Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Biografie
Krabat táhne do boje

Otfried Preußler
© Goethe-Institut/dpa

Všichni znají jeho dětské knížky, málokdo zná Otfrieda Preußlera – většinu času neznal ani on sám sebe. Archivní objevy nyní představují člověka, který celý život bojoval s traumatem z fronty a zajateckého tábora.
 

Od: Wieland Freund

Píše se rok 1959. Okolo Vánoc, beztak velmi citově náročných svátků, se stane něco zvláštního. Literární produkce Otfrieda Preußlera se zadrhává. To se ještě nestalo. Po dvou letech ve válce a pěti v zajetí v ruské stepi žil od roku 1949 tak, jako kdyby se onen ztracený čas dal dohnat. Preußler našel svou dávnou lásku Annelies, která byla odsunuta z vlasti, s bolestí v srdci nahradil svůj český domov novým bavorským, v rychlém sledu dokončil učitelské vzdělání, narodily se mu děti, postavil dům a celou dobu psal jako posedlý: novinové články, povídky, divadelní hry a pak dětské knihy jednu za druhou. 1956 vyšel Vodníček, který ho v 33 letech v podstatě vyhoupl mezi klasiky, o rok později Malá čarodějnice.

Ale najednou konec. Ten tolik bezchybný pan Preußler je najednou nespolehlivý. Knihu, do které se pustil v roce 1959, nazve Krabat. Naprosto podcenil to, co měl před sebou, hovoří o „velmi pestrém námětu“, který bude hotov nejspíš do konce roku, na čemž nakladatelce velmi záleželo. Dokončení pověsti o lužickosrbském čaroději naplánuje na podzim 1960, „rukopis nejpozději do 15. ledna“.

Stane se však něco úplně jiného. Preußler se vzdává už v lednu, o Vánocích 1960 je na tom on i Čarodějův učeň ještě hůř. Do nakladatelství píše tentokrát jeho žena: „Můj muž,“ vzkazuje, „nesmí prozatím ani číst ani psát, ale velmi doufáme, že se ta záležitost s jeho okem dá do pořádku.“ Co to je ale za „záležitost s jeho okem“, která ho na půl roku donutí nosit zakryté oko, aniž by to lékaři dokázali jakkoli vysvětlit?

Jeho hrdina Krabat, už žádný čaroděj, nýbrž čarodějnický učeň, v příběhu mezitím propadl černému mágovi. V hotové knize – ale to bude ještě trvat – bude tento svůdce nazýván už jen „mistrem“, bude lhostejně obětovávat životy svých učedníků a ve svém černém mlýnku mlít kosti. „Černá páska,“ píše Preußler, „zakrývala jeho levé oko.“ A okamžitě začíná v knize také svědit Krabatovo oko, slzet, „obraz…se rozplynul“. To samé platí jak pro skutečnost, tak pro fikci. Téměř nevědomky začal Otfried Preußler vyprávět o válce.

Je to zvláštní. Málokterý německý spisovatel psal tak úspěšné knihy pro děti a mládež, o dětství a mládí Otfrieda Preußlera nebylo však známo téměř nic. A to také proto, že tomuto příběhu stálo v cestě mnoho překážek. Ať už to byl Preußlerův vyhnanecký osud, o němž ve stabilizující se Spolkové republice už brzy nechtěl nikdo nic slyšet; ať to byla Preußlerova zdrženlivost; ať to byl život vojáka, který se moc nehodil k jeho proslulým pohádkovým příběhům v Zuřivousovi; a nejpozději od zveřejnění jeho prvotiny Erntelager Geyer, kterou napsal nejspíš už v 18 letech, tu bylo také podezření, že Preußler za mlada patřil stejně jako Günter Grass a další jiní z jeho generace k nacistům.

Ve skutečnosti mu byla nacistická ideologie krve a půdy cizí, jak lze vyčíst z právě vyšlé biografie Carstena Gansela o Preußlerově mladých letech; a i židovský přítel z Liberce, kterému se včas podařilo uprchnout do Anglie, na něj vzpomíná v dobrém. Preußlerova sudetoněmecká rodina ale chtěla o moc raději žít v hitlerovském Německu než v Československu, ve kterém se jako součást německé menšiny cítila málo silná. A tak Otfried Preußler odešel v 17 letech dobrovolně do strašné války vedené Německem. Celý život se nemohl zbavit hrůzy z toho, že se tak rozhodl, a pocitu viny – spolu s vinou za to, že přežil. Jeho veselé knihy jsou snad ještě elegiemi na českou vlast, o kterou ve válce přišel. Čarodějův učeň se však stane knihou o ztrátě německé – a také té vlastní – civilizace.

Přesto byl Čarodějův učeň jen začátkem, jak dokumentuje Carsten Gansel ve své preußlerovské biografii. Otfried Preußler se alespoň ještě dvakrát pokusil vyrovnat se svou válečnou minulostí. Ale především je autor Loupežníka Zuřivouse těžce traumatizovaný člověk, v jehož duši se nachází podobné sklepení jako pod zámkem jiného zlého čaroděje jménem Škrtka: „Vstup nejpřísněji zakázán!!!“ Nemůže být náhodou, že v Zuřivousovi je pořád někdo spoutáván a uvězňován.

Carsten Gansel, literární vědec z Gießenu, objevil vybledlé stopy Preußlerova mládí v Ruském státním vojenském archivu v Moskvě, kde čirou náhodou narazil na spis jistého válečného zajatce Otfrieda Preußlera. Dokázal zrekonstruovat také Preußlerův pobyt v táboře v Kazani, kde zajatý poručík německého wehrmachtu zakládá divadelní uskupení, pro které hned začne psát divadelní hry. Nejzajímavější bude nejspíš drama o horolezci, které je velmi vzdálené skutečnosti, a které tematizuje „kult vůdce“. Místo aby zdolával horský vrchol, rozhodne se pro kapitulaci: A „k tomu“, stojí v textu, patří někdy více „odvahy než k dalšímu boji“. Otfried Preußler, který prošel důstojnickým výcvikem s vyznamenáním, byl na takzvané besarabské frontě velitelem roty. Na konci léta 1944 tam (v dnešním Moldavsku) však upadne do zajetí. Navzdory očekávání si dvacetiletý velící generálporučík nenechá poslední náboj pro sebe. „Pistole, kterou bych se býval musel bránit nebo zastřelit,“ píše Preußler o půlstoletí později, „mi vypadla z ruky. Asi ne úplně náhodou.“

Rukopis, ze kterého pochází tato pasáž, nazval Preußler Ztracená léta? – a přinejmenším informovaným preusslerovcům nebyla jeho existence neznámá. Frank Schirrmacher, v 90. letech vydavatel deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, ho chtěl bezpodmínečně vydat, ale Preußler ho ani nedokončil, natož publikoval. Carsten Gansel z něho nyní může do sytosti citovat, ale Preußlerova rodina mu dala k dispozici ještě jeden spis, o kterém sotva někdo věděl a který leckoho vyděsí. Besarabské léto se jmenuje tento druhý Preußlerův pokus psát o válce, který vyšel po Čarodějovu učni, vydaném konečně v roce 1971. Podnikl ho v 80. letech jako „románový fragment“.

Ale tento pokus dopadl žalostně: Besarabské léto se čte místy jako proválečný román na pokračování, ve kterém je nepřítelem „Ivan“, kulomet „stříkačka“, vojenský lékař „medicinman“, představený „Old Shatterhand“, válka jen „zasraná válka“. Preußler se schoval za své fiktivní alter ego jménem Trenkler a svou vlastní zatvrzelost nepřekonal. Trauma, které mohl ztvárnit v Čarodějovu učni, si tu udržuje od těla často překvapivým způsobem. „Nyní bude následovat krátká scéna, za kterou by se nemusel stydět žádný animovaný film“, líčí ústup pod palbou. „Ještě před chvílí ho (Trenkler) viděl – kaprála, a v dalším okamžiku už je pryč. (…) Muselo ho to před Trenklerovýma očima roztrhat na kusy.“ Později Preußler už bude vědět, co se mu při psaní Besarabského léta přihodilo: „Velká, šlechetná slova“ nešla „s ohledem na hrozbu smrtí nebo zmrzačením“ vyslovit: „To jsme hledali útočiště v prostořekých úslovích. Prý tomu tam u nich nebylo jinak, jak mne ubezpečili naši ruští vrstevníci.“

Člověk se nezbaví dojmu, že se Preußler od počátku svého zajetí snažil najít jazyk pro popis válečných zkušeností: V horolezeckém dramatu, v pověsti o Krabatovi z prostředí třicetileté války, v jednom téměř neznámém válečném románu a pak, v době, kdy mu bylo už přes 70 let, v autobiografii, ve které se Preußler už nejmenuje Trenkler, nýbrž konečně „já“. Teď už chybí pouze poslední krok: Otfried Preußler musí toto „já“ ještě zveřejnit. To bude trvat ale ještě do roku 2010, kdy od konce války uplynulo už více než 60 let, a krátký text nazvaný Držte mi místo ve své blízkosti stojí na konci celé řady nejrůznějších vzpomínek, na dětství a na vlastní psaní pro děti.

„Ale ti moji mrtví kamarádi,“ stojí v něm. „Desítky let se drželi ve stínu, schematicky, němá, nerozdělená masa v mlze dávných vzpomínek: Kdy začali vystupovat do popředí? Nevím, nevím určitě. Muselo se to stát před několika lety, když mi bylo tak šedesát. A nestalo se to ze dne na den. Mlha se rozplývala postupně, postupně nabývali opět tvar… A nyní jsou tu tedy zas.“

O Čarodějovu učni se mimochodem ve stejném svazku píše, že vypráví „můj“, tj. Preußlerův, příběh a „příběh všech mladých lidí, kteří se dostanou do styku s mocí a jejími lákadly a zapletou se s nimi“. A přesto, dodává Preußler: „Mnohé z toho, co vidím a zažívám, o čem vyprávím, mi v podstatě zůstává záhadou. Záhadou, kterou rozumově nedokážu rozluštit.“ Ve chvíli, kdy v roce 1970 s desetiletým zpožděním dokončuje Čarodějova učně, onemocní nevysvětlitelným zánětem žil.

Welt am Sonntag, Nr. 19, 08.05.2022, Seite 43