde objevují, tak nejčastěji ve vedlejších rolích matek někoho důležitějšího, všímá si německá spisovatelka Lucy Fricke (nar. 1974).

►  Další naše knižní tipy

Spisovatelka Lucy FrickeFoto: Dagmar Morath

Literatura Lucy Fricke

Německá spisovatelka Lucy Fricke (nar. 1974) je autorkou čtyř románů, z nichž ten nejnovější, Dcery, vyšel na jaře 2020 už i v českém překladu Michaely Škultéty v nakladatelství Akropolis.

Lucy Fricke se narodila roku 1974 v Hamburku, dnes žije v Berlíně a vedle psaní se věnuje i filmu a organizaci literárního života, zejména stojí za vznikem úspěšného hamburského festivalu nezávislé literární scény HAM.LIT (2010). Literární tvorbu studovala na Lipském literárním institutu.

Za aktuální román Dcery získala v roce 2018 Bavorskou knižní cenu v kategorii beletrie.
Martha dostala od svého otce Kurta úkol: má ho zavézt do Švýcarska na kliniku, kde se Kurt chystá podstoupit eutanazii. Martha si s tím příliš neví rady a navíc neřídí, takže požádá o pomoc kamarádku Betty. Nakonec vyrážejí na podivný, zprvu trochu pochmurný roadtrip napříč Německem ve třech. Cesta se ale protáhne a zavede je mnohem dál než do Švýcarska, mimo jiné na jistý krizí zpustošený středomořský ostrov.

Lucy Fricke: Dcery Lucy Fricke: Dcery | © Rowohlt Martha s Betty jsou ostřílené drsňačky, které toho mají dost za sebou – mizerné dětství, řadu vztahových peripetií, ztroskotání nejrůznějšího druhu. Sex, drogy ani rokenrol jim dosud nejsou cizí, už si ale víc než kdysi rozmýšlejí, která dobrodružství jim stojí za to. V současnosti řeší mimo jiné své ne právě ideální vztahy s rodiči; zejména četní otcové, kteří se v životech obou žen různě objevovali a zase mizeli, je očividně dost poznamenali. Egoista Kurt není žádnou výjimkou. Po cestě je tedy na co vzpomínat a co si vyříkávat. A protože příběh vypráví sarkastická Betty, čtenář se nehledě na smrtelnou vážnost situace brzy musí smát nahlas. Betty ve svých komentářích kombinuje černý humor, ironii a skeptický pohled na svět takovým způsobem, že chvílemi jako bychom četli spíš sbírku povětšinou břitkých, někdy ale až otravně přemoudřelých aforismů, volně propojených dějovou linkou. Je to trochu stylizace, protože pod vší zdánlivou okoralostí se skrývá vnímavost, smutek, nejistota a zranění, která se těžko kdy zahojí.
 
Lucy Fricke v jednom rozhovoru zmiňuje, že chtěla ve své knize pojmenovat věci, které jsou důležité pro ženy jejího věku. Výrazným, neotřele podaným tématem je tu přátelství. Přátelství vystavované všem možným zkouškám, takové to, u kterého můžete v kritickém okamžiku doufat v odpověď „Tak kde ho zakopem?“ Právě tomu se přes všechny rozdílnosti, odmlky a nedorozumění vztah Betty a Marthy blíží. 
 
Název naznačuje, že další téma je pro autorku ještě důležitější: mezery, které v životě obou hrdinek zanechali jejich opakovaně zklamávající otcové. Ti teď ještě ke všemu stárnou, což nutně neznamená, že by přicházeli k rozumu nebo že by se chovali méně bezohledně. Pokud už podniknou nějaký polovičatý pokus o nápravu vztahů, dopadá to mírně řečeno rozpačitě. Přitom je jasné, že času ubývá.
 
Spisovatelka otevřeně mluví o tom, že v románu zpracovává svou vlastní zkušenost – v sedmdesátých a osmdesátých letech se podle ní na rozdíl ode dneška většinou nebralo v potaz, jak rozchody rodičů ovlivňují děti. Přinejmenším její postava Betty přitom ztrátu otce nepřekonala ani v dospělosti: „Neustále se mi vracely tytéž zážitky, v měnícím se obsazení, v jiné kulise. Trpěla jsem tím, že mě pořád někdo opouštěl, přerušovanými, ani pořádně nezapočatými vztahy, samotou, sama sebou, připadala jsem si směšná a věřila jsem, že když se vrátím ke své úplně první ztrátě, když vstoupím na tuhle základnu vzpomínek nebo když aspoň najdu její stopy, budu moct všechno zažehnat jako nějakou kletbu.“ S tím jistě souvisí také to, že pesimistická Betty, na rozdíl od Marthy, nestojí o žádnou vlastní rodinu. I kolem této otázky se pochopitelně točí řada diskusí a úvah.
 
Vypravěčce se na poměrně malém prostoru daří dotknout se i řady dalších témat, dojde mimo jiné na svéráznou generační výpověď týkající se feminismu: „Byly jsme první generace žen, která si může dělat, co chce, a to zase znamenalo, že jsme musely něco chtít. Za tohle bojovaly naše matky. Měly jsme uskutečňovat svoje sny, musely jsme nějaké mít, mohly jsme ztroskotat, ale teprve poté, když jsme se pokusily na cestě ke štěstí o všechno, opravdu o všechno, včetně psychoanalýzy.“
 
Vážné, často melancholické, ale přitom svižné vyprávění o stárnutí, smrti, generačních rozporech a pocuchaných životech protkávají nejen zábavné Bettyiny komentáře, ale také určitá poezie lúzrovství. I když se věci nedaří, můžete z nich s trochou snahy vytřískat historku. Nebo aspoň povedenou hlášku. A jste-li jako Betty a díváte-li se na věci pod tím správným úhlem, má v sobě nakonec i naprostá bezútěšnost jakýsi smutný magický třpyt.
 
Lucy Fricke si ze sebe v románu podle vlastních slov dělá legraci a při psaní se dobře baví. Autobiografickým motivem je například úvodní popis gentrifikace berlínského Kreuzbergu z pohledu obyvatelky malého bytu, která si přivydělává jeho příležitostným pronájmem pártychtivým turistům. Pro zápletku epizoda valný smysl nemá, je vlastně s podivem, že se pro ni v útlé knížce našel prostor, ale čtenáře rozesměje a pomáhá charakterizovat vypravěčku. Jakoby mimochodem se právě v takovýchto odbočkách dostávají do knihy i sociální otázky, autorka jednoznačně sympatizuje s těmi, kterým k úspěchu schází dobré zázemí nebo ostré lokty a protloukají se, jak se dá. Příběh knihy spisovatelka – jak sama přiznává –předem příliš nepromýšlela, což je znát. Na druhou stranu, ani život nemá vždycky rozpoznatelný dějový oblouk. Výhodou je nepředvídatelnost peripetií: jestli něco téhle knize nelze vyčítat, jsou to dějová klišé.
 
Velký úspěch Dcer v Německu, kde se dočkaly již několika vydání, potvrzuje, že humor a úvahy o smrti jdou vlastně dost dobře dohromady; nyní se o tom díky živému překladu Michaely Škultéty mohou přesvědčit i čeští čtenáři. Koneckonců, jak protagonistky dobře vědí – život taky není žádná sranda.
 
© Marie Voslářová
Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.
  • Dcery. (Töchter. Rowohlt 2018) Přeložila Michaela Škultéty. Akropolis 2020.
Dcery jsou vaší čtvrtou knihou. Dá se říci, že jsou také – alespoň zatím – knihou nejúspěšnější? Pokud vím, román se „simultánně“ překládal do angličtiny, francouzštiny a španělštiny a nyní, po přestávce vynucené koronakrizí, pokračuje v Řecku natáčení stejnojmenného filmu.

Je to moje zdaleka nejúspěšnější kniha, skoro sto tisíc prodaných výtisků, překlady do osmi jazyků (musím podotknout, že čeština byla první) a teď ještě zfilmování, jde o evropskou koprodukci. S režisérkou Nanou Neulovou jsme také společně napsaly scénář a já jsem před pár dny viděla první záběry. Myslím, že to bude opravdu krásný, vtipný, smutný a trochu ujetý film, který bude mít svůj vlastní specifický jazyk. Když – tak jako já – přes deset let píšete a vydáváte knihy a pokaždé se jen tak tak držíte a nikdo si vás příliš nevšímá, je to na jednu stranu nesmírně iritující a druhou stranu nesmírně osvobozující. Když o tom příliš nepřemýšlíte, může být úspěch opravdovou úlevou.
 
V jedné německé recenzi jsem se dočetla, že Dcery jsou „zábavný, ale pořádně ostrý román“. Roadtrip dvou kamarádek, které vezou otce jedné z nich na eutanazii do Švýcarska, se prý neustále pohybuje „na hraně skutečně zlomyslné knihy“. Měla jste v úmyslu napsat skutečně zlomyslnou knihu?
 
Neoznačila bych Dcery za „zlomyslnou knihu“. Pro mě je nemilosrdně upřímná prsty, strká prsty do ran, které nejsou jenom moje. Je to román o tom, jak trpíme kvůli otcům, kteří s námi nikdy doopravdy nebyli, jak bolestná jsou loučení, jak vytrvalý dovede být smutek, kolik váží osamělost. Myslím, že tyhle pocity jsou univerzální. Píšu o tom sarkastickým, sebeironickým tónem, protože humor vnímám jako záchranu. Pro mě neexistuje nic lepšího než se neštěstí vysmát a sama dávám přednost černému humoru, který bych ale neoznačila za zlomyslný, nýbrž za upřímný a pravdivý.

Ve Vašem románu jde o otce, respektive o mezeru, jež vzniká v důsledku jejich nepřítomnosti. Obě hlavní hrdinky, Betty a Martha, vyrůstaly bez otce. Vy sama jste řekla, že kvůli absenci otce vzniká v životě „mezera, která může nabýt obrovských rozměrů“. Zdá se ovšem, že Betty a Martha nemají příliš dobrý vztah ani se svými matkami. Byl Vaší motivací k napsání Dcer právě tenhle pocit absence jakékoli opory, který po čtyřicítce vnímáme obzvlášť silně, protože naši vlastní rodiče se začínají potýkat s nemocemi nebo umírají?

Chtěla jsem napsat román o ženách okolo čtyřicítky a přemýšlela jsem, co je v tomhle životním období důležité. Je zajímavé, že téma muži ustupuje stále víc a víc do pozadí a do popředí se dostávají vlastní cíle. U mě a u většiny mých kamarádek nepředstavovali rodiče v posledních dvaceti letech nijak velké téma, ale teď se jím zase stávají. Vztah se obrací, to oni teď potřebují naši pomoc. Jestli chceme s rodiči ještě něco zažít, vést ještě určité rozhovory, měli bychom to udělat teď, utíká nám totiž čas. To by pochopitelně mělo být jasné i rodičům. Je to zvláštní, ale já jsem opravdu od spousty žen slyšela, jak moc si přály, aby především jejich otec jednou jedinkrát řekl, že je na ně hrdý, aby se jim od něho dostalo uznání, aby nějak vyjádřil, že mu na nich záleží. Že takoví otcové zemřou bez jediného slova, to prostě není fér.

Darovala jsem Dcery  jedné kamarádce. Po čase mi zavolala, byla právě na dovolené, a pověděla mi: „Dočetla jsem Dcery a teď cítím hrozný smutek a melancholii a je mi děsně!“ Nevěděla jsem, co na to říct, začala jsem se omlouvat, ale ona pokračovala: „Je to rozhodně dobrá kniha, protože mě prostě nenechala lhostejnou, i když jsem si to přála.“ To se mi líbilo. Co si o tom myslíte Vy?

Smutek po dočtení určitě souvisí s koncem románu. Několik čtenářek mi říkalo, že brečely. Samozřejmě bych chtěla na čtenáře nějak zapůsobit, nějak se jich dotknout, bylo by opravdu zlé, kdyby mou knihu lhostejně odložili. Kromě melancholie je ale v románu spousta věcí, které nejsou ani trochu smutné, především přátelství obou žen a jejich groteskní cesta po jižní Evropě.

Na čem teď pracujete a kdy vyjde Vaše příští kniha?
 

Pokud půjde všechno podle plánu, vyjde příští román na jaře 2022. Pracuji na něm, ale bohužel je ještě příliš brzy, takže nemůžu nic prozradit.


Rozhovor vedla Michaela Škultéty, česká překladatelka z němčiny.