Literatura Siegfried Lenz
Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě.
Když byl Siegfried Lenz po válce propuštěn z anglického zajetí, studoval v Hamburku filozofii, anglistiku a německé literární dějiny, krátce pracoval jako redaktor deníku Welt a od roku 1951 žil jako spisovatel na volné noze v Hamburku. Již prvním románem Ve vzduchu byli jestřábi se mu povedlo získat si čtenáře i kritiku a jeho dílo se i nadále vyznačovalo spojením lidských osudů se společenskými otázkami.
Lenz se ve svých knihách věnoval také Třetí říši a jejímu zpracování ve společnosti. Největší úspěch měl román Hodina němčiny (česky 1974, Odeon v překladu Jana Scheinosta).
V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).
Když byl Siegfried Lenz po válce propuštěn z anglického zajetí, studoval v Hamburku filozofii, anglistiku a německé literární dějiny, krátce pracoval jako redaktor deníku Welt a od roku 1951 žil jako spisovatel na volné noze v Hamburku. Již prvním románem Ve vzduchu byli jestřábi se mu povedlo získat si čtenáře i kritiku a jeho dílo se i nadále vyznačovalo spojením lidských osudů se společenskými otázkami.
Lenz se ve svých knihách věnoval také Třetí říši a jejímu zpracování ve společnosti. Největší úspěch měl román Hodina němčiny (česky 1974, Odeon v překladu Jana Scheinosta).
V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).
Muž, který zradil, nebo muž, který prozřel?
Ačkoliv se Siegfried Lenz (1926–2014) řadí mezi nejvýznamnější spisovatele německé poválečné literatury a jeho zásadní díla byla českým čtenářům dostupná už před rokem 1989, zůstává u nás jeho jméno poněkud ve stínu vrstevníka Güntera Grasse či o něco staršího Heinricha Bölla, jejichž díla česky vycházejí i po roce 1989, zatímco Lenz se z nakladatelských edičních plánů vytratil. Pozapomenutý klasik se však posmrtně postaral o senzaci v německých literárních kruzích, když archiváři v jeho pozůstalosti objevili rukopis románu Přeběhlík (Der Überläufer), který Lenzovo domovské nakladatelství odmítlo v roce 1952 uveřejnit a který následně upadl v zapomnění. Přeběhlík se stal na německém trhu bestsellerem a televizní stanice ARD letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvedla jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Na český trh uvedlo Lenzův druhý napsaný a poslední vydaný román nakladatelství Prostor v překladu Petra Dvořáčka.
Hlavním hrdinou knihy je německý voják Walter Proska, který se po zajetí partyzány rozhodne bojovat na straně Rudé armády. S využitím této v zásadě jednoduché zápletky, která se přes prvotní pozitivní reakci nakladatele nakonec stala hlavní překážkou toho, aby román mohl být ve své době vydán, se autor zejména pomocí dialogů mezi postavami zamýšlí nad významem pojmů jako vlastenectví, vojenská čest, svědomí či morálka a také nad tím, jak snadno je může úzká klika vyvolených zneužít pro ovládnutí mas a dosažení vlastních mocenských cílů. To vše v prostředí nekonečných bažinatých lesů dnešního polsko-bělorusko-ukrajinského pomezí, kde by se beze stopy mohla ztratit celá divize.
Vojáci malé odříznuté jednotky pod velením primitivního, v šikaně si libujícího poddůstojníka jsou stejnou měrou vydaní napospas komárům i partyzánům a už se vzdali naděje, že se z nekonečného lesa někdy dostanou. Své povinnosti plní jen z jakési setrvačnosti, s vědomím, že situace se může jen zhoršovat, pokud dříve nepadnou partyzánům za oběť. Zajetí celé jednotky početně silnější partyzánskou skupinou pro ně sice nepředstavuje vysvobození, na druhou stranu ale není ani žádným velkým překvapením.
Zajetí Proskovi dodá odvahu se definitivně rozhodnout a oné blíže nedefinované klice vyvolených, kterou ve svých úvahách činí odpovědnou za uvržení celého německého národa do válečného neštěstí, se postavit. Protagonistovo psychické rozpoložení není lehké pochopit, nestává se přeběhlíkem kvůli okamžitým výhodám, které mu změna strany může přinést, ani proto, aby se zachránil před popravou; zároveň jej však k aktivní účasti v bojích na opačné straně fronty nevedou ani sympatie ke komunistickému režimu, o jehož podstatě si nedělá iluze. Jedna z posledních scén knihy, kdy se Proska nachomýtne k návratu německých zajatců domů a při pohledu na ně lituje, že neměli sílu a hlavně příležitost učinit stejné rozhodnutí jako on, nicméně ukazuje, že ostatním vojákům je jeho způsob uvažování cizí. Zřejmé je to zejména v okamžiku shledání s kamarádem z jednotky, jehož vylíčení lze zároveň vyložit i jako symbol snahy celé německé společnosti na válku co nejrychleji zapomenout. Jak se posléze ukazuje, důvěru si svým krokem Proska nezískává ani u velitelských kádrů Rudé armády a vniveč přijde i jeho snaha vysvětlit své jednání alespoň nejbližším příbuzným.
Přeběhlík obsahuje řadu nečekaných zvratů a napínavých okamžiků. Čtenář, který se setkal s jinými literárními díly zasazenými na východní frontu, některé motivy již zná a bude je možná vnímat jako klišé (neschopný, ale o to sebevědomější velitel; navenek křehká dívka, ve skutečnosti partyzánka zvyklá zabíjet; voják, který zemře, aniž se k němu stihla dostat zpráva o narození syna apod.), je však nutné mít na paměti, že text románu vznikal počátkem padesátých let a nelze tedy tvrdit, že si Lenz motivy známými odjinud vypomáhá. Hlavním cílem textu je nicméně vykreslení myšlenkových pochodů, které Prosku nakonec zavádějí do řad Rudé armády. Nejčastějším prostředkem, kterým Lenz Proskovy myšlenky vyjadřuje, jsou dialogy s ostatními vojáky, díky čemuž zůstávají i tyto obsahově náročné pasáže čtivé a řadu vzletných a až abstraktních úvah autor předkládá čtenáři jednoduchou mluvou, obvyklou mezi vojáky.
Román lze dějově i výstavbou rozdělit na dvě části, přičemž tohoto dělení se přidržela i zmíněná televizní adaptace. První část se odehrává během několika dní a končí zajetím Proskovy jednotky. Právě zde můžeme psychologicky přesvědčivě sledovat směr, jakým se protagonistovy úvahy i myšlenky dalších vojáků ubírají a jak se formuje Proskovo odhodlání změnit strany. Druhá část se věnuje delšímu časovému úseku, v zásadě se jedná o sled volně navazujících epizod, na nichž autor ukazuje, jaké důsledky pro Prosku jeho rozhodnutí mělo. Samotný akt, kdy Proska vyhledá odpovědného nepřátelského důstojníka a přesvědčí jej o upřímnosti svého záměru, v románu popsán není (na rozdíl od televizního zpracování, kde je tato situace vylíčena velmi sugestivně). Absence scény umožňuje celou řadu interpretací – možná měl Lenz v úmyslu naznačit, že do myšlenek druhého člověka nikdy nemůžeme vidět úplně? Nebo nechtěl zabřednout do příliš detailního popisu interních struktur a procesů rozhodování v Rudé armádě? Nebo scénu zkrátka jen nedopsal poté, co byla pracovní verze jeho románu nakladatelstvím odmítnuta? To už se nejspíše nikdy nedozvíme.
Stejně tak si zvídavý čtenář může klást otázku, co autor sledoval tím, že mnoha postavám dal jméno začínající písmenem W, i zde ale zůstáváme odkázáni na více či méně kvalifikované dohady. Měla snad polská i německá jména od W připomenout odvěkou koexistenci německého a polského živlu na území, kde se děj románu odehrává? V tom případě by W bylo poměrně logickou volbou, neboť jeho častý výskyt je pro obě řeči – na rozdíl od drtivé většiny dalších evropských jazyků – typický. Je také možné, že písmenem W Lenz odkazoval na starý germánský symbol zvaný vlčí hák (Wolfsangel), chápaný jako znak boje za svobodu.
Z pozice materiálně zajištěného, válkou neohroženého a v demokracii žijícího člověka je velmi jednoduché nad obyčejným vojákem, semletým mlýnskými kameny největšího válečného konfliktu v dějinách a snažícím se přesto následovat hlas svědomí, vyslovit rozsudek. Mnohem složitější je snažit se jeho jednání pochopit a vidět v celé šíři důsledky, které pro další život jednou učiněné rozhodnutí přineslo. Přeběhlík je román o osudu jednoho člověka, o nic šťastnějšího, lepšího a nejspíše ani statečnějšího než jeho okolí, avšak člověka, který se nesmířil s obecně rozšířenou apatií a veden svým svědomím chtěl udělat to, co pokládal za správné.
© Martin Liška
Autor je publicista a historik, redaktor internetoveho casopisu iLiteratura.
Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.
Ačkoliv se Siegfried Lenz (1926–2014) řadí mezi nejvýznamnější spisovatele německé poválečné literatury a jeho zásadní díla byla českým čtenářům dostupná už před rokem 1989, zůstává u nás jeho jméno poněkud ve stínu vrstevníka Güntera Grasse či o něco staršího Heinricha Bölla, jejichž díla česky vycházejí i po roce 1989, zatímco Lenz se z nakladatelských edičních plánů vytratil. Pozapomenutý klasik se však posmrtně postaral o senzaci v německých literárních kruzích, když archiváři v jeho pozůstalosti objevili rukopis románu Přeběhlík (Der Überläufer), který Lenzovo domovské nakladatelství odmítlo v roce 1952 uveřejnit a který následně upadl v zapomnění. Přeběhlík se stal na německém trhu bestsellerem a televizní stanice ARD letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvedla jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Na český trh uvedlo Lenzův druhý napsaný a poslední vydaný román nakladatelství Prostor v překladu Petra Dvořáčka.
Hlavním hrdinou knihy je německý voják Walter Proska, který se po zajetí partyzány rozhodne bojovat na straně Rudé armády. S využitím této v zásadě jednoduché zápletky, která se přes prvotní pozitivní reakci nakladatele nakonec stala hlavní překážkou toho, aby román mohl být ve své době vydán, se autor zejména pomocí dialogů mezi postavami zamýšlí nad významem pojmů jako vlastenectví, vojenská čest, svědomí či morálka a také nad tím, jak snadno je může úzká klika vyvolených zneužít pro ovládnutí mas a dosažení vlastních mocenských cílů. To vše v prostředí nekonečných bažinatých lesů dnešního polsko-bělorusko-ukrajinského pomezí, kde by se beze stopy mohla ztratit celá divize.
Vojáci malé odříznuté jednotky pod velením primitivního, v šikaně si libujícího poddůstojníka jsou stejnou měrou vydaní napospas komárům i partyzánům a už se vzdali naděje, že se z nekonečného lesa někdy dostanou. Své povinnosti plní jen z jakési setrvačnosti, s vědomím, že situace se může jen zhoršovat, pokud dříve nepadnou partyzánům za oběť. Zajetí celé jednotky početně silnější partyzánskou skupinou pro ně sice nepředstavuje vysvobození, na druhou stranu ale není ani žádným velkým překvapením.
Zajetí Proskovi dodá odvahu se definitivně rozhodnout a oné blíže nedefinované klice vyvolených, kterou ve svých úvahách činí odpovědnou za uvržení celého německého národa do válečného neštěstí, se postavit. Protagonistovo psychické rozpoložení není lehké pochopit, nestává se přeběhlíkem kvůli okamžitým výhodám, které mu změna strany může přinést, ani proto, aby se zachránil před popravou; zároveň jej však k aktivní účasti v bojích na opačné straně fronty nevedou ani sympatie ke komunistickému režimu, o jehož podstatě si nedělá iluze. Jedna z posledních scén knihy, kdy se Proska nachomýtne k návratu německých zajatců domů a při pohledu na ně lituje, že neměli sílu a hlavně příležitost učinit stejné rozhodnutí jako on, nicméně ukazuje, že ostatním vojákům je jeho způsob uvažování cizí. Zřejmé je to zejména v okamžiku shledání s kamarádem z jednotky, jehož vylíčení lze zároveň vyložit i jako symbol snahy celé německé společnosti na válku co nejrychleji zapomenout. Jak se posléze ukazuje, důvěru si svým krokem Proska nezískává ani u velitelských kádrů Rudé armády a vniveč přijde i jeho snaha vysvětlit své jednání alespoň nejbližším příbuzným.
Přeběhlík obsahuje řadu nečekaných zvratů a napínavých okamžiků. Čtenář, který se setkal s jinými literárními díly zasazenými na východní frontu, některé motivy již zná a bude je možná vnímat jako klišé (neschopný, ale o to sebevědomější velitel; navenek křehká dívka, ve skutečnosti partyzánka zvyklá zabíjet; voják, který zemře, aniž se k němu stihla dostat zpráva o narození syna apod.), je však nutné mít na paměti, že text románu vznikal počátkem padesátých let a nelze tedy tvrdit, že si Lenz motivy známými odjinud vypomáhá. Hlavním cílem textu je nicméně vykreslení myšlenkových pochodů, které Prosku nakonec zavádějí do řad Rudé armády. Nejčastějším prostředkem, kterým Lenz Proskovy myšlenky vyjadřuje, jsou dialogy s ostatními vojáky, díky čemuž zůstávají i tyto obsahově náročné pasáže čtivé a řadu vzletných a až abstraktních úvah autor předkládá čtenáři jednoduchou mluvou, obvyklou mezi vojáky.
Román lze dějově i výstavbou rozdělit na dvě části, přičemž tohoto dělení se přidržela i zmíněná televizní adaptace. První část se odehrává během několika dní a končí zajetím Proskovy jednotky. Právě zde můžeme psychologicky přesvědčivě sledovat směr, jakým se protagonistovy úvahy i myšlenky dalších vojáků ubírají a jak se formuje Proskovo odhodlání změnit strany. Druhá část se věnuje delšímu časovému úseku, v zásadě se jedná o sled volně navazujících epizod, na nichž autor ukazuje, jaké důsledky pro Prosku jeho rozhodnutí mělo. Samotný akt, kdy Proska vyhledá odpovědného nepřátelského důstojníka a přesvědčí jej o upřímnosti svého záměru, v románu popsán není (na rozdíl od televizního zpracování, kde je tato situace vylíčena velmi sugestivně). Absence scény umožňuje celou řadu interpretací – možná měl Lenz v úmyslu naznačit, že do myšlenek druhého člověka nikdy nemůžeme vidět úplně? Nebo nechtěl zabřednout do příliš detailního popisu interních struktur a procesů rozhodování v Rudé armádě? Nebo scénu zkrátka jen nedopsal poté, co byla pracovní verze jeho románu nakladatelstvím odmítnuta? To už se nejspíše nikdy nedozvíme.
Stejně tak si zvídavý čtenář může klást otázku, co autor sledoval tím, že mnoha postavám dal jméno začínající písmenem W, i zde ale zůstáváme odkázáni na více či méně kvalifikované dohady. Měla snad polská i německá jména od W připomenout odvěkou koexistenci německého a polského živlu na území, kde se děj románu odehrává? V tom případě by W bylo poměrně logickou volbou, neboť jeho častý výskyt je pro obě řeči – na rozdíl od drtivé většiny dalších evropských jazyků – typický. Je také možné, že písmenem W Lenz odkazoval na starý germánský symbol zvaný vlčí hák (Wolfsangel), chápaný jako znak boje za svobodu.
Z pozice materiálně zajištěného, válkou neohroženého a v demokracii žijícího člověka je velmi jednoduché nad obyčejným vojákem, semletým mlýnskými kameny největšího válečného konfliktu v dějinách a snažícím se přesto následovat hlas svědomí, vyslovit rozsudek. Mnohem složitější je snažit se jeho jednání pochopit a vidět v celé šíři důsledky, které pro další život jednou učiněné rozhodnutí přineslo. Přeběhlík je román o osudu jednoho člověka, o nic šťastnějšího, lepšího a nejspíše ani statečnějšího než jeho okolí, avšak člověka, který se nesmířil s obecně rozšířenou apatií a veden svým svědomím chtěl udělat to, co pokládal za správné.
© Martin Liška
Autor je publicista a historik, redaktor internetoveho casopisu iLiteratura.
Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.
- Muž v proudu. (Der Mann im Strom. Hoffmann und Campe 1957) Přeložil Bedřich Becher. SNKLU 1965.
- Rukojmí. (Stadtgespräch. Hoffmann und Campe 1963) Přeložil Bedřich Becher. Naše vojsko 1966.
- Hodina němčiny. (Deutschstunde. Hoffmann und Campe 1968) Přeložil Jan Scheinost. Odeon 1974.
- Vzor. (Das Vorbild. Hoffmann und Campe 1973) Přeložil Jaromír Povejšil. Svoboda 1976.
- Tak hezky bylo v Šulákově: Mazurské povídky. (So zärtlich war Suleyken. Masurische Geschichten. Hoffman und Campe 1955) Přeložil Jiří Stromšík. Vyšehrad 1982.
- Vlastivědné muzeum. (Heimatmuseum. Hoffmann und Campe 1978) Přeložila Anna Siebenscheinová. Odeon 1984.
- Cvičiště. (Exezierplatz. Hoffmann und Campe 1985) Přeložila Anna Siebenscheinová. Odeon 1989.
- Přeběhlík. (Der Überläufer. Hoffmann und Campe 2016) Přeložil Petr Dvořáček. Prostor 2020.
- Rukojmí. (Stadtgespräch. Hoffmann und Campe 1963) Přeložil Bedřich Becher. Naše vojsko 1966.
- Hodina němčiny. (Deutschstunde. Hoffmann und Campe 1968) Přeložil Jan Scheinost. Odeon 1974.
- Vzor. (Das Vorbild. Hoffmann und Campe 1973) Přeložil Jaromír Povejšil. Svoboda 1976.
- Tak hezky bylo v Šulákově: Mazurské povídky. (So zärtlich war Suleyken. Masurische Geschichten. Hoffman und Campe 1955) Přeložil Jiří Stromšík. Vyšehrad 1982.
- Vlastivědné muzeum. (Heimatmuseum. Hoffmann und Campe 1978) Přeložila Anna Siebenscheinová. Odeon 1984.
- Cvičiště. (Exezierplatz. Hoffmann und Campe 1985) Přeložila Anna Siebenscheinová. Odeon 1989.
- Přeběhlík. (Der Überläufer. Hoffmann und Campe 2016) Přeložil Petr Dvořáček. Prostor 2020.
Před časem se mi ozvala jedna dobrá známá, vzdělaná starší dáma z Weidenu a česky mi s potěšením oznamovala (česky se učí v jednom neobvyklém kursu), že začátkem dubna viděla v televizi dvoudílné televizní zpracování Lenzova románu. (Doufám ostatně, že bude příležitost shlédnout film i u nás.) Konstatovala, že ve scénáři jsou oproti románu některé významnější změny, především je zvýrazněna linka milostného příběhu hlavního hrdiny Prosky a polské partyzánky Wandy. A dále vznesla řečnickou otázku, proč po tolika letech pořád ještě to téma války.
Režisér snímku Florian Gallenberger se v Süddeutsche Zeitung 3.4.2020 vyjádřil k dějové lince milostné historie v románu takto: „Myslím, že když začínalo být zřejmé, že kniha nebude publikována, Lenz práci na ní zastavil. Byl s románem sice téměř hotov, ale ne úplně. Je to vidět třeba na postavě partyzánky Wandy, která v jeden moment mizí. Najednou je jednoduše pryč. Tady jsme museli zasáhnout, prostě proto, abychom dotvořili oblouk filmového vyprávění.“
Jistěže i takto lze na tento motiv a na román pohlížet, zejména z pohledu tvůrce televizního filmu, který nutně potřebuje dokončit „oblouk filmového vyprávění“. Ani čeští kritici nemají k takovému názoru daleko. Je to zřejmé a trochu se to samo nabízí. (Je však pozoruhodné, že pozornosti unikají skutečné – drobné – nesrovnalosti, například náhlé málo pravděpodobné objevení Zwitschosbirskiho, někdejšího Proskova spolubojovníka a kamaráda, před závěrem románu, i když scéna je to sama o sobě sdělná a působivá.)
„Zwitschos“ se náhle vynořuje, Wanda náhle mizí. Je ovšem stejně tak oprávněné vnímat její „zmizení“ v jiném kontextu: Wanda je hned na počátku prezentována jako bytost takřka nehmotná, pro vojáka jakési zjevení, víla pocházející z tamějšího bažinného kraje. („Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stáhnutý širokým pásem“.) A rovněž líčené prostředí všudypřítomných bažin v první části dodává celému vyprávění až mytický, archetypální charakter. Román je cosi jako obraz vnějšími souvislostmi usouvztažněný z jednotlivých samostatných obrazů v celek. Jsou reálné, realistické, přesto zejména v první části povzneseny do takřka fantazijní, místy mystreriózní, jindy mytické polohy. Válka sama je tu spíš pozadím, které se v prvním vyprávěcím plánu zhmotňuje a zahušťuje v absurdní situaci jednotky „zajišťující ostrahu“ v bažinaté džungli plné mnohonásobné převahy partyzánů.
Totéž platí – především – pro motiv partyzánky Wandy: setkání Prosky a Wandy je velmi realisticky vylíčeno ve zhruba pěti klíčových scénách s několika mezihrami (kdy ji Proska s dalším vojákem vidí pohybovat se uprostřed bažin či ji tam tuší). Autor tu z neuvěřitelnosti střetnutí představitelů dvou diametrálně protichůdných realit v kontextu všudypřítomné smrti vykřesává přes realističnost líčení obraz takřka imaginárních dimenzí. Wanda mizí stejně nečekaně, jak nečekaně se objevuje. Jejich příběh je daleko spíš obrazem nenaplněného očekávání, hlubokého zklamání; jeho protagonista veden svědomím dospívá do situace zmaru a bezvýchodnosti. Pokud na tuto linku, v níž to několikrát zajiskří mnohovrstevnatostí významů, hledíme takto, není na „zmizení“ Wandy nic, co by se vymykalo vnitřní logice tohoto příběhu.
A pak je tu ona druhá otázka, „pořád ta válka“. Je tu s námi skutečně pořád. To téma (a téma holokaustu) se vrací v určitých vlnách, v periodách závislých na společenské atmosféře, na generační obměně, na potřebě oživovat uvadající či znevažovanou vzpomínku. Předmětem „sporu historiků“ v osmdesátých letech byla mimo jiné otázka, zda už nebylo dost toho věčného připomínání německé viny. Známým reprezentantem těchto pochybností byl např. také spisovatel Martin Walser. Nastal pravý opak. K neuvěřitelnosti vin svých prarodičů a praprarodičů se potomci naopak vracejí. Existuje dnes už celá řada knih vyrovnávajících se s vinami předků a dokonce s částečně těžkými psychickými problémy pramenícími z provinění v nezpracované a nereflektované rodinné historii (za všechny Mlčí-li pachatelé, hovoří vnuci, Schweigen die Täter, reden die Enkel, nebo intenzivní zpověď Bettiny Meyerové, vnučky válečného zločince Konrada Meyera SS-Nr. 74695 – Konrad Meyer, která vyšla i česky). Známé je také například působení historičky Katrin Himmlerové, Himlerovy praneteře, která se profesionálně vyrovnává s neblahým rodinným dědictvím, např. Bratři Himmlerové aj.
Pro Siegfrieda Lenze v roce 1951 válka ještě figurovala v jiné roli. Byl to čerstvý zážitek a také motiv dezerce mu byl dobře znám, i když autobiografických prvků je v knize nemnoho. Tak jak se píše v dobové recenzi ukázky v Die Zeit, „ambicí této knihy není protokolovat skutečnost, zato nepochybně vytvořit dílo slovesného umění (Dichtung). A autor je válce jako takové opět blíž než ostatní.“ Tedy nejenom Wandin příběh, ale i válka a role člověka v ní sama je specificky reflektována a transformována v impuls pro hledání identity: Proska je prototypem člověka tázajícího se, hledajícího, nenalézajícího „šťastné“ východisko, člověka hledajícího a těžce nalézajícího sám sebe, svou identitu. A to za cenu nesmírného utrpení, pocitu bezvýchodnosti a výčitek svědomí – nikoli tedy ovšem vůči systému, který opustil, ani nikoli vůči těm, k nimž přeběhl a posléze jim ukázal záda, nýbrž kvůli těžko předvídatelným existenciálním propadům, které provázely jeho cestu. Režisér Gallenberger: „Nechce se jen podřizovat požadavkům skupiny nebo systému […]. Tato postava nám připomíná, jak důležité je přistupovat k realitě odpovědně, dospěle a skutečnost kriticky zkoumat“.
Zde ostatně za zmínku stojí sám motiv přeběhlictví, motiv válečné dezerce. V našem kulturním prostředí, které stálo v době válečného konfliktu na straně odpůrců agresora a jeho armády, je každá forma odboje a odporu, tedy i „dezerce“ z protivníkových řad vnímána bez výhrad pozitivně. Přece jen odlišný pohled mohou mít ti, kdo tuto armádu, tedy „řady protivníka“ tvořili. Tito lidé mezi sebou mohli mít vztahy napjaté, ale i veskrze kladné, byli to kolegové, kamarádi, lhostejno, kde se zrovna nacházeli. Ti pak dezerci vnímají mnohem diferencovaněji či rovnou negativně, bez ohledu na její důvody, jak to je velmi působově vyjádřeno na postavě Zwitschosbirskiho.
Takové vnímání může pak v určitém prostředí hluboce zakořenit – režisér hovoří o „předsudku“. („Vidíme tohoto mladého muže, a zcela chápeme jeho činy, které by lidé jinak předsudečně odmítli.“) V českých očích může tedy motiv přeběhlictví sám o sobě postrádat onu prvotní konfliktnost, kterou zejména v době vzniku románu vyvolávalo v německém prostředí. To se však pochopitelně týká jen látky románu, výchozí situace. Krušné hledání autentického postoje v krajně nesnadné situaci není nic, co by bylo omezeno jen na dobu války, umělecky působivý příběh zasahuje i nás.
O autorovi:
Petr Dvořáček je český překladatel z němčiny. Kromě českého překladu knihy Siegfrieda Lenze Přeběhlík přeložil mj. knihu Kafka: Roky poznání od Reinera Stacha (2018), Pojď s námi budovat pohraničí Andrease Wiedemanna (2016), Holuby v trávě Wolfganga Koeppena či řadu románů Roberta Menasseho. Do němčiny přeložil významné dílo českého egyptologa Miroslava Vernera Ztracené pyramidy, zapomenutí faraóni (1994).
Odkazy k tématu:
Přeběhlík Siegfrieda Lenze v knihovně Goethe-Institutu
Režisér snímku Florian Gallenberger se v Süddeutsche Zeitung 3.4.2020 vyjádřil k dějové lince milostné historie v románu takto: „Myslím, že když začínalo být zřejmé, že kniha nebude publikována, Lenz práci na ní zastavil. Byl s románem sice téměř hotov, ale ne úplně. Je to vidět třeba na postavě partyzánky Wandy, která v jeden moment mizí. Najednou je jednoduše pryč. Tady jsme museli zasáhnout, prostě proto, abychom dotvořili oblouk filmového vyprávění.“
Jistěže i takto lze na tento motiv a na román pohlížet, zejména z pohledu tvůrce televizního filmu, který nutně potřebuje dokončit „oblouk filmového vyprávění“. Ani čeští kritici nemají k takovému názoru daleko. Je to zřejmé a trochu se to samo nabízí. (Je však pozoruhodné, že pozornosti unikají skutečné – drobné – nesrovnalosti, například náhlé málo pravděpodobné objevení Zwitschosbirskiho, někdejšího Proskova spolubojovníka a kamaráda, před závěrem románu, i když scéna je to sama o sobě sdělná a působivá.)
„Zwitschos“ se náhle vynořuje, Wanda náhle mizí. Je ovšem stejně tak oprávněné vnímat její „zmizení“ v jiném kontextu: Wanda je hned na počátku prezentována jako bytost takřka nehmotná, pro vojáka jakési zjevení, víla pocházející z tamějšího bažinného kraje. („Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stáhnutý širokým pásem“.) A rovněž líčené prostředí všudypřítomných bažin v první části dodává celému vyprávění až mytický, archetypální charakter. Román je cosi jako obraz vnějšími souvislostmi usouvztažněný z jednotlivých samostatných obrazů v celek. Jsou reálné, realistické, přesto zejména v první části povzneseny do takřka fantazijní, místy mystreriózní, jindy mytické polohy. Válka sama je tu spíš pozadím, které se v prvním vyprávěcím plánu zhmotňuje a zahušťuje v absurdní situaci jednotky „zajišťující ostrahu“ v bažinaté džungli plné mnohonásobné převahy partyzánů.
Totéž platí – především – pro motiv partyzánky Wandy: setkání Prosky a Wandy je velmi realisticky vylíčeno ve zhruba pěti klíčových scénách s několika mezihrami (kdy ji Proska s dalším vojákem vidí pohybovat se uprostřed bažin či ji tam tuší). Autor tu z neuvěřitelnosti střetnutí představitelů dvou diametrálně protichůdných realit v kontextu všudypřítomné smrti vykřesává přes realističnost líčení obraz takřka imaginárních dimenzí. Wanda mizí stejně nečekaně, jak nečekaně se objevuje. Jejich příběh je daleko spíš obrazem nenaplněného očekávání, hlubokého zklamání; jeho protagonista veden svědomím dospívá do situace zmaru a bezvýchodnosti. Pokud na tuto linku, v níž to několikrát zajiskří mnohovrstevnatostí významů, hledíme takto, není na „zmizení“ Wandy nic, co by se vymykalo vnitřní logice tohoto příběhu.
A pak je tu ona druhá otázka, „pořád ta válka“. Je tu s námi skutečně pořád. To téma (a téma holokaustu) se vrací v určitých vlnách, v periodách závislých na společenské atmosféře, na generační obměně, na potřebě oživovat uvadající či znevažovanou vzpomínku. Předmětem „sporu historiků“ v osmdesátých letech byla mimo jiné otázka, zda už nebylo dost toho věčného připomínání německé viny. Známým reprezentantem těchto pochybností byl např. také spisovatel Martin Walser. Nastal pravý opak. K neuvěřitelnosti vin svých prarodičů a praprarodičů se potomci naopak vracejí. Existuje dnes už celá řada knih vyrovnávajících se s vinami předků a dokonce s částečně těžkými psychickými problémy pramenícími z provinění v nezpracované a nereflektované rodinné historii (za všechny Mlčí-li pachatelé, hovoří vnuci, Schweigen die Täter, reden die Enkel, nebo intenzivní zpověď Bettiny Meyerové, vnučky válečného zločince Konrada Meyera SS-Nr. 74695 – Konrad Meyer, která vyšla i česky). Známé je také například působení historičky Katrin Himmlerové, Himlerovy praneteře, která se profesionálně vyrovnává s neblahým rodinným dědictvím, např. Bratři Himmlerové aj.
Pro Siegfrieda Lenze v roce 1951 válka ještě figurovala v jiné roli. Byl to čerstvý zážitek a také motiv dezerce mu byl dobře znám, i když autobiografických prvků je v knize nemnoho. Tak jak se píše v dobové recenzi ukázky v Die Zeit, „ambicí této knihy není protokolovat skutečnost, zato nepochybně vytvořit dílo slovesného umění (Dichtung). A autor je válce jako takové opět blíž než ostatní.“ Tedy nejenom Wandin příběh, ale i válka a role člověka v ní sama je specificky reflektována a transformována v impuls pro hledání identity: Proska je prototypem člověka tázajícího se, hledajícího, nenalézajícího „šťastné“ východisko, člověka hledajícího a těžce nalézajícího sám sebe, svou identitu. A to za cenu nesmírného utrpení, pocitu bezvýchodnosti a výčitek svědomí – nikoli tedy ovšem vůči systému, který opustil, ani nikoli vůči těm, k nimž přeběhl a posléze jim ukázal záda, nýbrž kvůli těžko předvídatelným existenciálním propadům, které provázely jeho cestu. Režisér Gallenberger: „Nechce se jen podřizovat požadavkům skupiny nebo systému […]. Tato postava nám připomíná, jak důležité je přistupovat k realitě odpovědně, dospěle a skutečnost kriticky zkoumat“.
Zde ostatně za zmínku stojí sám motiv přeběhlictví, motiv válečné dezerce. V našem kulturním prostředí, které stálo v době válečného konfliktu na straně odpůrců agresora a jeho armády, je každá forma odboje a odporu, tedy i „dezerce“ z protivníkových řad vnímána bez výhrad pozitivně. Přece jen odlišný pohled mohou mít ti, kdo tuto armádu, tedy „řady protivníka“ tvořili. Tito lidé mezi sebou mohli mít vztahy napjaté, ale i veskrze kladné, byli to kolegové, kamarádi, lhostejno, kde se zrovna nacházeli. Ti pak dezerci vnímají mnohem diferencovaněji či rovnou negativně, bez ohledu na její důvody, jak to je velmi působově vyjádřeno na postavě Zwitschosbirskiho.
Takové vnímání může pak v určitém prostředí hluboce zakořenit – režisér hovoří o „předsudku“. („Vidíme tohoto mladého muže, a zcela chápeme jeho činy, které by lidé jinak předsudečně odmítli.“) V českých očích může tedy motiv přeběhlictví sám o sobě postrádat onu prvotní konfliktnost, kterou zejména v době vzniku románu vyvolávalo v německém prostředí. To se však pochopitelně týká jen látky románu, výchozí situace. Krušné hledání autentického postoje v krajně nesnadné situaci není nic, co by bylo omezeno jen na dobu války, umělecky působivý příběh zasahuje i nás.
O autorovi:
Petr Dvořáček je český překladatel z němčiny. Kromě českého překladu knihy Siegfrieda Lenze Přeběhlík přeložil mj. knihu Kafka: Roky poznání od Reinera Stacha (2018), Pojď s námi budovat pohraničí Andrease Wiedemanna (2016), Holuby v trávě Wolfganga Koeppena či řadu románů Roberta Menasseho. Do němčiny přeložil významné dílo českého egyptologa Miroslava Vernera Ztracené pyramidy, zapomenutí faraóni (1994).
Odkazy k tématu:
Přeběhlík Siegfrieda Lenze v knihovně Goethe-Institutu
(29. 6. 1949) překladatel z němčiny a makedonštiny, redaktor
Petr Dvořáček vystudoval bohemistiku a germanistiku na Karlově univerzitě v Praze. Následně působil jako učitel na gymnáziu a později jako redaktor (se zaměřením na jazykovědu, literární vědu, vědy o umění), vedoucí redaktor a po roce 1989 jako šéfredaktor nakladatelství Academia. Od roku 1992 pracuje jako překladatel na volné noze, v současnosti rovněž jako redaktor odborného časopisu Germanoslavica. Překládá zejména texty z oblasti moderních (soudobých) německých dějin a česko-německých vztahů a beletrii. Roku 2011 získal tvůrčí ocenění Obce překladatelů za překlad románu Niklase Franka Můj otec (Der Vater) a roku 2015 Překladatelskou prémii udělovanou rakouským Spolkovým ministerstvem umění a kultury za překlad knihy Vyhnání z pekla (Vertreibung aus der Hölle) Roberta Menasseho.
Databáze Německá literatura v českém překladu
Petr Dvořáček vystudoval bohemistiku a germanistiku na Karlově univerzitě v Praze. Následně působil jako učitel na gymnáziu a později jako redaktor (se zaměřením na jazykovědu, literární vědu, vědy o umění), vedoucí redaktor a po roce 1989 jako šéfredaktor nakladatelství Academia. Od roku 1992 pracuje jako překladatel na volné noze, v současnosti rovněž jako redaktor odborného časopisu Germanoslavica. Překládá zejména texty z oblasti moderních (soudobých) německých dějin a česko-německých vztahů a beletrii. Roku 2011 získal tvůrčí ocenění Obce překladatelů za překlad románu Niklase Franka Můj otec (Der Vater) a roku 2015 Překladatelskou prémii udělovanou rakouským Spolkovým ministerstvem umění a kultury za překlad knihy Vyhnání z pekla (Vertreibung aus der Hölle) Roberta Menasseho.
Databáze Německá literatura v českém překladu