Když se učitelé učí
„Další vzdělávání musí jít do hloubky“

Kdo chce žákyně a žáky něco naučit, měl by také sám občas zasednout do lavice. Ale jak se pozná dobrý kurz dalšího vzdělávání? Čeho v něm lze skutečně dosáhnout? A jak se mění další vzdělávání v digitální době? Otázky na vědeckého pracovníka se zaměřením na pedagogiku pana Franka Lipowskyho.

Pane Lipowsky, když si vzpomenete na dobu, kdy jste sám chodil do školy: ve kterých předmětech jste byl obzvláště dobrý?
 
Nejlepší jsem byl, myslím, v tělocviku, matematice a chemii.
 
A bylo to díky Vám nebo díky Vašim učitelkám a učitelům?
 
Bylo to určitě spíše díky vyučujícím, ale také díky mým zájmům. Vzpomínám si ale také na jednu učitelku angličtiny, která mi učení a výuku v tomto předmětu docela zprotivila.
 
Jak velký podíl na žákově úspěchu v učení mají kompetence učitelky nebo učitele?
 
Ten je ve srovnání velký. To, co si studentky a studenti do výuky přinesou v povědomí, a jejich motivace, to je samozřejmě také důležité, ale z rysů, které lze v pedagogické oblasti dobře ovlivnit, mají vyučující a výuka největší vliv. Znaky, kterými se školy od sebe odlišují, tedy například klima na škole nebo vedení školy, mají naproti tomu malý vliv na to, co se žákyně a žáci naučí. V jedné velké meta-analýze je podíl vyučujících a jejich výuky vyčíslený 30 až 35 procenty, to znamená, že 30 až 35 procent rozdílů ve výkonu žákyň a žáků lze vysvětlit vyučujícími a jejich výukou.
 
Proč je důležité, aby se vyučující pravidelně dále vzdělávali?
 
Na jednu stranu je období následující po faktickém profesním vzdělání, tedy studiu na VŠ, tím nejdelším obdobím v životě učitelek a učitelů. V tomto období se toho stane samozřejmě hodně, společensky a také technicky. Další vzdělávání pomáhá vyučujícím, aby zůstali na aktuálním stavu znalostí. Na druhou stranu profesní kompetence – tedy například to, co vyučující vědí a jak si počínají ve výuce – nezávisejí na tom, jak dlouhou pracovní zkušenost za sebou mají. Nelze tedy složit ruce do klína a říct: když jsou učitelé ve službě pět nebo deset let, tak už jde všechno samo.
 
Jak vypadá dobrý kurz dalšího vzdělávání?

Kurz dalšího vzdělávání by měl trvat delší dobu. Další vzdělávání by mělo propojit fáze inputu, prověřovací fázi, fázi reflexe a fázi zpětné vazby. Vyučující musí to, co se naučil, umět také použít ve výuce a k tomu by měl dostat zpětnou vazbu. Kromě toho je obvykle lepší, když jdou kurzy dalšího vzdělávání po odborné stránce do hloubky, místo do šířky, a sice také proto, že školitelky a školitelé a také vyučující tak spíše mají možnost, aby se důkladně zabývali konkrétními učebními procesy a procesy porozumění svých žákyň a žáků. Z tohoto pohledu se například jeví jako slibnější nabídnout kurz na téma „Podpora plynulého čtení“ místo toho, aby se účastnice a účastníci zabývali tématem „Učební koučink“ bez jakékoli odborné souvislosti, neboť koučink žákyň a žáků předpokládá dobrou a konstruktivní zpětnou vazbu, pro což je zase důležitá odborná souvislost. Dalším znakem úspěšných kurzů dalšího vzdělávání je, že se zabývají a navazují na témata a charakteristické rysy výuky, o nichž se ví, že jsou důležité pro učení. Proto také musejí školitelky a školitelé znát stav výzkumu výuky. V dobrých kurzech dalšího vzdělávání kromě toho vyučující dostanou zpětnou vazbu a jsou pobízeni, aby spolu pracovali intenzivně v týmech.

Lze vůbec změřit úspěch dalšího vzdělávání?
 
Ano. V efektivních kurzech jsou vyučující schopní po kurzu například popsat obtíže žákyň a žáků mnohem diferencovaněji a přesněji a navrhnout přiměřené možnosti podpory. Aby se poznalo, zda se výuka daného vyučujícího někam posunula, je možné se dotázat žákyň a žáků nebo výuku pozorovat – předtím a potom a v ideálním případě v porovnání s nějakou kontrolní skupinou.

Díky videonahrávkám se vyučující dozvědí, jak působí jejich jednání, a mohou o tom lépe přemýšlet. | Foto (výřez): © Woodapple – Fotolia.com Jak se může samotný vyučující nejlépe dozvědět, jak působí jeho vlastní jednání?
 
Zde jsou dobrým způsobem videonahrávky. Neslouží jen k připomenutí výuky, nýbrž také pomohou, aby se člověk podíval na vlastní jednání z určitého odstupu a podíval se na určité scény víckrát. Vyučující by při tom ale neměli být ponecháni sami, nýbrž potřebují podporu školitelek a školitelů, aby například poznali souvislost mezi vlastím jednáním v roli učitele a reakcemi a učením žákyň a žáků.
 
A jak lze konkrétně využít takové videonahrávky ke zlepšení výuky?
 
Existují například takzvané Lesson Studies, koncept profesionalizace, který pochází původně z Japonska. Učitelky a učitelé si v týmech připraví jednu vyučovací hodinu. Jeden vyučující z týmu pak tuto výuku uskuteční, ostatní jsou u toho, pořizují videozáznam a dělají si poznámky, jaké příspěvky do toho vnášejí žákyně a žáci a jak reagují na úkoly a otázky vyučujícího. Potom se video a zápisy vyhodnotí a hodina se naplánuje nově. Cílem je danou hodinu „zdokonalit“ tak, aby po několika provedeních byla připravena vyučovací hodina, která funguje v každé třídě.
 
To zní ale velice nákladně.
 
To je pravda, ale z dlouhodobého pohledu se to vyplatí, především tehdy, když se takto naplánované hodiny nabídnou k dispozici také kolegům z učitelského sboru a když lze naopak převzít naplánované hodiny od kolegů. Kromě toho může dojít k výraznému zvýšení profesní spokojenosti a zážitku z vlastního působení, když se pracuje společně v týmu a zažije se, co člověk jakožto vyučující může přece dokázat.
 
Jaké zvláštnosti je třeba zvážit při dalším vzdělávání učitelek a učitelů jazyka?
 
Překvapivě zde existuje méně výzkumu než v oblasti matematiky a přírodních věd. V zásadě by ale měla platit celá řada znaků dobrého dalšího vzdělávání také v oblasti cizích jazyků. Zvláštní znaky pak pravděpodobně přijdou do hry, pokud se v kurzu tematizují konkrétní pracovní postupy a přístupy k výuce cizích jazyků, takže například když má v kurzu jít o podporu čtení s porozuměním v cizím jazyce. Pak by například mělo být důležité, aby byli vyučující v kurzu konfrontováni se strategiemi a metodami, které budou u jejich žákyň a žáků vést s velkou pravděpodobností k účinnému učení.
 
Nyní v době digitalizace existují úplně nové možnosti dalšího vzdělávání. Jak hodnotíte tento potenciál?
 
Velmi pozitivně. Online školení zásadně určitě nenahradí prezenční akce, ale v každém případě je velmi dobře doplňují. Jeden příklad možná může tento potenciál objasnit: existuje jeden americký vzdělávací program, který je zacílen na zlepšení interakce mezi vyučujícími na jedné straně a žákyněmi a žáky na straně druhé. Učitelky a učitelé, kteří se programu účastní, musejí každé dva týdny natočit video jedné vyučovací hodiny, video pak pošlou přes chráněnou platformu koučce nebo koučovi. Ta nebo ten pak z videa cíleně vybere některá krátká místa, která se hodí k tématu daného kurzu, a požádá vyučujícího, aby se k tomu vyjádřil. Potom si oba zavolají a vyvinou plán toho, co vyplývá z těchto pozorování pro výukovou praxi do budoucna. Tento postup se opakuje každé dva týdny. Z takového způsobu dalšího vzdělávání plynou samozřejmě zvláštní příležitosti právě také pro decentralizovanou instituci jako je Goethe-Institut.
 

Frank Lipowsky | Foto: © Frank Lipowsky Frank Lipowsky je vystudovaný učitel pro první a druhý stupeň základní školy. Po pěti letech ve školní třídě ho to táhlo zpět na univerzitu. Od roku 2006 je profesorem pedagogiky na Univerzitě Kassel. Profesionalizace vyučujících patří k hlavním bodům jeho bádání.