Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Rozhovor
Umění vědy

Detailní záběr ukazuje několik kabelů přivázaných ke kmeni stromu.
Detailní záběr ukazuje několik kabelů přivázaných ke kmeni stromu. | © Marcus Maeder

Až do období romantismu se za umění považovalo vše, co vzešlo z tvůrčího procesu. To zahrnovalo i vědecké techniky. Univerzální učenci jako Leonardo da Vinci nebyli tedy ojedinělými případy. Teprve později se ustálila představa o dvou různých disciplínách – o umění vytvořeném ze subjektivní zkušenosti génia na straně jedné a o objektivním světě vědy na straně druhé. Už mnoho let však stoupá oboustranný zájem o odbornou výměnu zkušeností. Vědci se zabývají umělecky motivovanými otázkami a umělci využívají ke svému zkoumání vědecké metody. Získané poznatky rozšiřují pohled na obě strany a dávají nové impulzy pro společenský diskurz, například v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu.

Od: Marcus Maeder

Zvukový umělec Marcus Maeder je zároveň i výzkumným pracovníkem. Vytváří umělecká díla z vědecky shromážděných dat. Své výsledky ale sdílí i s předními vědci. Už mnoho let zkoumá dopady klimatických změn na les – například i v rámci projektu Goethe-Institutu World Wild Wald. Mluvili jsme s ním o jeho práci.

Zvuk přírody – už mnoho let zkoumáte tóny a zvuky stromů a nějakou dobu se také vědecky zabýváte zvuky v zemi. Tato oblast výzkumu se nazývá bioakustika. Můžete nám ji přiblížit?

Bioakustika je nejstarší disciplína v rámci ekoakustiky. Zabývá se především akustickými signály živých systémů. Považuji se spíše za ekoakustika, protože se ve svých projektech zabývám velmi odlišnými a zčásti i obecnějšími otázkami. Zvuk je informace. Zvuky, které vnímáme ve svém okolí, obsahují vždy ekologické informace. Například z rozmanitosti zvuků, které ve zvukové kulise – zvukové krajině – vydávají živočichové, lze vyvozovat závěry o biologické rozmanitosti v daném místě. K ekoakustice navíc z historických důvodů patří estetická analýza zvuků, které slyšíme ve svém okolí – analýza toho, jak tyto zvuky vnímáme respektive jakou estetickou hodnotu jim přisuzujeme.
 
Které poznatky jste doposud získal při svém zkoumání?

V bioakustice rostlin se nám podařilo ukázat, jak se stres způsobený suchem projevuje akusticky a v čase. V důsledku stále delších období sucha v alpské oblasti se některé druhy stromů dostávají na hranice svých fyziologických možností a v určitých oblastech hynou. Tyto stromy vydávají ultrazvukové stresové zvuky. Signály stresu ze sucha v rostlinách jsou známé už od 60. let 20. století. Přenesli jsme zvuky do slyšitelného rozsahu, a tím se staly účinky klimatických změn přímo vnímatelnými. Jiný projekt se zabývá ekoakustikou půdy. Zde se ukazuje téměř neprobádaná akustická říše – zvuky půdních živočichů, kořenů rostlin atd. tvoří vysoce komplexní zvukovou kulisu, která zní různě v závislosti na denní době a ročním období.
 
Vaší druhou vášní je zvukové umění (sound art) a skládání elektronické hudby – často také ve spojení s vašimi bioakustickými projekty. Jak vzniká z vědeckých dat umělecké dílo?

Moje strategie spočívá většinou v tom, že od začátku promýšlím obojí dohromady – vědecké i umělecké perspektivy a metody. Zajímá mě například otázka v krajině, například jak krajinu ovlivní změna klimatu. Potom zvažuji, jak lze případné změny měřit a jak bych tato měření mohl esteticky resp. umělecky zkoumat a využít. Většinou mě pak brzy napadne i možná umělecká forma, v jejímž prostředí mohu předmět společně s publikem dále zkoumat a odkrývat. Umění může vědecké poznatky uvést do diskurzivní formy – prostřednictvím přímé, společné estetické zkušenosti. Publikum sdílí zážitek z mého uměleckého díla a začíná o něm mluvit. To by pro mě byl bod, kde se začíná formovat společenský dopad vědomého mísení umění a vědy.

Marcus Maeder (vlevo) instaluje společně s biologem Romanem Zweifelem ze Švýcarského výzkumného ústavu pro les, sníh a krajinu (WSL) měřicí stanici v lese. Marcus Maeder (vlevo) instaluje společně s biologem Romanem Zweifelem ze Švýcarského výzkumného ústavu pro les, sníh a krajinu (WSL) měřicí stanici v lese. | © Marco Zanoni Pro projekt Goethe-Institutu World Wild Wald jste vytvořil pochozí prostorovou instalaci, lesní observatoř (Waldobservatorium), ve které jsou zpracovávány a umělecky prezentovány naměřené vědecké údaje z lesa. Co čeká návštěvníky při vstupu do této instalace, co mohou objevit? 

Chceme zcela novým způsobem zpřístupnit les nebo část lesa. Chtěli bychom to udělat tak, aby byly skryté procesy slyšitelné – například elektrické signály ve stromech, které řídí mnoho fyziologických procesů. Nebo zvuky v lesní půdě, které se ve dne v noci mění. K tomu zaznamenáváme zvuky části lesa nebo sonifikujeme naměřená data, to znamená, že používáme datové řady k ovládání počítačově generovaných zvuků. Uprostřed lesního úseku, který budeme zkoumat, instalujeme navíc kameru s úhlem záběru 360°, která pořizuje záběry v určitých intervalech. Mělo by tak vzniknout imerzivní prostředí, do jehož zvuků a obrazů se člověk může ponořit a které mu umožní zažít víc věcí, než dokáže vnímat při procházce lesem.
 
Lesní observatoř zprostředkovává – stejně jako mnoho vašich dřívějších uměleckých děl – procesy v životním prostředí zcela novým, uměleckým způsobem. Co vás motivuje ve vaší práci, co vás motivuje k těmto uměleckým dílům?


Samozřejmě mě velice znepokojuje, jaké dopady má a bude mít změna klimatu – už dnes jsou tyto dopady viditelné resp. měřitelné. Když se mluví o naléhavě nutném novém vztahu k přírodnímu prostředí, pak tento vztah musí být založen na jiném, intenzivnějším vnímání přírodních procesů a forem života. Věda a technika to na jedné straně umožňují; jsou schopné udělat pro nás přírodní procesy a živé bytosti vnímatelnými, propůjčit jim hlas, chcete-li. Umění naopak tyto „hlasy“ respektive formy prožívání přírody utváří – ptá se, jak lze svět prožívat. Jak vnímáme své životní prostředí a jak ho interpretujeme, které narativy generujeme? Jak vnímáme sami sebe? – Jako cosi, co stojí nad všemi přírodními věcmi, anebo jako součást širších souvislostí a systémů? Na tyto otázky se pokouším svými prostředky a s využitím svých schopností hledat odpovědi.

V Estonsku se navíc už několik let vede intenzivní diskuse o využívání lesa. V téměř nedotčené lesní oblasti Järvselja, kde jsme instalovali naši záznamovou a měřicí stanici, jsme připojili naše přístroje ke třem smrkům. Tento druh stromů je v Estonsku pod tlakem ve dvou ohledech. Na jednu stranu je stejně jako všude jinde v Evropě vystaven stále většímu suchu a v příštích desetiletích pravděpodobně zmizí z nižších poloh. Na druhou stranu se v Estonsku stále vedou spory o to, jak intenzivně bychom měli tento druh, ale i celé lesní plochy využívat nebo ještě lépe chránit. Naše instalace by v tomto směru chtěla umožnit jiný, intenzivnější a estetičtější přístup k neporušeným místním lesním ekosystémům – kde je slyšitelné, jak všechny organismy žijí pohromadě v komplexním (akustickém) společenství. V tomto smyslu chce naše instalace Silva zvyšovat povědomí o lese jako křehkém ekosystému, který je nutné chránit.