Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Bauhaus
Od ukázkového města k problémovému sídlišti - a zpět

Matka všech satelitních měst: Gropiusstadt
Matka všech satelitních měst: Gropiusstadt | Foto (výřez): © picture alliance/Bildagentur-online/Schöning

Gropiusstadt (Gropiovo město) v Berlíně je považováno za matku satelitních měst. Stavitel Walter Gropius si však jeho vývoj představoval úplně jinak.
 

Od: Wolfgang Mulke

Balkon velký zhruba čtyři metry čtvereční přeměnili Norbert a Barbara Kuklerovi na útulnou  malou zahrádku. Rostliny pokrývají každý volný centimetr plochy, pohodlné zahradní židle stojí ve stínu bílého slunečníku. Tak vypadá idyla v šestém poschodí paneláku v problémové berlínské čtvrti Gropiusstadt neboli v Gropiově městě. Předsudky vůči tomuto velkému sídlišti, vybudovanému na konci 60. let minulého století na jižním okraji německého hlavního města, lze na tomto místě jen těžko chápat. Při pohledu z balkonu je vidět venkovsky rozlehlá okolní krajina. Přímo za malým úsekem kolejí městské hromadné dopravy se dříve nacházel pás Berlínské zdi, která až do roku 1989 oddělovala východní část Berlína od části západní. „Vždycky se ozvala strašná rána, když nějaká srna nebo králík stoupli na minu,“ vzpomíná Norbert na období studené války. Dnes mají obyvatelé sídliště přírodu přímo přede dveřmi domu, ale už bez zdi a ostnatého drátu.
 
Domy, které měly být podle původních plánů maximálně pětiposchoďové, vyrostly nakonec do značné výšky. Domy, které měly být podle původních plánů maximálně pětiposchoďové, vyrostly nakonec do značné výšky. | Foto: © Wolfgang Muhlke Přibližně takto si asi architekt Walter Gropius, narozený v roce 1883, představoval život v satelitním městě, které dnes nese jeho jméno. Města měla svým obyvatelům nabízet světlo, vzduch a slunce, ne úzké ulice a zadní dvory velkých činžáků, které se všude stavěly na začátku 20. století. Pověst vizionářského umělce mezi architekty si rodilý Berlíňan Gropius získal v roce 1919, když ve Výmaru založil Bauhaus – školu a experimentální pracoviště pro umělce, designéry a architekty. Chtěli vytvářet budovy a užitkové předměty, které měly být jednoduché a funkční – hezké bydlení mělo být dostupné pro všechny. Charakteristickou značkou této ideové školy v oblasti výstavby domů je sklo, ocel a beton – tak je tomu i v Gropiusstadtu. Pro národní socialisty byl však Bauhaus trnem v oku, a tak musel v roce 1933 skončit. Gropius emigroval nejdřív do Londýna, později do USA. Tam učil na Harvardově univerzitě a v 50. letech se mimo jiné podílel na projektování mrakodrapu Pan Am Building v New Yorku. V roce 1969 Gropius zemřel. Před svou smrtí neskrýval rozčarování: „Naše města jsou stále ošklivější.“
 

GROPIUS rychle ztratil vliv na projektování

Toto shrnutí je patrně ovlivněno historií Gropiusstadtu. V Západním Berlíně, který byl kolem dokola obklopen východním Berlínem, tehdy hlavním městem Německé demokratické republiky, byl nedostatek prostoru pro moderní bydlení. Berlínský senát proto v roce 1959 pověřil Gropia projektováním satelitního města. Původně se počítalo s výstavbou 16.400 bytů v maximálně pětipatrových stavbách. Mezi budovy naplánoval Gropius rozlehlé plochy zeleně a centrální zařízení infrastruktury podél trasy metra (U-Bahn), vedoucí do centra Berlína. Z tohoto projektu však nakonec mnoho nezbylo.

Bytová nouze v Berlíně, která se po postavení Berlínské zdi v roce 1961 ještě zhoršila, přiměla vedení města k hustší zástavbě v této městské části. Vůdčí úlohu sehrál v tomto ohledu architekt Wils Ebert, který byl v Německu pověřen plánováním, zatímco Gropius z daleké Ameriky už nemohl nic příliš ovlivňovat. Oproti původnímu záměru mělo být postaveno 19.000 bytů, které se měly stát domovem pro 50.000 lidí. To mělo za následek, že domy, které měly být podle původních plánů maximálně pětiposchoďové, vyrostly do značné výšky. Obytný výškový dům stavebního družstva Ideal – takzvaný „Ideal-Haus“ – je se svými 30 poschodími a výškou 89 metrů dodnes jedním z nejvyšších obytných domů v Německu. Tento výsledek diskusí kolem plánování městské části vzal Gropius na vědomí se značnou nevolí.
 
Sídliště je domovem pro více než 50.000 lidí. Sídliště je domovem pro více než 50.000 lidí. | Foto: © Wolfgang Muhlke

Návrat neutěšenosti

Kolaudace posledního domu v roce 1975 se stavitel nedožil. V té době už byly nedostatky velkého sídliště dávno zjevné. Stavba domů byla tehdy podporována prostřednictvím programu na výstavbu sociálních bytů, a tak směly být cenné byty pronajímány pouze vlastníkům písemného oprávnění k získání sociálního bytu. Berlínským politikům přitom unikla závažná chyba – rodinám, které se postupně dopracovaly k lepší finanční situaci, byla vyměřena vysoká přirážka k nájemnému. Střední vrstvy obyvatelstva se proto ke Gropiusstadtu obrátily zády a noví nájemci se téměř všichni do jednoho rekrutovali jen z nižších sociálních vrstev. Gropiovo město se tak stalo symbolem problémů, které sužují mnoho – nejen německých – předměstských sídlišť, fungujících často jen jako noclehárny. Neutěšenost 70. let je pevně spojena se jménem Christiane F., která ve třinácti letech propadla závislosti na heroinu. Christiane vylíčila svůj pád na dno ve svém románu Wir Kinder vom Bahnhof Zoo (My děti ze stanice Zoo), který vyšel v roce 1978 a který je dodnes povinnou četbou ve školách. Smutný příběh začíná v Gropiusstadtu a končí u západoberlínské stanice Zoo, kde se Christiane protlouká životem jako prostitutka závislá na drogách.
 
Kachle vytvořené místními obyvateli zdobí fasády zdejších domů. Kachle vytvořené místními obyvateli zdobí fasády zdejších domů. | Foto (výřez): © Wolfgang Muhlke Image zhrublého, drsného a beznadějného sídliště se Gropiusstadt zbaví jen těžko – k lítosti stavební společnosti Degewo, která vlastní největší část sídliště. „Christiane F. smíchala zkušenosti ze všech velkých sídlišť a vyhrotila je,“ říká Annette Biernath, manažerka bytového fondu tohoto podniku. Společnost Degewo usiluje o jinou image. Při úpravě zelených ploch nebo domovních vchodů se obyvatel ptá na jejich přání; například více než 5.000 školáků pomalovalo svými motivy malé kachle a ty pak byly připevněny na domovní fasády. To pomáhá proti graffiti a čmáranicím, kterých je v této čtvrti vidět skutečně jen málo. „Kachle zůstávají nedotčené, neponičené a nepomalované,“ říká s potěšením Annette Biernath.
 
Společenský dům (Gemeinschaftshaus) je kulturním centrem Gropiusstadtu. Konají se v něm hudební, filmové, divadelní a taneční akce. Společenský dům (Gemeinschaftshaus) je kulturním centrem Gropiusstadtu. Konají se v něm hudební, filmové, divadelní a taneční akce. | Foto: Wolfgang Muhlke

hEZKOU DRUHOU TVÁŘ MÁLOKDY NĚKDO VNÍMÁ

Norbert a Barbara Kuklerovi, kteří tu bydlí od roku 1978, mají radost z péče, kterou pronajímatel věnuje zdejšímu bydlení – k této péči patří mnoho maličkostí. V nákupním centrum na Wutzkiallee například postává zaměstnankyně společnosti Degewo a rozdává sáčky se semeny květin. „Nechceme odsud pryč,“ říkají Kuklerovi. Tady se pozdraví se sousedkou, tamhle si chvilku popovídají s někým dalším. V jejich domě je sociální složení obyvatel zatím ještě v pořádku a nájemné je relativně únosné. Měšťanská střední vrstva se však v Gropiusstadtu ještě ani zdaleka nestala stabilizačním faktorem. Vlastník bytového fondu pořádá dokonce vzdělávací kurzy pro nájemce, aby jim umožnil lepší šance na pracovním trhu. „Pro dobrou směsici nájemců potřebujeme dobrá vzdělávací zařízení,“ vysvětluje Annette Biernath vlastní účel těchto aktivit.
 
Sídliště Gropiusstadt, které se rozprostírá na jihu berlínské městské části Neukölln, nabízí ideální dopravní spojení s centrální částí Berlína. Sídliště Gropiusstadt, které se rozprostírá na jihu berlínské městské části Neukölln, nabízí ideální dopravní spojení s centrální částí Berlína. | Foto: © Wolfgang Muhlke Ne všichni jsou však spokojeni. Například Peter Müller, který se ve skutečnosti jmenuje jinak, by se odsud odstěhoval třeba hned. Už jeho babička bydlela ve Fritz-Erler-Allee, jedné ze dvou magistrál Gropiusstadtu. Sídliště přesto nikdy nevnímal jako svůj domov. V domě, kde bydlí, je patrná temná stránka Gropiusstadtu – lokalitu ovládají pravicoví extremisté. „Jedna devadesátiletá sousedka, která je ještě docela fit, má doma na zdi stále ještě pověšený Hitlerův obraz,“ říká Peter, který proto raději nechce prozradit své pravé jméno. Neonacisté sem prý pronikají ze sousedního Rudowa. V noci vychází Peter ven jen nerad – člověk nikdy neví, co se mu může stát.

Této druhé tváři Gropiusstadtu se opakovaně dostává pozornosti médií. Každý druhý z přibližně 25.000 obyvatel pochází z rodin migrantů. Arabské klany drží policii neustále ve střehu. „Když v Gropiusstadtu kontroluji osobní údaje, obklopí mě okamžitě deset až patnáct mladíků,“ stěžoval si jeden policejní komisař před několika lety. Areál o rozloze 264 hektarů však patří k problémové městské části Neukölln, ve které se nacházejí ještě další problémové čtvrti a ve které žije tolik příjemců sociálních dávek od státu jako na žádném jiném území v Německu.
 
V bezprostřední blízkosti Gropiusstadtu začíná volná příroda – a nedaleko se nachází také letiště Schönefeld (v budoucnosti BER). V bezprostřední blízkosti Gropiusstadtu začíná volná příroda – a nedaleko se nachází také letiště Schönefeld (v budoucnosti BER). | Foto: © picture alliance/dpa Od představy Waltera Gropia, který chtěl z tohoto satelitního města udělat urbanistický model, je realita v Gropiusstadtu hodně vzdálená. Toto sídliště však už dávno není nejproblémovější částí německého hlavního města. Zda to tak zůstane, bude záviset i na dalších plánech zástavby. V Berlíně panuje v současné době značná bytová nouze, protože každoročně přicházejí desetitisíce přistěhovalců. Proto se počítá i s další zástavbou Gropiusstadtu. Zástavba má sice probíhat obezřetně, ale i nadále trvá druhé velké nebezpečí pro Gropiovo dílo, jak ostatně Gropius sám poznal na sklonku svého života. Důležitý potenciál má pro Gropiusstadt volná příroda, která začíná jen pár metrů od sídliště. „Naše nejkrásnější krajina padne za oběť výstavbě,“ obával se stavitel vzhledem k časté převaze ekonomických zájmů nad humanistickými idejemi.
 
Walter Gropius se senátorem pro stavebnictví, Rolfem Schwedlerem, v roce 1968 při oslavě dokončení hrubé stavby. Walter Gropius se senátorem pro stavebnictví, Rolfem Schwedlerem, v roce 1968 při oslavě dokončení hrubé stavby. | Foto: © picture alliance/dpa/Barfknecht